Úvodní stránka › Česká mozaika › 2003

Huascarán, osudová hora

Publikováno: 31.7.2003. Autor: Lubomír Vejražka, Přečteno: 17421 ×.

Jedinou horolezeckou expedicí, z níž se nikdo nevrátil, byla československá výprava na Huascarán v roce 1970.

Cina Ghigiho probudilo 30. května 1970 odpoledne pohupování. "Co se děje! Mikrobus se odbrzdil?" blesklo mu hlavou. Rozespalý vykoukl ven, rovnou do rozchechtaných vousatých tváří.
A už slyšel: "Ahoj, odkud jsi? My až z Československa!" "A já z Itálie. Z Florencie," odpověděl. "Pojď s námi do tábora. Je za řekou u jezera Llanganuco, zrovna pod severní stěnou Huascaránu." Cino popadl fotoaparát, proč by nešel.
"Uděláme oheň a poklábosíme. A vem víno, máš-li nějaké!"

Z drsného procitnutí se tak vyklubalo příjemné odpoledne. Druhý den, byla neděle, Cino odpoledne opět pospával, když vtom se auto opět rozhoupalo. "To už ti Češi přehánějí," nevrle zavrčel a soukal se ven, aby je zarazil. Ale nenačapal je. Třásla se země a z Huascaránu se řítily ohromné laviny. Jedna přímo na český základní tábor. Přinesla smrt celé expedici. Druhá lavina a domy bortící se při zemětřesení měly na svědomí dalších několik desítek tisíc mrtvých v Bílých Kordillerách.

Fotografie Cina Ghigiho, kterou pořídil den před tím, je poslední momentkou zachycující část původně patnáctičlenné československé expedice do Peru.

Onoho 31. května 1970 se odehrála ohromná katastrofa, největší v dějinách Peru. Nikoli první v tomto kraji, kde se snoubí neustálá hrozba a úžasná krása. Spousty lidí tu zahynuly i dříve. Otřesy, protržené hráze jezer, sesuvy, aluviony (tekoucí bahno s kameny), laviny?

Právě sem se vydala československá horolezecká výprava Peru '70. Patnáct Čechoslováků tu završilo svou snahu podívat se do tajuplné země, kolébky kultury Inků. A právě zde vyvrcholila řada osudových okamžiků, která je provázela od začátku.

Vše začalo změnou cílů expedice. Původní Aljašku 1969 nahradilo z politických důvodů Peru 1970; jet v době začínající normalizace do Spojených států už nešlo. Následovaly také změny v obsazení výpravy a potíže některých členů s výjezdní doložkou. Musely se přeobjednávat letenky. Loď Hornbelt s expedičním materiálem měla zpoždění, některé bedny dorazily vykradené. Základní tábor vybudovala výprava jinde, než určoval původní plán.

Třináct dní před pádem laviny zahynul shodou nešťastných okolností v chodeckém terénu pod Huandoy Ivan Bortel, nejlepší horolezec z patnáctičlenné expedice. Stačil potok křížící stezku, chvíle nepozornosti, chybný krok a následoval pád do třicetimetrové hlubiny. Nečekaný zvrat výpravu nejprve paralyzoval. Ivan měl jít v čele výpravy trasou, kterou dosud nikdo nezdolal. Někteří chtěli expedici předčasně ukončit a vrátit se okamžitě domů.

Nakonec výprava omezila plán a chtěla vystoupit na jižní vrchol Huascaránu běžnou, vyzkoušenou a méně náročnou cestou. Všichni se proto vrátili zpět do základního tábora, aby se přesunuli. A právě zde, v půl čtvrté 31. května, se to stalo. Zachvěla se zem. Otřesy 7,5 stupně Richterovy stupnice (některé zdroje uvádějí odlišnou sílu v rozmezí 7 až 8) shodily ze severní stěny Huascaránu ohromnou lavinu ledu a kamení. Ta se sesula do hlubiny dvou a půl kilometru, dole dosahovala šířky téměř dvou kilometrů. Naše horolezce zasáhl sice jen pravý okraj, ale nikdo z nich nepřežil.

Ve chvíli, kdy naši utíkali jako o život a lapali v řídkém vzduchu po dechu, kdy jejich nohy sváděly marný boj s časem a byly pomalejší než hrůza valící se shora, se hroutily několik kilometrů od Huascaránu první domy v městečku Yungay. Někteří obyvatelé zůstali v prvních třiceti čtyřiceti vteřinách uvězněni v ruinách, většina však byla venku. Žili. Ještě před koncem zemětřesení si leckteří všimli, že se ze severního vrcholu Huascaránu řítí cosi děsivého. Lidé v tom nešťastném městě se opět dali do boje o život. Podruhé v poslední minutě a půl. Většině z nich zbývaly jen poslední vteřiny života.

Tam nahoře se totiž odtrhla několik desítek metrů silná vrcholová vrstva ledu a vrhla se do třítisícové hlubiny západní stěny. S sebou smetla spoustu skal. Dopadla na údolní ledovec. Ten nevydržel onen hrozný nápor a k mase, která na ně nalehla shora, se připojil. Čechoslováci už v tu chvíli nežili.

Vlna ledu, bahna a kamení vyrazila jako dravec do údolí a s děsivou rychlostí překonala asi dvacet kilometrů. S sebou strhávala vše, co se jí postavilo do cesty. Žádná překážka už nestála v cestě. Vesnice Ranrahirca byla zčásti zničena. Už podruhé za osm let. Yungay se skrývalo ve zdánlivém bezpečí za malým hřebenem. Když se však aluvion ocitl v zúženém místě údolí, vztekle se vzepnul a jeho vrchní část vzápětí přeletěla malý hřeben. Nastala apokalypsa. Na dvacet tisíc lidí tam ve stínu bahnité ohromné vlny bylo odsouzeno k záhubě. Dva lidé zasažení několik metrů vysokým čelem aluvionu neuvěřitelným zázrakem přežili. Pak ještě několik desítek pochroumaných na okrajích města, dvaadevadesát na hřbitově - na pahorku nad městem, dalších několik desítek uprchlo na sever.

Ten den zahynulo v Yungay téměř 20 000 lidí, v troskách Huarazu dalších téměř 20 000 lidí, přes 30 000 v ruinách domů jinde v Bílých Kordillérách a na pobřeží. Byla to největší katastrofa v Latinské Americe. Ze zákruty silnice u domku strážců Národního parku Huascarán, z výšky kolem 3 500 metrů, se nezdá nejvyšší vrchol Peru, téměř sedmitisícový Huascarán, příliš vysoký. Člověk tu je příliš blízko té nádherné hoře, skoro na jejím úpatí, a chybí mu odstup, aby ocenil její velikost a masivnost. Cestě dál brání závora, zaplatit vstupné se musí. Úředník v kanceláři se předpisově ptá na účel naší cesty: "Proč jste přijeli a kam míříte?" "Pod Huascarán, kde zahynuli v sedmdesátém naši horolezci. Bylo jich patnáct," odpovídám. "Vím. Byla to jediná výprava v dějinách horolezectví, která zahynula celá na svazích "své" hory. Ale proč se o to zajímáte?" zvídavě po nás pokukuje.

Protože nás to téma hluboce zasáhlo, vysvětlujeme. Protože jsme se po horách léta potloukali, ať už s lanem nebo bez něj, a nejednou jsme měli štěstí, když nás hory nechaly žít. Nechybělo mnoho a nemuseli jsme tu být. Jeli jsme sem za pamětníky, kteří si pamatují nejen ten tragický den, ale i naše horolezce. Než úředník vypsal potvrzení a přidal razítko, ještě se rozpovídal o dalších neštěstích ve zdejším kraji. Pak zvedl závoru a kodrcavá prašná cesta nám rázem přiblížila přírodu, které tehdejší neštěstí nevzalo nic z čarovné krásy. Huascarán se pro nás stal skutečností. Do Peru, sem pod Huascarán jsme se vrátili celkem pětkrát a někteří vystoupili i na vrchol této osudové hory.

Naše hledání pamětníků československé expedice a tehdejší katastrofy jsme začali v novém Yungay, postaveném nedaleko od původního zavaleného města. Tady jsme potkali paní Dinu. Znala spoustu podrobností z doby před i po katastrofě. Hovořila rusky, studovala mezinárodní práva v Kyjevě. Zaslechla nás, poznala češtinu, přidružila se a hned spustila: o Sovětském svazu, o obtížném učení ruštiny, o spolužácích z Moravy, o své návštěvě Československa. Ale nás spíše zajímal rok 1970.

"Já odjela den před zkázou Yungay do Limy. Měl mě doprovázet i můj milý, ale po oslavě nestihl noční autobus, zaspal a zahynul. Ale co, je to pryč," prohlásila a pokračovala: "Půl roku jsem se bála přijet zpět. Neunesla bych pohled na místa, kde zahynuli všichni mí nejbližší." Dina mluvila dál a dál a nebylo v moci nikoho ji zastavit. "Těsně před zemětřesením se mi zdál sen. Yungay zmizelo a na jeho místě se rozlévala a převalovala bahnitá voda. V ní se brodili lidé. Já ve snu ztratila boty. To předznamenává smrt." Asi jsme se zatvářili nevěřícně, a tak dodala: "Je to pravda. A nebyl to jediný sen. Po neštěstí se mi zdávalo o matce. Vysvětlovala mi, kde zahynula." To už se Dině třásl hlas. Později prý hovořila s pánem, který stačil utéci. Její maminka údajně běžela kus za ním a bahno ji zastihlo přesně v místě, o kterém ve snu hovořila.

Dina si pamatovala i na expedici Peru '70. Jak přijeli. Jak nikdo z místních nevěděl, kde leží Československo. Jak se děti smály vousatým bílým obličejům a krátkým rukávům. Jak všichni okukovali jejich fotoaparáty a kamery, haldy horolezeckého materiálu a mohutné boty. Jak se pak za týden objevil jeden z nich a přinesl zprávu o smrti kamaráda. Přivezli jeho tělo do Yungay a smutečním průvodem ho nesli v rakvi ulicemi do divadla, kde se konalo rozloučení. Dostavili se vážení občané Yungay v černém i obyčejní zemědělci v pestrých pončech, také spousta dětí. Vystřídaly se tu stovky a stovky obyvatel. Přicházeli, odcházeli, přinášeli květiny, svíčky, modlili se. Ten smutek prý byl opravdový. Jedni jen krátce postáli, druzí poseděli déle, matky kojily mimina.

Nebylo tam ticho. Mírný šum a šepot však nevadil. Nikdy jindy se tu takové smutné pocty cizinci nedostalo. Horolezci drželi tenkrát u rakve pod československou vlajkou čestnou stráž. "Byli upjatí, do sebe pohroužení, s kamennými tvářemi se dívali upřeně před sebe. Bylo znát, že se přemáhají, aby nedali najevo své city," říkala Dina. Po obřadu několik lidí zbývající horolezce varovalo: "Vraťte se, hory vás nechtějí." "Čas od času slýchávám ve stěně té naší hory laviny. To na mě dolehne tíseň a ptám se: Tak co, Huascaráne, půjdeš už teď? Nebo až jindy? Nikam ale neutíkám, to jeho šeptání už mě nestraší. Patří k němu. Tady všichni vědí, že - jak je Huascarán nádherný - tak zároveň hrozí," svěřuje se Dina.

Co pojí dnes, po třiatřiceti letech, kraj pod Huascaránem a Česko?
Velký památník v podobě čtvrtkruhové zdi mezi horním a dolním jezerem Llanganuco. Památník postavili Peruánci v roce 1972.

I památník má svůj příběh. Vyrostl v místech, kde horolezci postavili v roce 1970 mohylku Ivanovi. Až k mohylce lavina nedosáhla, nezničily ji ani otřesy. Památník stál obklopen květinami, klečí a balvany v klidu až do roku 1994. V roce 1995 se tvář památníku se změnila. Z úbočí vrcholu Huandoy (6 395 m) se uvolnila lavina, v údolí dosáhla kilometrové šířky. Její levý okraj památník obkroužil, dotknul se jeho okraje, ale neublížil mu. Tak jej viděly manželky horolezců, se kterými jsme Peru navštívili právě v pětadevadesátém. O půl roku později jsme se pod Huascaránem objevili znovu. To už byl památník zpola zasypán - Huandoy opět "promluvila".

Peruánci balvany z památníku odstranili a opravili jej. Teď leží uprostřed bílých kamenů a začíná obrůstat zelení. Vysoko nahoře na Huandoy se však uvolňuje moréna. Kdo ví, jak dlouho památník vydrží, kdo ví, co bude dál. Je na něm bronzová deska se jmény horolezů a další dvě desky s českým a španělským textem: "V květnu roku 1970 stál u jezera Llanganuco základní tábor československé horolezecké expedice. Při zemětřesení dne 31. 5. 1970 byl zasypán kamennou a sněhovou lavinou z vrcholu Huascaránu. Všichni členové expedice spolu se svým chilským přítelem zahynuli. Vzpomínáme na Vás, kamarádi."

Expedici připomíná i místo jejího základního tábora na konci horního jezera Llanganuco. Cestou sem je potřeba překonat pásmo hustých křovin, hluboký brod přes říčku, další křoviska a balvany. Teprve pak se objeví loučka posetá spoustou metrových kaktusů. Z boku ji ohraničují stromy a hned za nimi začíná moře dnes již zarostlých balvanů. Lavina ze sedmdesátého. Základní tábor stál jen několik metrů od kraje laviniště. Tehdy však bylo širší o spousty sněhu a ledu. Pod stromy leží skalisko s mohylkou, která připomíná místo tábora. Hned vedle je další mohylka. Do ní jsme v roce 2001 při naší páté cestě do Peru od roku 1994 uložili tři knihy, které vyprávějí příběh tohoto kraje.

Šikmo od mohylky je po nějakých dvě stě metrech hrob s křížem. Tady leží pochovaný Láďa Mejsnar, jediný z expedice, jehož tělo hory vydaly. Kříž většinou leží na zemi, kameny ohraničující hrob pravidelně rozházejí krávy. Jen zřídka, když sem zajde někdo, kdo "ví", dá kameny na místo a kříž vztyčí. Za vodou, kde tábor stával, je klid a ticho, lidé sem nechodí. Prodere se sem jen ten, kdo má k sedmdesátému osobní vztah, nebo někdo, kdo se potkal na horách se smrtelným nebezpečím a přežil jen o málo.

Jednou ročně na přelomu května a června v Huarazu, Yungay i jinde se slouží mše na památku obětí, během nichž jsou zmíněni i čeští horolezci. Sice jen okrajově, koneckonců co je patnáct proti sedmdesáti tisícům, ale nikdo je ze vzpomínky nevyřazuje. Vzpomínku na Čechy udržuje Dina a duchovní padre Gregorio Mezarina, který u pomníku československé expedice sloužil dvě mše.

"Ptávají se nás, kteří jsme přežili tu hrůzu v sedmdesátém, proč tu navzdory hrozbě Kordiller zůstáváme. Zapustili jsme tu kořeny, jsme tu doma, chceme tu zemřít. Ptávají se nás také, zda jsme Huascaránu odpustili. Ano, i když ne hned. Příroda přece nenosí lidem neštěstí záměrně."

doporučit článek e-mailem | tisk článku

Poslední komentáře v diskuzi

Předmět	Datum a čas	Autor