![National Geographic Česko [logo]](/images/ng/national-geographic-cesko-grey.jpg)
Úvodní stránka › Cesty a expedice
Bodie, město duchů
Publikováno: 29.11.2009. Autor: Miloš a Kateřina Motani, Přečteno: 3786 ×.
Žluté keře rabbit brush a stříbřitého pelyňku, mírně zvlněné kopce potopené do slunečního zlata. Před námi zaprášená hrbolatá cesta a na jejím konci opuštěné zlatokopecké město stlučené z dřevěných prken, vysušených sluncem a popraskaných zimou. Střecha i stěny pobité zrezivělým plechem.
Po objevení zlata se do rostoucího města začali stahovat vedle zlatokopů a dobrodruhů také zloději a podvodníci. Kasina, hotely, putyky a nevěstince - pot, špína, nemravnost, rvačky, přepadení, krádeže a lež – stejně jako vraždy a popravy tady byly na denním pořádku. Téměř každý den zvonil ve městě umíráček. Jedno mladé děvče se s hrůzou svěřuje svému deníčku o cestě do tohoto kdysi velmi obávaného města s tou nejhorší pověstí: „Na shledanou, Pane Bože(!), já jedu do BODIE!“
Město leží v nadmořské výšce dva tisíce pět set padesát metrů nad mořem, na východní straně pohoří Sierra Nevada nedaleko od Yosemitského parku. Panuje tady velmi drsné vysokohorské pouštní klima. V létě zem spalují vedra, v zimě je město zapadané sněhem.
S trochu podivným pocitem vyrážíme mezi dřevěné, zubem času nakouslé domky. Celému městu dominuje metodistický kostel z roku 1882. Jako jediný svatostánek přežil ničivé požáry a přírodní katastrofy. Stěny uvnitř jsou holé, bíle natřené. Vzadu u oltáře stojí ještě varhany, uprostřed tři řady osezených dřevěných lavic. Na zemi leží pár dnešních mincí, sem tam i dolarovka. Pokračujeme dál od domu k domu, od chatrče k chatrči. Nakukujeme do ulepených nemytých oken, které stíní roztrhané krajkové záclony. Za každým z nich se ukrývá svět sám pro sebe.
V každém domku zůstaly zanechané různé věci – postel, skříně, vana, v koutě stojí rádio a na zemi se povaluje prázdná láhev. Na stěně visí omšelý portrét George Washingtona. V jiném domku kdosi zanechal kufry a smotaný koberec, které se už nevešly na káru. V kuchyni stojí kamna, na něm hrnce. Na stole talíře, vedle příbor a skleněné pohárky. Máme pocit, jako by se každou chvíli mělo volat k obědu. Jen prachu je všude na pět palců.
Na hlavní třídě (Main Street) stojí velmi zachovalý obchod doposud napěchovaný zbožím. Je tady snad všechno, co by mohl člověk uprostřed takovéto pustiny potřebovat. A potřebné je všechno – od nářadí až po nitě. Hned na protější straně ulice stojí prostorná herna s kulečníkem. V jiném salonu leží na hracím stole barevné žetony poskládané do komínků. Nálada jakoby se nalévalo dlouho do noci. V márnici je za špinavými skly dodnes vidět několik rakví.
O kus dál na Green Street směrem ven z města stojí dvouposchoďová školní budova. Lavice, tabule, křídy, houba, skripta narovnaná na učitelském stole, sešity pokryté prachem, mapy různých světadílů, americká vlajka – všechno tady zůstalo.
Okolo roku 1859 se někteří vydali s nadějí dál na východ, aby „spatřili zlatého slona“, jak se tenkrát zlatu říkalo. Zlato v oblasti Bodie Bluff našel spolu s dalšími třemi kopáči zlatokop Waterman S. Body. Podle něho bylo později pojmenováno i celé zlatokopecké město. Body si svého nálezu ale moc neužil. Zahynul vyčerpáním ještě téhož roku v listopadu, když se společníkem Blackem Taylorem přiváželi ve sněhové vánici zásoby na zimu.
Ve velmi krátké době se zpráva o nově nalezeném zlatě roznesla a do Bodie se začali hrnout zlatokopové a dobrodruzi z celého širokého okolí. Osada se rozrůstala velkou rychlostí. V roce 1879, v době největšího rozkvětu, zde žilo přibližně deset tisíc lidí, kteří obývali na tisíc dvě stě budov.
V celkem třiceti dolech se vytěžilo měsíčně zlato v hodnotě čtyři sta tisíc dolarů. Za celou dobu se vydolovalo na dvě stě třicet tun zlata, a to za devadesát až sto milionů dolarů!
Těžce vydělané peníze utráceli zlatokopové v knajpách, pivnicích, restauracích, barech a opiových doupatech. Pivo a špatná whisky tekly proudem. Ve městě bývalo kdysi na šedesát pět různých salónů. Dámy noci jako Rosa May, Beautiful Doll, Emma Goldsmith a další „pracovaly“ noc co noc v řadě jednopokojových chatek na Boneza Street, v blízkosti čínské čtvrti.
Čínská čtvrť je srovnaná se zemí, místní věznice však vydržela až do dneška. Justice se se zločinci moc nemazlila. Někdy byl dav tak rozlícený, že k popravě došlo velmi rychle a věšelo se na tom, co bylo zrovna po ruce.
Velký požár zachvátil Bodie 25. července 1892 a zničil téměř všechny domy vnitřního města. Výnosy ze zlatých dolů postupně klesaly. Ve třicátých letech proto většina obyvatel město opustila. Poslední velkou a konečnou ránu zasadil městu v roce 1932 další požár.
Z kdysi velkého prosperujícího města zůstalo dnes pouhých pět procent - pár budov z vysušených a popraskaných prken a rezavého plechu. A v každém tom domku, v každé té chatrči zůstal životní příběh.
„Všichni moji kamarádi odešli. Nikdo tu nezůstal, aby si se mnou připil. Nechali mě tu samotného jako bloudícího ducha“, píše se na jednom časem zežloutlém papíru bez podpisu.
Dnes jsou v Bodie ulice už klidné - bez krve a násilí, bez potu a hádek, bez neřesti. Jen poušť a krutá zima tu zůstaly, na jejich krutosti se vůbec nic nezměnilo.
