V Antarktidě si člověk připadal jak na Měsíci

Stanislav Bártl, první československý novinář vyrazil do Antarktidy se sovětskou expedicí už v roce 1958. Byl vybrán z deseti tisíc zájemců.

V Antarktidě si člověk připadal jak na Měsíci
V Antarktidě si člověk připadal jak na Měsíci
Zdroj: archiv

Stanislav Bártl (1927 - 2011)

Vyučil se radiomechanikem, ale už v roce 1947 začal dopisovat do tehdejší  Mladé fronty. Řadu let redigoval víkendovou přílohu MF. Jeho útulný pražský byt jsem nazýval archívem našich antarktických aktivit. Měl nepředstavitelné množství dokumentů k jakékoliv oblasti naší přítomnosti v Antarktidě a vždy se dokázal o ně podělit. V červnu 2011 jsme se loučili s tím, že se zastavím v září a domluvíme se na další spolupráci. Už se to nepodařilo.

10. července 2011 se Stanislav Bártl s tímto světem nečekaně rozloučil. Ještě jsme ale spolu stihli udělat rozhovor:

 

Kdo se dostal z tehdejšího Československa do Antarktidy, musel být fanatik polárních krajů. Tipnu si, že vaší nejoblíbenější knížkou mládí byla „Vojtěchova Antarktida“…

Exemplář prvního vydání v knihovně skutečně mám, ke druhému jsem dokonce napsal doslov, ale tohle pro mě nebyla  úplně první pozvánka „tam dolů“. Tou  byl rodokaps, jeden z tzv. šestákových románů do kapsy, které jsem čítával  jako malý kluk. Měl titul  „O petrolej…“  a napsal ho jistý Geo Barring. Což byl, jak jsem mnohem později zjistil, pseudonym mladého německého autora Axela Bergera. Ještě mám ten sešit schovaný a občas si v něm s trochou nostalgie zalistuji. Je to“ ukrutně dramatický“ příběh, jak polární výprava najde v Antarktidě obrovské zásoby ropy.

Protože jde o území nikoho, začnou mezinárodní tahanice, špionáž, korupce, diverze, atentáty a nakonec válečný konflikt u jižního pólu. Ropné vrty hoří, lidi, příroda, všechno bere za své kvůli nenasytné touze po bohatství a moci.  Autor toho sci-fi rodokapsu už tehdy, před druhou světovou válkou, vystihl jeden z hlavních problémů Antarktidy, který – byť zatím jen latentně – přetrvává dodnes. No a po tomhle „roďáku“  už  nebylo daleko k Byrdovi, Vojtěchovi, Amundsenovi, Scottovi, Shackletonovi, Masonovi, a taky k de Longovi, Nansenovi, Andréemu, Nobilemu, Běhounkovi…

Stejně mi to připadá neskutečné. Novináře ze střední Evropy vyberou do tak prestižní akce v době, kdy cesta do Antarktidy byla málem něco jako let na Měsíc. Tedy až na ten dopravní prostředek.

Tehdy se sešly tři mimořádně příznivé okolnosti. Předně začala globální vědecká akce nevídaného rozsahu – Mezinárodní geofyzikální rok 1957-58. Nejnákladnější výzkumné expedice dvanácti států koordinovaně zamířily k jižní točně. Lví podíl na téhle invazi měly dvě tehdejší supervelmoci – Spojené státy a Sovětský svaz. Ty si nejenom mezi sebou rozdělily nejobtížnější výzkumné cíle a praktikovaly vzájemnou výměnu vědeckých pracovníků, ale umožňovaly účast ve svých expedicích i jednotlivým odborníkům z menších zemí.

CESTA ANTARKTICKÉ REPORTÁŽE Z LODI OB U POBŘEŽÍ PRINCEZNY ASTRID DO ČESKOSLOVENSKA: vlevo stránka z deníku, s jejími základními podklady...

A zrovna v té době mi vyšla první kniha Bílá pevnina – vlastně první česká historie hledání a objevování posledního světadílu. Tu jsem pak přikládal jako vizitku k žádostem o zařazení do některé výpravy tím směrem. To aby bylo na příslušných místech zřejmé, že nejde jen o nějaký povrchní zájem senzacechtivého pisálka.

Klíčové taky bylo, že za tuhle mou zdánlivě utopickou snahu se postavila redakce MF.  A ono to ke všeobecnému překvapení vyšlo – na poslední chvíli jsem byl zařazen do 4. sovětské antarktické expedice. Teprve dodatečně jsem se dověděl, že se do ní hlásilo na deset tisíc zájemců z Ruska i jiných zemí. Dodnes mi to připadá jako neuvěřitelný – a neopakovatelný - sen.

Na přelomu let 1958/59 se váš expediční ledoborec Ob dostal přes zamrzlé Davisovo moře k hlavní ruské základně Mirnyj. Po vylodění zásob a strojů pro novou směnu jste pluli k australské základně Mawson a dál na západ, k pobřeží princezny Astrid. Nastalo hledání  místa pro novou stanici a její stavba ve zcela neprobádané oblasti. Jak se odtud posílaly zprávy a reportáže?

Radiotelegraficky, lodní vysílačkou. Byla to výkonná stanice, takže jsme měli každodenní spojení s Moskvou, pokud zrovna nezlobila nějaká magnetická bouře. Rusové se samozřejmě zajímali, co přes jejich rádio posílám do éteru. A tak jsem každou zprávu nejdřív přepsal do ruštiny a dal k nahlédnutí „pompolitovi“,  politickému pomocníkovi kapitána.

…vpravo přepis pouze tiskacími písmeny tak,aby ji mohl odeslat  telegrafista…

Později už stačil jen zběžný ústní překlad. Načež jsem český text pečlivě napsal verzálkami pro telegrafistu, aby se v tom vyznal. No a přes Moskvu putoval telegram do Panské ulice v Praze, kde se tehdy  tiskla Mladá Fronta.

V tehdejším Sovětském svazu nebylo prakticky možné se vyhnout politickým oslavám, propagandistickým projevům… Jak silně ideologické  to bylo v Antarktidě?

Nezapomínejte, že nešlo o žádnou agitační brigádu, ale o vědeckou expedici. A ne ledajakou. Už to její personální  obsazení – v expedici byli třeba kapitán Dubinin, starý mořský vlk, který se plavil po celém světě a napsal vynikající příručku o zkušenostech z polárních moří. Nebo dr. Dralkin, vedoucí expedice, geograf; celý rok byl náčelníkem stanice Severní pól 4 na plovoucí kře – pěkně tvrdá škola. Profesor Bujnickij, expert na mořský led; ještě jako student absolvoval prázdninovou praxi na ledoborném parníku Sědov, jenže ten zamrzl ve Východosibiřském moři a podařilo se ho vyprostit až po 812 dnech na druhé straně Arktidy. Anebo Boris Osopiv, šéfpilot expedice, jeden z nejuznávanějších polárních letců.; už za druhé světové války přelétával z Aljašky do Jakutska s bombardéry, dodávanými Spojenými státy Sovětskému svazu. Zkrátka co jméno, to osobnost.

…vlevo telegram přijatý v redakci tehdejší Mladé fronty…

Existovala nějaká cenzura vašich textů?

Té jsem se zpočátku trochu obával. Zbytečně. Nestalo se, že by se mě kdokoliv z vedení  třeba jenom náznakem pokusil nějak usměrňovat, co a jak psát či nepsat. Ve zprávách, které jsem posílal, nezměnili ani slovo. Měl jsem naprostou volnost.  Ostatně taková atmosféra začala v Antarktidě převládat v období Mezinárodního geofyzikálního roku všeobecně. Expedice tam připlouvaly pod různými vlajkami, ale se shodným cílem a zájmem. V drsném prostředí se vytvářelo zvláštní společenství, kde padaly bariéry, rozdělující lidi v ostatním světě.

Byl jste při tom, když se vítali navrátilci z expedice na jižní pól? 

To byla paráda, jak se patří. Rachejtle, tribuna, rudé vlajky, zdravice… Na okraji Mírného se expediční kolona zastavila… Všichni jsme jim blahopřáli.  Ti lidé měli za sebou tři měsíce a 4500 kilometrů vražedné cesty nekonečnou bílou pustinou do samého středu kontinentu. Klobouk dolů. Získali při tom konečné důkazy, že dole, pod nesmírným ledovcem, je skutečně pevnina – šestý světadíl. A tam ve středu kontinentu zanechali slušně vybavený polárnický domek  s rusky a  anglicky psaným poučením, kde co je, a s výzvou příštím návštěvníkům: Až budete odcházet, nezapomeňte zavřít dveře, táhne tu. Na střechu postavili – ale nemyslím, že to byl jejich nápad -  bystu Vladimíra Iljiče Lenina. Pokud vím, mrzne tam chudák dodnes.

…a vpravo část výsledné reportáže. Cesta z Antarktidy ke čtenáři jí trvala pouhé čtyři dny. (archív Stanislava Bártla)

 

Tehdy bylo každé setkání s polárníky z jiných zemí daleko větší událostí než dnes…

Bylo to dáno tím že tehdy to byl kontinent, který jako by na Zemi úplně nepatřil. Když se cestou k pobřeží princezny Astrid Ob zastavil u Australanů v Masonu -  nejbližších sousedů, pouhých 800 kilometrů západně od Mirného, na pobřeží Mac Robertsonovy země – visela na kraji stanice cedule s nápisem:  „Vítej, Thala Dan! Tady Mawson, prokleté město. Obyvatelstvo: 29 mužů, 24 psů. Ledu máme nadbytek, ale whisky žádnou.“

Žili tu celý rok odříznutí od světa,  jejich zásobovací loď Thala Dan se kdesi opozdila a tak z nás měli dvojnásobnou radost. Kapitán  pro ten den zmírnil na lodi „suchý zákon“ a v kajutách nad stakany vodky nastalo všeobecné bratření. Byli to prima kluci. Ještě když Ob couval zpátky na volné moře, stáli venku na mrazu, mávali a zpívali.

Samotné finále vašeho pobytu, budování stanice Lazarev,  bylo velmi drsné.

Tam na pobřeží princezny Astrid si člověk skutečně mohl připadat trochu jako na Měsíci. Až na blizardy. Kotvili jsme tam měsíc a přes polovinu času se do nás opíraly zuřivé sněhové vichřice a uragány. Expedici to málem zničilo, přišla o vrtulník, buldozer, nějaké traktory, desítky barelů s naftou. Přesto se v krátkých oddechových časech podařilo na šelfovém ledovci postavit a dát do provozu kompletní stanici s domácí elektrárnou, vysílačkou, zařízením pro agrometeorologická a geomagnetická měření, zásobami potravin a paliva na dva roky. Zůstala v ní zimovat sedmičlenná posádka. Kromě toho se stihl i první geologický průzkum hornatého vnitrozemí. Za těch podmínek to všechno byl malý zázrak.

Byla to vaše první a poslední cesta, Antarktidu jste od té doby neviděl…

To je pravda, ale nikdy jsem s ní neztratil kontakt. Vyprovázel jsem na cestu všechny naše polárníky,  vítal je při návratu, zpovídal je, četl jejich deníky, připravoval k tisku jejich příspěvky. K Antarktidě jsem v následující letech přidal ještě dvě cesty do Arktidy. Z tuctu knížek, co jsem dosud publikoval, jsou všechny – až na jednu výjimku - nějak spojeny s polární tématikou. Mám dojem, že zůstávám jediným českým  publicistou, který  už půl století soustavně sleduje dění na těch pořád ještě zamrzlých koncích Země. Potěšilo by mě, kdyby se objevil následovník.

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články