Na pouti do Santiaga

Značení trasy je naprosto perfektní. Tvoří jej několik základních symbolů. Modré značky, žluté šipky a každých půl kilometru je pak většinou patník se zbývající vzdáleností do Santiaga.

Na pouť se lze vydat z mnoha důvodů. Její křesťanský podtext je však znát na každém kroku. Připomínají ho třeba lístečky se vzkazy poutníků u Sárie.

Lastura hřebenatky - hlavní symbol pouti a poznávací znamení poutníků. Zde dostala její podobu fontána.

Palas de Rei - klidné město zhruba v půli naší cesty.

Každý den znamená setkání s novými lidmi. Kromě tohoto španělského poutníka se svým nejvěrnějším druhem nás jindy doprovázel italský úředník, švédský manažer, či třeba velice komunikativní Venezuelanka.

Domky na předměstí Melide jsou ukázkou tradiční venkovské architektury.

Melide - asi nejponurejší město, s jakým jsme se cestou setkali. Nečekaně ožije až nedělním trhem. Ke koupi je prakticky vše. Převážně zemědělská Galície se však nezapře.

Trhy v Melide skončily. V celém městě je ale připomíná spousta papírů, krabic a nepořádku.

Slunce teprve vychází, poutníci však už mají v nohách několik kilometrů. Vyrážejí před šestou, aby za dopoledne ušli celou etapu a vyhnuli se tak chůzi v odpoledním žhavém slunci. Navíc ubytovny pro poutníky se otevírají v jednu hodinu a kdo přijde později, už většinou nemá volnou postel a musí strávit noc v ubytovně placené, ve stanu nebo pod širým nebem. V některých městech je možné požádat na policejní stanici o otevření tělocvičny.

Posledním velkým městem na cestě před Santiagem je Arzúa.

Galicijci jsou známí svým nacionalizmem a touhou se osamostatnit. Nejvíce iniciativní je skupina Galiza Nova. V Arzúi ji vyzdvihuje tento nápis a naopak odsuzuje politiku nejvyššího představitele Galície Manuela Fragy.

V albergu na poutníky každý den čeká perfektní zázemí pro odpočinek a doplnění sil na další den. Ve větších městech se lze setkat s velice moderně vybavenými kuchyněmi, či internetem. Snad každý alberg nabízí možnost praní, a tak na cestu lze vyrazit s minimem oblečení.

Typická galicijská sýpka. Nalezneme ji snad u každého domu. Některé jsou jen obyčejné dřevěné, jiné zděné a bohatě zdobené.

Pohled na katedrálu - cíl pouti. Každé poledne se zde koná mše pro poutníky. Místo kázání a latinských zpěvů návštěvníky čeká povídání o historii, informace o tom, kolik poutníků a z jakých koutů pouť ukončilo, ale především její návštěva přinese nezapomenutelný hudební zážitek. To, když se katedrálou nese zvuk kytar, varhan a rukou tleskajících do rytmu španělských melodií.

25. červenec - svátek svatého Jakuba, patrona nejen Santiaga, ale i celého Španělska. Tento den zní městem snad všechny hudební žánry. Soubory přes den pochodují v úzkých uličkách města, večer se pak interpreti přesouvají na pódia na všech větších náměstích. Nezahálejí ani pouliční umělci, kteří se snaží zaujmout zejména netradiční španělskou hudbou a nástroji.

Pro mnoho poutníků cesta končí v Santiagu, ostatní pokračují dále - nejčastěji na "Konec světa", jeden z nejzápadnějších koutů Evropy. My jsme zvolili odpočinek na Islas Cíes, ostrovech asi 20 km od přístavního města Vigo. Nádherná příroda, žádné hotely, silnice. Jen moře, mušle, eukalyptové háje...

....a spousta racků. Těm patří dokonce celá polovina ostrova. Pokud by někdo nedbal výstražných cedulí označujících přírodní rezervaci a hnízdiště, umí mu rackové pěkně vynadat.