Galapágy, věčné překvapení

První naše cesta na Galapágy v r.1996 byl čistě turistický výlet, kdy jsme sem zaletěli relaxovat po náročné expedici v Amazonských pralesích. Zde jsme byli nejen nadšeni místní přírodou, ale také jsme se při odletu zcela náhodou dozvěděli z místního tisku, že byla vypsána mezinárodní akce na likvidaci zdivočelých domácích kopytníků – koz, prasat a oslů. Dokonce byla na letišti první skupina švýcarských myslivců, kteří zde měli lovit tato zvířata jako trofejovou zvěř. Doma jsme potom pátrali po podmínkách účasti v tomto projektu a měli jsme štěstí: narazili jsme na jméno ing.Huberta Čížka, který se již do projektu likvidace zavlečených organismů na Galapágy již zapojil – vedl dílčí část projektu, a to likvidaci chinovníku pomocí chemických preparátů. Docela se mu zalíbil náš nápad využít při likvidaci zdivočelých koz, kterých bylo na některých ostrovech obrovské množství, syntetických sterilizačních hormonů. Jeho představa zapojit nás do jeho širšího týmu se podařila prosadit i u vedení NP a my jsme se další rok již vypravili s naším projektem na Galapágy podruhé.

U vedení NP a Darwinovy vědecké stanice jsme náš projekt teoreticky obhájili a mohli vyplout k ostrovu Santiago. Zde jsme společně s domorodými lovci koz žili 14 dnů v lovecké boudě a za neustálých lijáků silného klimatického fenoménu El Niňo se pokoušeli vytvořit solné lizy, které byly nakonec předloženy do terénu a my jsme na poslední chvíli dokázali a zdokumentovali, že místní kozy by lizy braly. V další etapě měly být do lizů přimíchány hormony podle receptury předního českého odborníka, veterinárního vědce Doc. MVDr. A.Vinklera, CSc z brněnské veterinární fakulty.

Třetí cesta na Galapágy se odehrála v roce 1999 a nepřinesla očekávané výsledky, neboť jsme se díky byrokracii, která vládla na všech postech státní správy v tehdejším Ekvádoru, na ostrovy k dalším pokusům nedostali. Poplatky, které jme měli platit, byly neúnosně vysoké a o početnosti zdivočelých koz a jiných domácích zvířat se tehdy hovořilo jako „o stabilizované situaci“! V době, kdy se populace koz na Santiagu odhadovala na 80 000 a na Isabelle to bylo ještě horší. Ostrovy nás ale natolik zaujaly, že jsme se sem i v dalších letech opakovaně vraceli a společně s našimi ekvádorskými přáteli lovili kozy s pomocí psů a pušek. Postupně jsme tak jednak poznávali další části souostroví a také jsme pronikli do problematiky zavlečených a zdivočelých zvířat.

Z prvních tří cest byl nashromážděn obsáhlý materiál na knihu Galapágy (vydaná v r.1999), která byla po dalších čtyřech expedicích zásadně doplněna obrazovým materiálem i informacemi o aktuální situaci na ostrovech a nově vyšla v Moravském zemském muzeu v roce 2009.

Náš malý dvoučlenný tým se prakticky od první expedice z r. 1992 neměnil. Stálým členem týmu je RNDr. Antonín Prouza, parazitolog Státního veterinárního ústavu v Českých Budějovicích. Společně jsme byli na ostrovech celkem sedmkrát. Dvakrát s námi navštívil ostrovy Mgr. Štěpán Rusňák, biolog a fotograf z Prahy, a jednou byl členem týmu preparátor Jaroslav Bašta z Moravského zemského muzea v Brně.

Zatímco při prvních pokusech v r. 1997 nám byli přiděleni tři pomocní pracovníci Národního parku, v dalších letech se dva z těchto lovců podnikatelsky osamostatnili a my jsme se stávali při dalších cestách na ostrovy na určitou dobu členy jejich malé, ale velmi úspěšné lovecké družiny.

Celkem jsme prožili na ostrovech necelé 4 měsíce.

Klima na Galapágách je sice tropické (dvě výrazně odlišná období), ale silně ovlivněné studeným Humboldtovým mořským proudem. Je zde tedy docela příjemně teplo, při pobřeží stálý osvěžující vítr, na hřebenech nejvyšších ostrovů vlhko a deštivo se stálými mlhami.

Nejhorší podmínky pro našince jsou v kaktusových porostech a pustých lávových polích, kde se kolem poledne vzduch ohřívá na maximální možné teploty a nedá se zde téměř vůbec vegetovat. Ale právě v těchto místech se nejraději zdržují stáda koz a my jsme zde trávili nejvíc loveckého času.

V chladnějším období je zde někdy i docela chladno a voda v moři (oceánu) není ani příjemná ke koupání (cca 18 – 22 st.C). Technika trpí především mořskou vlhkostí a solí, která je všudypřítomná a vniká kamkoli. V roce 1997, kdy udeřilo El Niňo, pršelo při našem pobytu na Cerro Cowan na vrcholu ostrova Santiago (cca 850 m n.m.) nepřetržitě asi 12 dnů a naše technika vyplivla zcela, i když jsme se ji pokoušeli držet v „suchu“ za každou cenu a přilepšovali jsme jí i u otevřených ohňů.

Myšlenka na výstavu o Ch.Darwinovi pochází od RNDr.R.Gregorové, vedoucí geologicko-paleontologického oddělení MZM v Brně, která se jako členka výboru AICOM (mezinárodní muzeologické organizace při UNESCO) dozvěděla o možnosti přihlášení výstavního projektu do dotovaných exkluzivních výstav, které vypsalo Min. kultury ČR. Vzhledem k 200. výročí narození Ch.D. jsme se s kolegyní dohodli, že takovou výstavu pro r. 2009 navrhneme. Náš projekt uspěl. K našemu rozhodnutí zcela jistě přispěly zkušenosti, které jsme v jižní Americe (na místech, kde se kdysi Ch.Darwin pohyboval) zvláště pak v pralesích a na Galapágách, získali a mohli je poprvé prezentovat v naší republice.

Problematika zavlečených druhů živočichů a rostlin se týká prakticky všech ekosystémů na celém světě a neustále se zvětšuje. Z ekologického hlediska se jedná o jeden z nejvýznamnějších negativních vlivů na původní biotu. Zvláště ale v oblastech a na kontinentech, kde je vysoká hustota osídlení nebo kde člověk historicky dlouhodobě prosazoval svoje zájmy. U Galapág je nádherně patrné, kam může nekontrolovatelný růst agresivních druhů až dojít, zvláště v případě úplné absence predátorů a současného nezájmu člověka. Ve střední Evropě je počet zavlečených druhů z nejrůznějších důvodů (hospodářské, chovatelské apod., včetně něchtěných úniků ze zajetí) mimořádný a v řadě případů je jejich existence a populační nárůst nekontrolovatelný (např. křídlatka japonská, střevlička východní nebo norek americký). Adaptabilita těchto druhů je obvykle vysoká a oni agresivně rozšiřují svůj životní prostor na úkor původních druhů. Boj s nimi je velmi obtížný, finančně nesmírně nákladný a v konečné fázi, bohužel, bez očekávaného efektu.

Dnešní situace na Galapágách – ať už v ochranářském nasazení, v regulaci turistického ruchu nebo v přistěhovalectví Ekvádorců - je nejnadějnější za posledních 15 roků, kdy jsme ostrovy a jejich problémy začali poznávat. Konečně se dostává ke slovu legislativa, která existuje již dlouho, ale v praxi byla dodržována jen velmi vlažně. Situace je ale ostrov od ostrova různá a v některých případech stále velmi burcující. Zvláště trvale obydlené ostrovy – Santa Cruz, San Cristobal a Isabella – se dodnes potýkají s obrovskými škodami, které na místních ekosystémech napáchaly nejrůznější hospodářské zásahy, zavlečené druhy rostlin, živočichů i nadměrná koncentrace místních obyvatel a turistů. Úspěšný mezinárodní projekt Isabella, při kterém byly během tří roků na dvou velkých ostrovech zlikvidovány desetitisíce zdivočelých koz, prasat a oslů, ukázal, že naděje na vrácení ostrovních ekosystémů do původní druhové skladby je vysoká, zvláště co se týče vyšších obratlovců. Tento projekt měl ještě jeden význam, a to skutečnost, že vedení NP poznalo nutnost mezinárodní spolupráce při řešení jejich neobyčejně složitých a jedinečných ekologických problémů, ať už ve finanční, tak i vědeckovýzkumné oblasti.