Úvodní stránka › Cesty a expedice

Nová odysea začala na Sibiři

Publikováno: 27.8.2002. Autor: Miroslav Bobek, Český rozhlas, Přečteno: 4802 ×.

Miroslav Bobek

V červenci jsme odjeli na Sibiř s cílem označit tři čápy černé satelitními a pozemními vysílači. S jejich pomocí bychom se měli dozvědět kudy a kam sibiřští čápi létají zimovat. Nejprve jsme je ale na Sibiři museli najít a odchytit?

Více aktuálních informací najdete na stránce Českého rozhlasu

Na ostrově

Motor říčního člunu zabral na zpětný chod a příď se odlepila od břehu. Zůstali jsme sami. Naše cesta za černými čápy začala na ostrově Gornyj, který leží v Jeniseji tři sta kilometrů severně od Krasnojarska. Před odjezdem do Ruska jsme si dlouho dopisovali se sibiřskými ornitology, jenže většinou nám přicházely informace staré tři, pět, sedm let? Výjimkou byl pouze Gornyj, kde mělo být hnízdo s mláďaty. Když jsme však přistáli na ostrově a osaměli, začali jsme pochybovat.

"Vždyť je tu jen pár větších stromů," podivil se František Pojer. "A v keřích čápi asi hnízdit nebudou?"

Pustili jsme se do prohledávání ostrova. Podél břehu byl pruh trávy spasené stádem krav a koní. Za ním začínala obtížně prostupná houština a uprostřed ostrova se nacházely porosty bolševníku. Kromě nezarostlého výběžku na konci ostrova, kde povíval vánek a kde si proto svůj domek postavili pastevci, byla všude mračna komárů.

Byli jsme na ostrově už druhý den, ale hnízdo jsme stále nenašli. Dokonce jsme žádného čápa ani nezahlédli. "Ještě jednou to zkusíme," řekl Franta a spolu s Lubošem Peškem a Přemkem Rabasem se chystal vyrazit na další obhlídku.

Rozbalil jsem satelitní telefon a přemýšlel, co budu říkat v přímém vstupu do rozhlasového vysílání. Nejspíš bych mohl povídat o tom, že zdejší pastevci nedostávají za svou práci peníze, ale jen naturálie, a že jsou tu hlavně proto, aby mohli lovit jesetery. Což se trestá i vězením?

"Aist! Čáp!" vykřikl najednou náš ruský průvodce, ornitolog Andrej Bajkalov. Měl pravdu. A navzdory komárům bylo na ostrově najednou překrásně.

Samá smůla?

"Neslyšels střelbu?" zeptal jsem se Andreje.

"Asi pytláci," pokrčil rameny.

e skutečnosti z protilehlého břehu střílel Sergej Luckij. Přijel nás vyzvednout uralem, velkým nákladním autem do terénu.

Nad ostrovem jsme v uplynulých dnech viděli i tři čápy najednou, jenže hnízdo tam nebylo a hledat je v neprostupné tajze na březích by byla práce na celé týdny. Rozhodli jsme se z ostrova odjet. Rybáři nás svými motorovými čluny převezli k uralu a vyrazili jsme. "Směr Krasnojarsk!"

Jenže jsme ujeli jen asi dva kilometry, když se ural zakymácel a po nápravy uvízlý v bahně zůstal nakloněný stát. Bylo jasné, že dnes už nikam nedojedeme. Nic, vůbec nic nám nevycházelo.

Šilo

"Tak jsme na tom podobně, jako by nám v Praze někdo řekl, že čapí hnízdo je kousek od Paříže," konstatoval Franta, když jsme z Krasnojarska odjížděli na jih, do Chakaska a do Tuvinska, odkud jsme měli další zprávy o čapích hnízdech.

Zatímco jsme pronajatým autem jeli proti toku Jeniseje a z tajgy se dostali až do stepí, to důležité se odehrávalo tisíc kilometrů západně, v Novosibirské oblasti, kam odjel Přemek Rabas.

"Ten Šilo je úplný šaman," byla první Přemkova věta, když jsme se po necelém týdnu sešli v Novosibirsku. Ředitel novosibirské zoo Rostislav Šilo nám těsně před odletem do Ruska poslal fax o hnízdech, která byla nalezena před několika lety. "Bez Šila bychom to mohli zabalit. Máme obsazené čapí hnízdo!"

Podal mi videokazetu: "Tady jsem ho natočil."

Připojil jsem kameru k notebooku. Zatímco na displeji naskakovaly jednotlivé sekvence, Přemek nám líčil, jak jeho pátrání probíhalo. "?jsme spolu dojeli do Suzunu k oblastnímu náčelníkovi lovců. Šilo vytáhnul z auta velkou láhev koňaku?"

Na displeji zrovna běžela sekvence, na níž asi šedesátiletý muž s bílými kudrnatými vlasy, knírem a papirosou v ruce procházel březovým lesem. Šilo.

"? a pak Šilo přesvědčil i místního hajného Nikolaje," pokračoval ve svém vyprávění Přemek. "A ten nás dovedl ke hnízdu. Podívej, tady ho máš."

Kazeta už byla skoro u konce a na displeji naskakovaly pohledy na hnízdo s mláďaty.

Konečně!

"Hnízdo je odtud asi 600 metrů," řekl hajný Nikolaj Juškin. Byli jsme nedaleko od Obu na jihu Novosibirské oblasti. Vstoupili jsme do překrásného březového háje. S komáry to ale bylo snad ještě horší, než na Gorném?

"Vážně to bylo jen 600 metrů?" zeptal jsem se u hnízda Luboše. "Podle GPS 1,6 kilometru. To jsou ty sibiřské vzdálenosti," usmál se Luboš. Navzdory tomu, že se blížil večer, nainstalovali Franta s Lubošem ke hnízdu chytací zařízení a postavili kryt. Druhý den ráno se v něm Franta schoval; my ostatní jsme čekali v táboře. Skoro hodinu se nic nedělo.

"Nezavoláme Frantovi?" zeptal jsem se nervózně.

"Franto, Franto," řekl Luboš tlumeně do vysílačky. Nic.

"Musíme čekat?"

Po dalších deseti minutách se Franta vynořil na okraji lesa. Co se stalo? Přemek se podíval dalekohledem: "Něco nese... Má čápa!!!"

"Šlo to rychle," usmíval se Franta, když jsme k němu doběhli. "Přiletěl za chvíli? Jenže jsem omylem přeladil vysílačku na jiný kanál a nemohl jsem se vám dovolat." Chvíli jsme našeho prvního sibiřského čápa obdivovali, pak jsme ho změřili a zvážili a nakonec mu připevnili na záda "batůžek". Za chvíli už odlétal směrem k Obu.

Ještě tentýž den nám Nikolaj ukázal druhé hnízdo, kde jsme příští ráno odchytili a označili druhého čápa. "Tak úplný průšvih už to nebude," oddechl si Franta.

Oleg a Valerka

Na stole byl talíř nasolených hub, dva druhy zavařeniny z lesních plodů a čaj. "Není tu práce, tak žijeme z toho, co nám dává řeka a les? Jezte," pobízel nás Oleg Zakourcev. Pak se obrátil ke svému synovi: "Běž se ještě jednou podívat po Valerkovi."

S Olegem a jeho ženou jsme se seznámili úplnou náhodou: svezli jsme je kousek cesty, když šli 35 kilometrů od své provdané dcery. Teď nám Oleg pomáhal pátrat po třetím hnízdě, kde bychom mohli označit třetího čápa; na předchozích dvou hnízdech jsme už čápy nechtěli rušit. "Valerka mi tvrdil, že čapí hnízdo je asi pět kilometrů odtud."

Pozdě večer Valerka konečně dorazil. Nebyli jsme si však ani trochu jisti, že to, co nám popisuje, je skutečně hnízdo čápů černých. Už za den a půl jsme se ale museli začít vracet?

Do třetice

Předposlední den. Ráno svým gazem přijel do tábora Nikolaj a vychrlil na nás, kde všude se na čápy ptal. Nic jistého ale nevěděl.

"Valerka?" pokrčil rameny. "Můžeme to zkusit."

Pod Valerkovým vedením jsme skutečně dorazili ke hnízdu. Čapímu hnízdu! Byla na něm vidět bílá pírka - ale jinak bylo prázdné. "Mláďata nejspíš vybrala kuna..." konstatoval smutně Franta. "Taková smůla!"

"Kousek odtud, v zemjance u Obu žije nějaký rybář," začal rozvážně Nikolaj. " A ten prý by mohl vědět o čapím hnízdě."

"Tak jedeme!"

Do gazu se s Nikolajem a Frantou nasoukali i Valerka a Oleg; ostatní jsme nastoupili do našeho auta.

"Dál pojedeme jenom gazem," navrhnul už po několika kilometrech Nikolaj, "a zavoláme vám vysílačkou." Po hodině se ozval Franta: "Ten rybář říkal, že vídá černé orly, ale divil se, proč by měl pátrat po jejich hnízdě. Zkusíme to tu projít, ale moc nadějně to nevidím."

Uplynula další hodina. Tentokrát ale Franta do vysílačky opakoval jediné slovo: "Našli! Našli! Našli!"

Následující den, pár hodin před odjezdem, jsme vysílači označili třetího čápa ze třetího hnízda. Našel ho Valerka.

Co bude dál?

Po návratu jsme nechali analyzovat DNA všech tří sibiřských čápů. První dva jsou samečci, třetí samička. Na dálku jsme pokřtili jmény Petr, Roman a Kateřina.

Kudy poletí? Vyhnou se Himalájím podobně, jako se evropští čápi vyhýbají Středozemnímu moři? Jak rychle dosáhnou zimovišť? Budou zimovat v Indii, v Číně nebo dokonce v Africe? Ohrozí je někdo nebo něco na jejich cestě? To všechno bychom se brzo měli dozvědět?

doporučit článek e-mailem | tisk článku