Úvodní stránka › Cesty a expedice

Komplikujeme to Africe?

Publikováno: 19.10.2005. Autor: Hynek Adámek, Přečteno: 7045 ×.

Psal se duben 1994, když jsme se vydali ze Staroměstského náměstí do Afriky.

Osm chlapů, velká Tatrovka a malý UAZ. Expedice Živá Afrika urazila na africkém kontinentu celkem 24 487 km po trase Maroko, Alžírsko, Niger, Benin, Nigérie, Kamerun, Středoafrická republika, tehdejší Zaire, Uganda, Rwanda, Keňa, Tanzanie, Etiopie, Eritrea, Sudán a Egypt.

Zalistoval jsem si ve svých jedenáct let starých denících a vypsal některé pasáže s příběhy a úvahami na téma: Kam kráčíš, Afriko?

......................

Alžířan Ahmed má hnědé oči, neholené strniště a zkažené zuby. Je správcem koupaliště na Sahaře. Vydatný pramen vody protéká bazénem a napájí i nedaleké sídlo Beni-Abbés. Neustále se přesvědčuje, jestli se nám u něj líbí a nemůže pochopit, proč chceme jet dál.

"U mne můžete být třeba měsíc. Ukážu vám poušť, jak ji neznáte. Můžete se mnou o čemkoliv debatovat. Tak proč chcete jet dál?"

Zkoušíme ho: "Co islámští fundamentalisté a jejich útoky na cizince?"

Hnědé oči se začnou nepříjemně blýskat. "Nevím, co o nás píšou vaše noviny, ale tady je klid. A bude klid! Na severu možná, tam jsou blázni. Tady ne, tady i fundamentalista ví, že bez cizinců spolehlivě umře hlady."

......................

"Spěchající muž je mrtvý muž" - věta, která nás provázela od začátku do konce cesty. Nebylo jednoduché se vnitřně vypořádat se skutečností, že okolí má úplně odlišné představy o čase, o jeho plynutí a ceně. Nejtěžší je opustit uvažování Evropana, odložit pomyslné brýle, které máme doma všichni na očích. Brýle evropských kulturních hodnot, chování, jednání? přestat přemýšlet dopředu, přestat hledat odpovědi na otázky typu Co musíme udělat zítra? Na co se nesmí zapomenout za týden? Co bude za měsíc?

Před námi začínal Niger a my jsme dál nemohli. Diskuse s celníky se podobaly jedna druhé jako fotografie ze stejného negativu.

"Můžeme odjet?" "Ano, můžete. Doklady máte v pořádku. Razítka jsou tam, kde mají být. Můžete odjet."
"Můžeme odjet hned?"
"Nemůžete. Musíte jet s vojenským konvojem. Není tu bezpečno!"
"Výborně a kdy odjíždí konvoj?"
"Nevíme. Možná už zítra, možná za tři dny, nebo za týden... Pospícháte někam?"

......................

Čas Afriky už asi nepřijde. Svět propásl svou šanci být fascinován Afrikou, jako byl kdysi nadšený Dálným Východem. Afrika má zase o příležitost méně ukázat, v čem vlastně je jiná. Afrika ze starých knih, Afrika, kterou známe z fotografií, mizí závratnou rychlostí. Mnoho etnik už jen dožívá. Drasticky se mění krajina, vymírají zvířata, migrace obyvatelstva do měst dávno překračuje jakákoliv rozumná měřítka.

Dnešní svět si z africké kultury vykrádá jen to, co by mohlo zaručit oživení jeho unaveného globálního stylu. Navíc v Africe je kultura "velkého světa" přejímána živelně a hlavně celá. To staré a tradiční nemá před razantním útokem šanci obstát. Odchod tradic tu není pozvolný, je to útěk. Stará Afrika prchá do zapomnění cestou plnou kontrastů.

Malá oáza ztracená v písečném moři Sahary. Hlavní ulici tvoří několik zaprášených, jednopatrových stavení. Před jedním z nich, na prázdném barelu od nafty, balancuje asi desetiletý kluk. Děti kolem něj se pořád znovu a znovu rozpočítávají. Jakmile kluk zjistí, že ho pozoruji, zaujímá bojovou pozici. Přesně tak, jak ji odkoukal z videa o neohrožených asijských bojovnících. Ostatní se okamžitě přidávají.

......................

Už týden se prosekáváme zairským pralesem. K letišti, nebližšímu spojení se světem, to máme podle mapy ještě dvěstě kilometrů. Jsme sami. Daleko od civilizace. Trosečníci. Večer zastavujeme u malé osady. V šesti chýších žije asi dvacet domorodců. Lékař David rozdá několik krabiček acyplyrinů a místní "náčelník" se ho ptá, co by za to chtěl.
"Něco původního, vašeho.", přeje si David.
"Náčelník" jen zamrká a odpoví, že má něco lepšího. Na chvíli zmizí. Když se vrátí, vtiskne překvapenému Davidovi do ruky dvě plné plechovky s nápisem Coca-Cola.

......................

Ještě před čtvrtstoletím byla většina afrických zemí nejen soběstačná v produkci potravin, dokonce mohla část z nich i vyvážet. Dnes je celý kontinent sužován jejich nedostatkem.

K narození hladového obra stačilo málo. Smíchat zemědělskou necitlivost ke krajině s lidskou lhostejností, nekontrolovatelným populačním růstem, vše podpořit politickou ignorancí zainteresovaných vlád. Otesánek byl na světě.

Vyspělý svět zde není bez viny. V osmdesátých létech šlo jen ze Spojených Států ročně do Afriky kolem miliardy dolarů potravinové pomoci. Situace se nelepšila. Naopak. Zdarma, nebo levně rozdávané potraviny spolehlivě zlikvidovaly zbytky zemědělství, které v ohrožených zemích ještě zůstaly a závislost na pomoci jen rostla.

Podobně jako potravinová pomoc narazila na africká specifika pomoc v ostatních oblastech. Mnohé vlády v jejím rámci rozjely v Africe z čistě prestižních důvodů rozsáhlé programy, které měly slabým ekonomikám. Skoro všechny skončily díky nezájmu druhé strany. Nebylo se čemu divit, vždyť ani nepředpokládaly, že by se jich Afričané mohli, nebo dokonce měli aktivně účastnit.

Bangui ve Středoafrické republice. Malá holčička postává u auta a vytrvale žádá dárek.
"Dej mi sešit."
"Nemám."
"Tak mi dej tužku."
"Nemám."
"To nevadí, dej mi peníze. Já si to koupím."
"Nemám peníze."
"Taky nemáš ? Hm.... a proč vlastně jezdíš do Afriky, když jsi chudý?"

......................

Jedni tvrdí, že okolní svět by měl pohled na Afriku změnit, že už to přestal být jen příliš problémový kontinent závislý na cizí pomoci. Druzí se domnívají, že jde o svět, který bude pořád stát na okraji jakýchkoliv zájmů a pomoc zde stačí zaměřit jen na hašení největších krizí.

Já si myslím, že žádná všeobjímající řešení neexistují. Pochybuji, že je někdy vůbec budeme znát. Budeme je dál hledat a Afrika bude stejně jako dnes zajímavým, rozmanitým, nevypočitatelným světadílem. Neznám nic obtížnějšího než roli afrického prognostika.

Demokratická republika Kongo. Křesťanská misie uprostřed pralesa. Budova pamatuje dobu Belgického Konga. Jediný běloch - holandský kněz - je uprostřed našeho rozhovoru nekompromisně odtažen stranou jedním z domorodců. Z povzdáli přihlížíme jeho ohnivé argumentaci. Domorodec na nás neustále ukazuje a snaží se duchovnímu něco vysvětlit. Oba nad sebou nechápavě kroutí hlavami. Diskuze končí stejně rychle, jako začala. Kněz se vrací.
"Co vám chtěl?" "Mně nic, ale vám mám vyřídit, že vy bílí si pořád myslíte, jak spasíte Afriku, jak spasíte všechno kolem. Přitom jsou s námi jen problémy. Jen to Africe komplikujeme."

doporučit článek e-mailem | tisk článku

Poslední komentáře v diskuzi

Předmět	Datum a čas	Autor