Nebojím se smrti, ten život není tak cenný, aby nestal v sázku?? Život mne naučil pohrdati jím a nebáti se.

Absolvoval gymnázium v Novém Bydžově a tady se začal více zajímat o geografii. Na Karlově univerzitě  studoval spolu s ní í také historii. Potřeba přivýdělku ho zavedla do Českého zemského archivu, kde pracoval jako pomocná vědecká síla v Archivu národního osvobození (tehdy sídlil v budově Národního muzea). Ten při zemském archivu založil PhDr. Jaroslav Werstadt (1888–1970). Z dochované korespondence mezi ním a Vojtěchem můžeme vyčíst, jak bylo období let 1922–1928  pro Vojtěcha složité. Nedostatek financí a hledání životního cíle jsou hlavní témata úvah skoro   ve všech jeho dopisech z té doby. 

Za dvě hodiny polárníkem

V roce 1922, během služební cesty v Paříži, uviděl v kině film o tragické výpravě kapitána Roberta Scotta k jižnímu pólu v roce 1912. Velice silně na něj zapůsobil. Později ho dokonce  uváděl jako jeden ze zásadních podnětů, které jej přivedly na myšlenku stát se polárníkem. „Celá věc trvala sice pouze dvě hodiny, ale stačily na roznícení plamene v mém srdci, jež uhasne teprve mou smrtí.“ Je zajímavé, že v jeho zachovalé dobové korespondenci, velmi otevřené a intimní, není o takovém snu ani slovo.

Zato zde najdeme popis obtížné finanční situace, snahu o kariéru v armádě, která Vojtěchovi nevyšla a on byl na začátku roku 1925 opět v civilu. V září 1925 píše Werstadtovi o plánech získat vystěhovalecký pas a odcestovat se do Kanady nebo Jižní Ameriky:  „Zdá se mně, že pravá moje přirozenost mě vede ven a nikoliv k vědeckému bádání, při němž se večeří jen chléb s čajem.“   V dalších dopisech nalezneme úvahy a sny o cestách a jejich konfrontaci s realitou, kdy má peníze pouze na obyčejné živobytí.  

Odmítnutí

V dopise z června 1926 uvažuje, že v druhé polovině roku odcestuje do Bulharska. Představuje si že bude pracovat jako přístavní dělník a pak zamíří na nějaké lodi do Asie. Doma, kde je nemocná matka a tři sourozenci nevidí perspektivu. Stejná situace se opakuje i během roku 1927. Plánuje další cesty, ale z dopisů čiší nerozhodnost. Neustále zvažuje začít něco nového a vždy couvne. Ve svých vyjádřeních je občas velmi radikální –  jako například v dopise z 1. ledna 1927: „Nebojím se smrti, ten život není tak cenný, aby nestal v sázku?? Život mne naučil pohrdati jím a nebáti se.“  

Téhož roku získává místo redaktora tiskové agentury Central European Press a  píše dopis Fridtjofu Nansenovi. Rád by se účastnil jeho expedice, ale legendární polárník nezkušeného novináře odmítá. Na druhou stranu konečně získává  vytoužený doktorát.

Překvapivé je, že už tehdy najdeme Vojtěcha uvedeného v Albu representantů všech oborů veřejného života československého, které bylo vydáno k desátému výročí založení republiky v roce 1927. Ve vybrané společnosti předních a zasloužilých žen a mužů jej nalezneme s textem  s textem:

"Vojtěch Václav, PhC., zeměpisec. Mladý vědec, který svou agilností opravňuje k velkým nadějím. Vyjednává se slav. cestovatelem Fridtj. Nansenem, by se mohl připojiti k jeho projektované sibiřské cestě, aby pod jeho vedením mohl doplniti svoje vzdělání polárního cestovatele…"

Za Byrdem

Dopis, který odeslal Nansenovi, byl první pokus stát se členem renomované expedice. Když do Evropy dorazily podrobné zprávy o chystané Byrdově výpravě, je daleko odvážnější.

Napíše Byrdovi jak velký má zájem pracovat v jeho výpravě, shání peníze, kontaktuje Čechoameričany ve Spojených státech amerických. Přes všechnu námahu dostává 16. srpna 1928 od Byrda  zamítavou odpověď: „Ke své lítosti vás nemohu vzít sebou… opravdu mám pohromadě všechny své muže…“

10. září, v okamžiku, kdy už Byrdovy expediční lodě plují k Novému Zélandu, dostane od něj Vojtěch ještě jeden dopis.

Richard Evelyn Byrd ho zve k setkání na Novém Zélandu. Zajímavé, vždyť jej přece odmítnul. Dopis se ovšem nezachoval a jeho záhada už nikdy nevysvětlí.

Berete místo topiče?

Jestli ovšem chce Václav Vojtěch stihnout expedici na Novém Zélandu před jejím definitivním odplutím do Antarktidy, musí nejpozději do týdne odjet. Během té doby sežene potřebné peníze na cestu a lodní lístek. Podpoří ho, mimo jiné,  i T. G. Masaryk a Tomáš Baťa. S nakladatelstvím Melantrich se dohodne na posílaní reportáží.

Mezitím mu pošta doručí od Byrda ještě třetí dopis. Znovu píše, že jej opravdu nemůže vzít sebou. Vojtěch už ale sází vše na jednu kartu. Musí se s Byrdem dohodnout na Novém Zélandě. Dorazí včas. Byrd je překvapený, ale jedná s ním na rovinu. Místo pro něj opravdu nemá. Jen naději, že by se snad něco mohlo najít.

Několik dalších setkání nic neřeší a tak se Vojtěch začíná poohlížet, jak si vydělat peníze na zpáteční cestu.

Finance, které mu nabízí Byrd, odmítá.  28. listopadu 1928 je mu sedmadvacet. Další dopis od Byrda a opět naděje, možná by bylo místo …  Znovu setkání s Byrdem …po kolikáté už? Jenže zítra expediční lodě vyplouvají do Antarktidy a tak je tu závěr hry. Buď s ním, nebo bez něho. Byrdova nabídka ale překvapivě zní: „Máme volné místo pomocného topiče. Berete to?“ „Samozřejmě pane!“

Je 1. prosince 1928 – na lodi Eleanor Bolling v přístavu  Dunedin Václav Vojtěch cítí, že se v jeho životě definitivně něco zlomilo.

 

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Flora a fauna Antarktidy – co zde roste, plave či létá
• Drakeův průliv – místo, kde se neodpouštějí chyby
• Co s člověkem udělá sto stupňů pod nulou