Češi v Antarktidě

Kniha našeho kolegy Hynka Adámka, který v redakci od roku 2003 mapuje naší přítomnost v Antarktidě.

Češi v Antarktidě

Kniha Češi v Antarktidě

Během letní antarktické sezóny 2004/05 byl členem týmu, který na antarktickém ostrově Jamese Rosse vybudoval první českou vědeckou základnu. Kniha mapuje, mimo jiné, životní osudy našich polárníků: počínaje prvním Čechem v Antarktidě Václavem Vojtěchem přes české vědce, kteří od konce padesátých let pracovali na sovětských antarktických základnách, až po současný, systematický výzkum, prováděný od poloviny devadesátých let. Nechybí i pohled na současného největšího nepřítele Antarktidy – masovou turistiku.

Chci si ji koupit: http://www.freytagberndt.cz/cesi-v-antarktide.html

Rozhovor s Hynkem Adámkem

Tvoje kniha mapuje přehledným způsobem „českou stopu“ na nejjižnějším kontinentu. Jaké byly první výpravy Čechů na Antarktidu?

Úplně první Čech se jmenoval Václav Vojtěch. Do Antarktidy se dostal v roce 1929, v neděli 27. ledna jako člen americké vědecké expedice pod vedením legendárního Richarda Evelyna Byrda. Mimochodem dodnes je Václav Vojtěch jediným Čechem, který je držitelem nejvyššího amerického civilního vyznamenání – Zlaté medaile Kongresu Spojených států. Tehdy ji obdrželi všichni členové Byrdovy výpravy.
Další Češi se pak v Antarktidě objevili až v roce 1957. Do roku 1970 jich pak v Antarktidě pracovalo 11, bylo to hlavně na ruských a amerických stanicích. Jeden z nich - doc. Josef Sekyra se 26. prosince 1969 jako první Čech dostal i na jižní pól. Díky nastupující normalizaci se pak zde Češi ale objevili až v roce v roce 1989.

Hynek Adámek

Jaké stopy po těchto výpravách v Antarktidě zůstaly a co přinesly?

Tehdy šlo především o vědce a několik novinářů. Astronomové, fyzici, klimatologové, geologové - to byla první vlna našich vědců, kteří se v Antarktidě za pochodu učili spolupracovat pracovat s kolegy vědci, mnohdy daleko zkušenějšími polárníky. Zůstala po nich řada významných vědeckých studím, přivezli spousty geologických vzorků. Antarktida ale ukázala i svou nelítostnou tvář, 3. prosince 1960, při požáru na ruské stanici Mirnyj zahynul český meteorolog Oldřich Kostka. Jeho jméno dnes najdete i na mapě Antarktidy - na souřadnicích 700 42´ jižní šířky a 1640 52´ východní délky leží 1570 m vysoká Kostkova hora.

Jaká je současná česká přítomnost na Antarktidě?

První pokus o stavbu naší stanice v Antarktidě proběhl už v roce 1989, kdy se parta nadšenců pod vedením Jaroslav Pavlíčka vylodila na Jižních Shetlandech a na ostrově Nelson vybudovala základy dnešní stanice Eco–Nelson. Bohužel zde nikdy nezačal žádný systematický vědecký výzkum a tak pro naší vědeckou přítomnost v Antarktidě bylo důležité zdejší léto 2004/2005. Tehdy se rozeběhla na ostrově Jamese Rosse stavba první české vědecké stanice a zároveň začal dlouhodobý výzkum. Stanice má kapacitu 15 osob,
je funkční v antarktickém létě a vědci se zde zabývají vývojem tzv. antarktických ledových oáz – oblastí, které jsou dnes bez ledu, ale ještě v nedávné době byly pod ledovým příkrovem. Samozřejmě nelze opomenout další vědce, kteří pracují v mezinárodních týmech na cizích stanicích a tak určit přesný počet našich vědců, kteří se během roku na ledovém kontinentu pohybují, je velice obtížné.

Naše stanice dostala při křtu oficiální jméno Johann Gregor Mendel. Kdo to byl?

Pojmenovat stanici je vždycky trochu oříšek. Nejdříve se vyloučila jména politiků, české geografické názvy (Sněžka, Vltava, Morava apod.) a taky jména reprezentantů kultury. Stanice je vědecká a jméno Bedřich Smetana by ji nesedělo. Výsledek těchto úvah byl jasný - měl by to být vědec. Následovala fáze posuzování, který z našich vědců je ve světě i lidem „mimo obor“ dostatečně známý. Většinu světově známých českých vědců ale dnes bohužel znají jen lidé z jejich odborného okolí. Nakonec zvítězil Mendel. Navíc není pouze zakladatel genetiky, ale ve své době byl i publikačně činný meteorolog. Jak říká profesor Pavel Prošek - řešitel úspěšného projektu „Výstavba české polární stanice v Antarktidě“:„ Plně chápu že se některým název zrovna nezamlouval, ale myslím si že tým, který tomu věnoval několik let tvrdé práce měl právo stanici pojmenovat.“

Kniha se velice poutavě čte - základní text je proložený četnými rozhovory, dobovými i současnými. Má hezkou grafickou úpravu s přehlednými kapitolami, poutavými fotografiemi a mapami. Jak dlouho jsi na knize pracoval?

Trvalo to skoro čtyři roky a pro mě to byla úplně nová zkušenost. Při psaní předchozích knih, cestopisů, záleželo jen na mne a případně spoluautorovi do jaké hloubky půjdeme, nebo jaké si vybereme základní téma. S „Antarktidou“ to bylo jiné. Tady záleželo jak budou mít „antarktičtí“ pamětníci čas na vzpomínky, čas otevřít své archívy a náladu podělit se o dávno zapomenuté příběhy.
Dá se to také přirovnat situaci když skládáte puzzle. Vysypete dílky z krabičky, podíváte se na finální obrázek a začnete skládat. Jenže já neměl jistotu, že v krabičce najdu všechny dílky, které tam měly být. Čím jsem šel víc do hloubky, tak se některé dílky toho pomyslného puzzle měnily. Dozvídal jsem se nové skutečnosti, narazil na zajímavé fotky a bylo velmi obtížné sestavit je tak, aby se český antarktický příběh nerozpliznul. Jo a nenáviděl jsem chvíle nad ránem, budil jsem se a první myšlenky byly obavy co v knize ještě chybí, co vyhodit, co upozadit a jak to udělat aby nenudila a přitom poučila….

V Čechách je nyní možno zakoupit i zájezd lodí do Antarktidy, nebo dobytí jižního pólu na běžkách… Jaký máš názor na turistiku v Antarktidě?

Stačí zalistovat pomyslnou knihou antarktických návštěv a narazíte na neúprosná čísla.
Před dvaceti lety dorazilo do Antarktidy v letním období asi 2 500 návštěvníků, v sezóně 1999/2000 to bylo 14 000 a v sezóně 2006/2007 už skoro 37 000 lidí. Výhledy vůbec nehovoří o poklesu zájmu turistů. Naopak, do deseti let by se jejich roční počty měly ročně vyšplhat k číslu 100 000. Mám z toho obavy, protože doba, kdy cesta do Antarktidy znamenala buď vědeckou práci, nebo zcela mimořádný sportovní výkon je pryč.
Pořád smekám před lidmi, kteří jdou stovky kilometrů než se dostanou na jižní pól, nebo před těmi, kteří se pokoušejí dostat na nejvyšší vrchol kontinentu. Jenže většině dnešních návštěvníků Antarktidy jsou sportovní výkony cizí. Pro ně je hlavní Antarktidu vidět, pohybovat se v její exotické krajině a zblízka fotografovat zvířata, která mají šanci spatřit pouze v kině nebo v zoologické zahradě. Na dveře nám klepe obtížně regulovatelná turistická invaze. Problémem je časový faktor, protože příhodné období pro turistiku Antarktidě trvá pouze od listopadu do března. Navíc v Antarktidě existuje málo míst příhodných k vylodění turistů na břeh a ta, která vyhovují trpí návalem návštěvníků už dnes.
Co s tím? Nevím, ale vypadá to, že omezování počtu turistů cenou zájezdů je neúčinné. Tihle lidé jsou zvyklí si za exkluzivitu připlácet a cesta do Antarktidy bude exkluzivní vždycky. Tvrdé řešení – Antarktidu striktně uzavřít a povolit vstup pouze vědcům – není z hlediska obtížně vymahatelných sankcí proveditelné. Dohoda o regulaci ale bude nutná, protože jinak je velmi reálné, že některé části Antarktidy turistický průmysl nezvratně poničí.

Ptala se: Mgr. Věra Hloušková
Celý rozhovor otištěn v Knižních novinkách č. 22/2010

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:


Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Nejčtenější články

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.