Nové sídlo Močiků - Magdalena de Cao

Publikováno: 13.10.2004. Autor: Květa Klímová-Pumerová, Přečteno: 5089 ×.

Močikovská pyramida Huaca Blanca v údolí Chicama se nazývá též "Cao Viejo", neboli "Staré Cao". V jejím úpatí byla totiž dominikánskými knězi roku 1553 založena stejnojmenná vesnice a kostel, jehož oltář jakoby se vysmíval staré pyramidě. Vesnice však byla stíhána prokletím starých Močických božstev. Záplavy, zemětřesení a obrovské vlny cunami a nakonec sucho sužovaly tuto vesnici tak dlouho, že byla roku 1619 opuštěna a její obyvatelé, z valné části potomci Močiků, přesídlili o několik kilometrů dál do vnitrozemí.

Don Humberto.

Současná Magdaléna de Cao je celkem obyčejná vesnice. Není tu ani nejdelší balkón, ani největší strom, natož nejstarší kostel. A přesto je něčím neobvyklá. Ulice jsou asfaltované, chodníky opravené, domy natřené, okna zasklená a omítka tu nikomu neopadává. Záplavy malých obchůdků s limonádami a sušenkami jako by neexistovaly, teprve po týdnu jsme objevili tři.

Na ulici nikdo nežebrá, dokonce i mototaxi jsou tu jen dvě a odvezou vás jen když za řidičem přijdete domů a přemluvíte ho. Kde je všechna ta chudoba, zoufalství, bída, špína a prach Peruánského severu? Kde jsou polorozpadlé barabizny splácané z hliněných cihel, kde jsou desítky otravných špinavců na motorce, co vás budou chtít odvézt třeba jen deset metrů, hlavně když zaplatíte?

Zdá se, že v Magdaléně de Cao se nikdo za ničím nehoní a jestli ano, dělá to hodně pomalu. Ulice jsou prázdné a pokud někoho potkáte, usměje se, pozdraví vás a pak zmizí za dřevěnými dveřmi svého adobe. Než zahnete za roh, budete v zádech cítit jeho pátravý pohled skrze okenice.

Pouliční zmatek je tu zastoupen kvokající slepicí, oslem a výskáním malých dětí, které se snad jako jediné pohybují - honí se za míčem. A co dělají dospělí? Teď už nic a nebo jen to co je třeba. Mají naděláno, domy postavené a děti na školách. Než se zásoby vyčerpají, užívají odpočinku.

Nelegální archeologie je fyzicky náročná. Zatímco archeologové kopou a oprašují pomalu a trpělivě, huacéros kopou rychle a nervózně. Šílenství trvalo přes deset let a na každého se dostalo. Ano, předtím a potom se také sem a tam něco najde, ale to už jen ze sportu, z nudy a nebo na nové boty.

Adobe.

Za tu dobu se tu všichni naučili držet pusu, nevšímat si svého souseda, zavírat okna a zatahovat je těžkým závěsem a nakonec: nedůvěřovat nikomu a o všem hodně dlouho přemýšlet. Než se rozhodnou, trvá to věčnost. Trvalo nám týden, než jsme v téhle vesnici vůbec dokázali zorganizovat to, kvůli čemu jsme přijeli. Chtěli jsme pracovat na neznámých archeologických vykopávkách a vyučovat angličtinu zdarma v místní škole. Na zkušební zahajovací hodinu přišly jen čtyři děti a teprve, když se zjistilo, že jsme neškodní, ohlas našich lekcí stoupl natolik, že jsme vyučovali čtyři hodiny denně. A pak konečně přišel ten správný čas.

Čas na to, aby Magdalena de Cao otevřela všechny své komnaty. Po dalších dnech (od pěti ráno do půlnoci) jsme si odsud odvezli nejen krásné vzpomínky a deset nafocených filmů, ale i důvěru starých vykradačů hrobů a jejich příběhy. Vyprávění slavných archeologů o tom, jak si oni osobně vykládají ten či onen reliéf, ale nikdo jim nevěří. Odřené ruce a ulámané nehty, namožené svaly od rozebírání cihel, na které nikdo jiný 1500 let nesáhl. Úsvit slunce nad mlčenlivou pouští a hřmění ranního přílivu. Poušť prozradila své tajemství a Močikové promlouvají. Co jiného jim zbývá. Jejich posvátné pyramidy znovu zkvétají a fascinují ty, kteří fascinováni být chtějí.

1. Magdalena de Cao - dnešní Močikové

Močikové bez kapky evropské krve si jsou podobní - poznáte je podle šibalského úsměvu, jako kdyby se svými krvelačnými předky neměli nic společného. Zajímavé je, že vypadají jako by z oka vypadli soškám 1500 let starým.

2. Magdalena de Cao - oslavy

Magdalena de Cao oslavuje 450. výročí založení, které ji činí jednou z nejstarších, trvale osídlenou vesnicí v Peru. Oslavy trvaly dva týdny a celou tu dobu nikdo nechodil do školy.

3. Magdalena de Cao - tři kamarádi

"Mám 15 dětí, 65 vnuků, 45 pravnuků a všechny poznám" říkal devadesátiletý Don Humberto Campos, který chodí každodenně se svými přáteli posedět na odpolední slunce a narozdíl od Močiků před ním oči nezavírá.

4. Magdalena de Cao - domy

V poušti je třeba umět šetřit teplem i chladem. Tisíce let vyzkoušená architektura domů z nepálených cihel adobe, postavené ve stejnojmenném stylu, dokáže oboje. Jen pro netrénované oko působí nevzhledně a chudě - za anonymní zdí se ukrývají krásné zahrady a to nejdražší: soukromí rodiny.

5. Magdalena de Cao - obchod

Po několika dnech nás tu lidé už vidí rádi a celkem ochotně se nechají fotografovat. Tenhle muž sedí před svým obchodem v chudém domku bez oken, který za hrubou zdí ukrývá velikou zahradu a prostorné místnosti. Je neděle a on odpočívá. Když zaťukáte, otevře vám, ale nic neprodá. Jedny zápalky a jedna limonáda prostě nic nestojí. Tohle on svým kamarádům prostě dá.

6. Magdalena de Cao - kostel

Města severního Peru mají jedno společné: chudobu a zpustošenost nevypovídající nic o bohatství předchůdců současných Peruánců. Je-li Peruánské město hezké a upravené, znamená to jen jedno: do města proudí vedlejší příjmy (turismus, mafie, drogy nebo archeologické bohatství rozložené spravedlivě podle nepsaných pravidel mezi všechny obyvatele).

doporučit článek e-mailem | tisk článku