Nejděsivější příběh přežití. Z drsné Antarktidy. EXKLUZIVNĚ PRO NG

Jednatřicet mužů se vydalo zkoumat neprobádané končiny Antarktidy. Události, které cestu některých z nich provázely, patří mezi nejúděsnější příběhy o přežití.

Douglas Mawson za sebou zaslechl nezřetelné kňučení. To musí být, pomyslel si, některých z šesti psů ze spřežení táhnoucího druhé saně výpravy. Potom se však Xavier Mertz, který šel celé dopoledne na lyžích vpředu a razil saním cestu, zastavil a rozjel se zpátky po vlastní stopě.

Mawson uviděl zděšený výraz v jeho obličeji. I on se otočil. Za nimi se táhla jednotvárná sněhová pláň narušená jen stopou Mawsonových saní. Kde jsou druhé saně?

Jak zemřeli cestující na Titaniku: spoustu jich zabily záchranné vesty

Mawson běžel po stopě zpátky. Najednou se zastavil na okraji 3,5 metru široké ledovcové pukliny. Na opačném okraji k ní vedly jasně zřetelné stopy dvou saní, dále však pokračovala už jen jedna stopa.

Bylo 14. prosince 1912. Jednatřicetiletý badatel Douglas Mawson byl již dostatečně zkušený na to, aby mohl být vedoucím australsko-asijské antarktické expedice (AAE), týmu 31 mužů, který se pustil do dosud nejnáročnějšího zkoumání jižního světadílu. Tedy pokud nepočítáme závod Scotta a Amundsena k jižnímu pólu. Mawson chtěl zjistit vše, co bude možné, o tři tisíce kilometrů dlouhém pásu Antarktidy, jenž byl v té době neprobádanou zemí. Chtěl vynaložit maximální úsilí, aby během namáhavé výpravy získal co nejvíce důležitých vědeckých poznatků z geologie, meteorologie, biologie, vědy o ovzduší a glaciologie.

Osudný den…

Jedno z osmi tříčlenných družstev vyslaných do různých směrů s úkolem prozkoumat dosud nezmapované území tvořili Archibald Hoadley, Sydney Jones a George Doves. Jen dva z nich byli už někdy předtím v Antarktidě, a někteří dokonce nikdy v životě neviděli sníh.

Ráno 14. prosince, po 35 dnech cesty, dosáhla trojice bodu ležícího téměř 480 kilometrů od základny. Muži překonali dva velké ledovce a mnoho ukrytých trhlin – hlubokých propastí v ledu zakrytých tenkými sněžnými mosty. Těsně po poledni signalizoval Mertz zdviženou hůlkou, že je před nimi další puklina. Mawson ji považoval jen za drobnou potíž, protože jeho saně ji hladce zdolaly. Jako obvykle upozornil hlasitým voláním Ninnise, a když se naposledy ohlédl, viděl, že Ninnis upravil směr saní tak, aby puklinu překonal po dráze směřující kolmo k okrajům, a nikoli šikmo jako on.

Jak umírá město: smrt Detroitu v přímém přenosu

Mawson s Mertzem teď odstranili křehký okraj pukliny, navázali se na lano a střídavě se nakláněli nad propastí. Pohled dolů v nich vyvolával zděšení. O padesát metrů níže kňučel na zasněžené římse jeden ze psů, pravděpodobně měl zlomenou páteř. Nedaleko ležel další husky, zřejmě mrtvý. Na římse bylo rozházeno několik kusů výbavy.

Nikde ani stopa po Ninnisovi a saních.

Mawson a Mertzem volali dolů dlouhé tři hodiny a stále čekali, že se jim Ninnis ozve. Jejich lano bylo příliš krátké na to, aby se spustili dolů a snažili se společníka najít. Nakonec se smířili s nevyhnutelným závěrem: Ninnis je mrtvý. Spolu s ním přišli o nejcennější vybavení družstva včetně třímístného stanu, šesti nejlepších psů, veškerého jídla pro psy a téměř všech potravin pro lidi.

Boj o život začal…

Oba muži mohli zemřít už první následující noc, kdyby si nevybudovali improvizované obydlí. Teplota se blížila -10 °C. Přes konstrukci vytvořenou ze sanic a Mertzových lyží přehodili náhradní stanovou plachtu. Uvnitř temného příbytku položili přímo na sníh spací pytle ze sobích kožešin. Jejich „stan“ byl tak těsný a chatrný, že se v něm mohl pohybovat vždy jen jeden z nich, a dalo se v něm nanejvýš sedět.

V prvních dnech spěšného návratu na základnu je poháněl adrenalin a urazili velký kus cesty. Během příštích dvou týdnů však začali huskyové jeden za druhým podléhat vyčerpání. Když už nemohl George, potom Johnson a po nich ani Mary táhnout, vezli se na saních až do večera. Na tábořišti je pak muži zastřelili. Zoufale se snažili šetřit skrovné zásoby pemikanu, sušenek, rozinek a kakaa, a tak pojídali tuhé, vláknité psí maso. Kosti a kůži dali zbývajícím psům, kteří se divoce rvali o každý kousek.

 

Jak dopadl jejich zoufalý zápas? Kdo z nich přežil? Celý fascinující příběh čtěte ve speciálním lednovém vydání National Geographic

 

Napsal David Roberts
Fotografie Frank Hurley

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.