Pohodová Samoa

Publikováno: 27.10.2009. Autor: Helena Hníková, Přečteno: 5071 ×.

Faleolo

Vystupuji z letadla a mám pocit, že mě někdo uhodil přes obličej mokrým hadrem. Vlhkost vzduchu by se dala krájet. Projdu miniaturním letištěm. Na jedné straně oceán, na druhé prales palem. Všude postávají zdatní domorodci, všichni se usmívají a pozorují mě.

Auta. Neskutečné vraky. Ptám se mladíka na autobus do Apie. Zašklebí se a ukáže prstem na nákladní auto, kde na kapotě sedí jeho asi desetičlenná rodina, pojídající a loupající kokosy. Všichni se smějou a mávají na mě. Bez váhání usedám mezi ně, dostávám kokos a jsem podrobena výslechu.

To už uháníme po silničce, teplý vlhký vítr ovívá tváře, cuchá vlasy, neskutečné vedro. Palmy, vesnice, auto neustále na někoho troubí, prasata, psi, slepice, kokosové slupky létají za jízdy přímo z auta. Už během cesty si připadám jako člen rodiny, a trochu jako ve snu, kývám na jejich nabídku noclehu v jejich vesnici a měním původní plán.

Ve vesnici se stávám atrakcí dětí, neustále mě odněkud pozorují a smějí se. Jsou to krásní, přátelští a čistí lidé. K večeři vařený zelený banán, zalitý kokosovým mlékem a výborný nápoj koko, něco mezi kafem a kakaem, kakaové boby se zde sklízí a praží. Jsem ubytovaná u sestry mé hostitelky, v posteli spím s malou holčičkou. Druhý den se vydávám na průzkum vesnice, za doprovodu mladíka Mua, který se stává mým ochráncem proti divokým psům a jak sám tvrdí, také chlapcům z okolní vesnice. Se zbraní – kokosem zabaleným do šátku hozeným přes rameno - se s ním cítím bezpečně.

Džunglí míříme k malému vodopádu s krásně čistou vodou a hlubokou tůní. Koupeme se oblečení, já v tričku a kraťasech, Mua v lava-lava, šátku obtočeném kolem beder. Místní kodex nedovoluje plavky ani jiné odhalování, zvlášť u žen, to jsem byla poučena hned na začátku.

Mám pocit, že se tu zastavil čas. Skoro nikdo nepracuje. Jen bosé děti ve školních uniformách se každé ráno scházejí na zastávce a čekají na dřevěný barevný autobus, který je zaveze do školy. Má hostitelka před několika měsíci ovdověla, její manžel pracoval jako policista v Apii, teď je pohřbený za domem na zahradě. Na jeho hrobu si hrají děti a píšou úkoly. Hřbitovy zde nejsou, hroby příbuzných jsou běžně u domů, někdy rakve přímo v místnostech domu, ozdobené obrázky, fotkami a umělými květinami. Skoro nikdo z rodiny nepracuje, žijí z peněz, které Mua vydělá na Novém Zélandě několikaměsíční prací v sadu a sklizní jablek. V symbióze s rodinou žijí všechna jejich domácí zvířata, slepice, psi, prasnice se selaty se spokojeně prochází po silnici a každé míří za svým business. Neuhnou ani když na ni troubí autobus. Domorodci krmí prasata kokosovými ořechy.

Netrvá dlouho a znám celou vesnici. Je to jedna rodina, všichni příbuzní. V rodinách má rozhodující slovo muž, ale chlapci jsou vychováváni k úctě k ženám a respektu a ochraně svých sester. Také jejich první otázka na mě vždy zní, kolik mám sester. Každý den dostávám několik vážných nabídek k sňatku, i tady platí, že bílá tvář znamená bohatství a lepší životní styl.

Na Samoa nejezdí tolik turistů jako na Fiji.V občasných turistech vidí domorodci možnost dostat se do více civilizovaného světa. Samojci nemají tak černou pleť jako Fijiané nebo lidé z Vanuatu. Mají příjemně čokoládovou barvu. Už trochu chytám jejich řeč, jednotlivá slova. Neustále na mě pokřikují PALAGI!!PALAGI!!! Znamená to běloch.

Neděle = kostel

Kostelů je tu mraky. V jedné vesnici třeba tři kostely různé víry. Misionáři zde násilím prosadili křestanství, ale kromě něj se běžně setkáte s metodisty, adventisty sedmého dne, mormony, evangelíky. V náboženství zde existuje absolutní demokracie. Všichni v bílém, i malé děti. Krásně zpívají. Po kostele se připravuje palusami, tradiční jídlo, ryba, kuřecí, kokosové mléko, zelené listy ze stromu taro, breadfruit, velké zelené kulaté plody (nebo-li chleba) rostoucí přímo na stromě, vše zabalené v zeleném listu a pečené v ohni. Jí se dlouho a co se nesní, tak si každý odnese domů. Večer občas následuje kava.

Kava ceremony

Kava, neboli také ava, je tradiční slavnostní opojné pití, jehož historie sahá až tisíc let zpátky. Je rozšířené hojně u všech polynéských národů. Získává se z kořenu pepřové rostliny, který se rozdrtí, usuší a smíchá s vodou. Výsledný nápoj nejen vzhledem, ale kupodivu i chutí připomíná bahno. Také jsem měla několikrát čest ho ochutnat. Po prvním šálku (slupce od kokosového ořechu) mi „odumřel“ jazyk a po druhém jsem se propadla do jakéhosi zvláštního stavu, podobného po požití alkoholu. Problémy (pokud nějaké máte) najednou nejsou, jste šťastní, a vůbec, připadáte si jako z jiné planety. Domorodci, běžně pijí 7-10 šálků.

Kava se dá běžně koupit na trhu v Apii, a nejsilnější a nejkvalitnější je z ostrovů Vanuatu. Dokonce se dříve využívala v lékařství jako sedativum a proti depresi. Zalévá se do velké dřevěné nádoby, a v půlce kokosového vydlabaného ořechu koluje od úst k ústům, každý se dle své potřeby napije. Pije se pouze mezi dospělými a celkově pití připomíná jakýsi obřad.

Dny letí a já mám v plánu průzkum dalšího ostrova Savaii. Rodinu opouštím celkem nerada, děti brečí. Slibuji, že se jednoho dne vrátím. Nechávám jim nějaké peníze, sladkosti, drobnosti pro děti. Loučím se s celou vesnicí.

Nasedám do rozviklaného dřevěného autobusu, kde řve samojský pop a směje se na mě řidič. Opět frčíme přes ostrov podél pobřeží, autobus skřípe a uhání po křivé silnici, na zastávkách v každé vesnici se postupně se plní. Ženy vstávají, nechávají muže sednout a poté jim sedají na klín. Děti v přeplněném autobuse zalézají pod sedadla. V momentě, když už mám pocit, že se do autobusu nic nevejde, objeví se chlápek s mrtvým prasetem, zabaleným v listech a hodí ho uličky mezi stojící lidi, přímo mě na nohu. Poté následuje ještě rákos, pytle s rýží, nebo prkna.

Už vidím trajekt. Na další ostrov je to asi 10km, zrovna je moře rozbouřené, metrové vlny. Trajekt je také přeplněný, lidé leží na zemi. Mám mořskou nemoc a jsem ráda, když přistaneme. Opět autobus, tentokrát jedu do Manase, resortu pro turisty, který také vlastní rozvětvená samojská rodina. Užívám si modré laguny a žlutého písku, chodíme s klukama z vesnice na ryby, podnikáme výpravy po ostrově, jezdíme do Saleloga na trh a do kostela, objevujeme lávové pole, krmíme papájou želvy. Hned znám celou vesnici a mám hromadu známých. Chodím k nim na návštěvy a na pokec.

Dostává mě ostrovní život a přátelská atmosféra domorodců. A nejsem sama, koho Samoa pohltila. Skotský spisovatel Robert Louis Stevenson, který Evropu opustil kvůli své nevyléčitelné nemoci, si Samoa a její obyvatele tak oblíbil, že se rozhodl zde koupit pozemek, postavit dům a dožít. Jeho hrob je obložený černými lávovými kameny a z jeho domu se stalo muzeum.

Jednoho dne se setkávám s Dánem, rovněž cestuje po Samoa sám a bydlí u domorodců v nedaleké vesnici. Druhý den ho ze zvědavosti doprovázím do místního tetovacího salónu. Tradiční metodou si nechává potetovat celou ruku, vydržím přihlížet maximálně pět minut. Druhý den bolestí nemůže hýbat rukou.

Tradiční samojské tetování

Misionáři se pokoušeli tradiční cestu tetování zakázat, ale to se jim nepodařilo. Přežilo do dneška. Zejména mladí se nechávají tetovat tradičním způsobem - nepřetržitým sekáním do kůže. Tetování vždy mělo svůj smysl, zobrazovalo symboly vesnice či rodiny. Ženské tetování je střídmější, většinou na stehnech. Jedná se o ozdobné náramky, symboly, květiny. Výroba mužského tetování je časově i fyzicky náročnější (zvané pe´a, znamená netopýr) trvá 48 hodin, a jeho dokončování od dvou týdnů až měsíc. Dost se při něm krvácí a vyžaduje značnou kuráž. Pokrývá celé tělo od půlky zad až ke kolenům. Připomíná černé kalhoty. Čím větší plocha tetování na těle, tím více dosahuje jeho majitel uznání a postavení. Turistům se moc nedoporučuje, vzhledem k nedostatečné hygieně a velkému přenosu na Samoa rozšířených nemocí, jako žloutenka B, C, HIV, či otrava krve.

Sami domorodci mi vyprávěli několik případů úmrtí, když se do rány dostala infekce, nepomohlo ani převezení nemocného na Nový Zéland. Přesto je tento způsob tetování velice oblíbený a často neodolají ani turisté.

Bez kvalitního repelentu na Samoa nejezděte. Moskyti přenáší např. horečku dengue, filariásu, japonskou B encefalitidu. Jakmile přesáhnete účinnost repelentu, nebo ho včas nepoužijete, jste poštípaní na celém těle a štípance svědí a pálí několik dnů. Nedoporučuje se pít vodu z neznámých zdrojů.

Dny utíkají jako voda. Musím odletět. Opět nasedám do autobusu. Všichni z vesnice se jdou se mnou rozloučit a ještě dlouho mi mávají. Je mi smutno. Letadlo vzlétá a já vidím pod sebou ten malý ostrov, ráj na zemi, kde se zastavil čas, jsou ještě tak hodní a přátelští lidé. V tu chvíli jsem si jistá, že mi dva měsíce na Samoa nestačily.

Určitě se tam ještě někdy vrátím. TOFA!!