7 nejslavnějších zdí světa: Bránily, rozdělovaly i tvořily dějiny

Hlavním účelem zdi je oddělit něco bezpečného od něčeho nebezpečného. Většinou jde o lidi – a téměř každý by si přál, aby se ocitl na té „správné“ straně.

Zdi hrály v lidských dějinách obrovskou roli – přestože historici vojenství tvrdí, že zdi měly spíše psychologický význam, i tak se na naší historii hluboce podepsaly. Podívejte se na ty neslavnější.

Zeď mezi pokladem a nájezdníky: Hradba Tróje

Legendární město se zapsalo do dějin 10 let trvající válkou popsanou slavným básníkem Homérem. Boj o jeho hradby inspiroval stovky knih a stal se jedním ze základů celé euroatlantické civilizace. Právě zeď byla místem, kde se rozhodovalo o bytí a nebytí města. 

Trója leží v současném Turecku. Moderní archeologové i historici pokládali její existenci za vymyšlenou; teprve Heinrich Schliemann dokázal, že opravdu existovala. Právě tento německý nadšenec objevil také slavné hradby. Stalo se to 31. května 1873. Schliemann tehdy objevil přímo za Priamovým palácem kruhovou trojskou hradbu vedoucí od Skajské brány. A jen pár dní poté pár metrů od ní našel archeolog slavný zlatý Priamův poklad. Zeď i poklad pocházejí zřejmě ze 13. století př. n. l. 

Dnes se stalo slavné místo už jen turistickou atrakcí – návštěvníci zde sice najdou části hradeb, ale také dřevenou sochu koně, která slouží jako hřiště pro znuděné děti. Zeď nyní odděluje platící návštěvníky od těch neplatících.

OBRAZEM: Oko Sahary aneb Podivuhodná struktura Richat

Zeď mezi barbary a civilizací: Hadriánova zeď

Římané vybudovali Hadriánovu zeď, aby ochránili svou kolonii Británii. Měla bránit římské usedlíky před nájezdy barbarů z oblasti Skotska. Táhne se v délce 73 kilometrů přes sever Anglie. Příčina stavby zdi byla civilizační: V polovině 2. století se expanze Římské říše zpomalila, a pak dokonce zcela ustala. Římané se přestali spoléhat na sílu svých mobilních legií a více věřili pevnosti hradeb a zdí. Byly vybudované na základě přirozených terénních překážek, které oddělovaly území říše od necivilizovaných, tedy barbarů. 

Hadriánově valu i dalším zdem se to dařilo necelých 300 let. Pak se ukázalo, že zdi jsou jen tak pevné jako muži, kteří je brání. Nepomohly ani impozantní rozměry hradeb – podle dnešních archeologů musela být hrozivá zeď vysoká až 4,5 metru a široká asi 3 metry. Podél valu (údajně naplánovaného samotným Hadriánem) se táhl tři metry hluboký příkop, každých 500 metrů stála strážní věž, z níž byl výhled na okolní rovinu. Celou zeď hlídalo v dobách její největší slávy asi 9 000 legionářů. 

Podle vojenských historiků se nakonec Hadriánova zeď stala přímou příčinou pádu Římanů v Británii. Když se nakonec barbarům podařilo hradbu prorazit, otevřelo se před nimi zcela nehlídané území – všichni vojáci totiž sídlili na zdi a samotné území bylo vojensky nechráněné. 

Zeď mezi Němci a Němci? Berlínská zeď

Stavba berlínské zdi začala roku 1961. Šlo o zoufalý, ale současně promyšlený krok východoněmeckého komunistického režimu, jak zabránit útěku vlastních občanů za svobodou a bohatstvím. Po rozdělení na východní a západní okupační zónu totiž občané té východní velmi brzo poznali, že na západě se žije lépe – a ve velkém začali zemi opouštět. Ještě 15. července 1961 východoněmecká vláda oficiálně popřela, že by o zavření hranice vůbec uvažovala, ale už o měsíc později se zeď stavěla… 

Za dobu, co zeď existovala, se ji pokusilo z východu na západ překonat obrovské množství osob, podle záznamů německých tajných služeb bylo za pokus o překonání zdi odsouzeno až 75 000 osob. Přesný počet lidí, kteří přitom zahynuli, není známý; odhaduje se asi na 98–238 osob. Němci zeď překonávali nejrůznějšími způsoby – podkopávali se, přelézali, přeskakovali, pokoušeli se ji prorazit i přeletět. Často uspěli; odhaduje se, že útěk přes zeď vyšel asi 5 000 Němců. 

Že se pád zdi v listopadu roku 1989 byl stejně absurdní jako její existence. 9. listopadu přenášela televize tiskovou konferenci, kde jeden z komunistických funkcionářů špatně pochopil svůj ručně psaný zápisek a ve stresu oznámil, že občané východu mohou svobodně přecházet na západ – a platí to okamžitě. Dezorientovaný režim už neměl síly na to, aby masám nadšených Němců v něčem bránil… 

Fotogalerie: Separační zdi na hranicích USA a Mexika, v Kašmíru nebo Belfastu a jinde

Zdi mezi slavnou minulostí a pochmurnou současností: Zdi velkého Zimbabwe

Dnešní Zimbabwe je jeden z nejchudších států světa. Teprve roku 1980 si tato země vybojovala nezávislost na Velké Británii, ale příliš jí to nepomohlo. Přitom má úžasné dějiny, v nichž se nacházejí doby, kdy Zimbabwe, respektive Velké Zimbabwe, vládlo slavně celé zemi. 

Velké Zimbabwe, symbolizované právě svými majestátními hradbami, existovalo už v 11. století našeho letopočtu. Bylo to hlavní město velké říše; v době jeho největšího vlivu (14. století) v něm žilo nejméně 18 000 obyvatel. Hradby byly jedním z nejviditelnějších prvků města: v nejvyšších místech musely být až 5 metrů vysoké, strážní věže měřily na výšku dokonce až 11 metrů. Chránily obyvatele, kteří zbohatli díky zlatým dolům, jež se v okolí nacházely. 

Tyto hradby jsou natolik působivé, že když je spatřili první západní cestovatelé, nevěřili, že by je mohli „primitivní“ Afričané postavit. Objevilo se proto mnoho spekulací a absurdních teorií o původu zdí. Měly patřit královně ze Sáby, biblickým Filištínům nebo arabským dobyvatelům – africkému původu staveb tehdy nevěřil prakticky nikdo. Odborné veřejnosti přišla pravděpodobnější i hypotéza slavného cestovatele Frobenia, který považoval Velké Zimbabwe za pozůstatek mongolské Zlaté hordy. 

Ani dnes toho o hradbách Velkého Zimbabwe moc nevíme. Jasná není ani příčina úpadku, zřejmě za ni ale mohly nebezpečné obchodní cesty. Městský stát si vybudoval pověst i bohatství na tom, že obchodoval s celým světem – v ruinách byl nalezen například čínský porcelán nebo řecké mince. Když se oblast severní Afriky stala po dobytí Araby nebezpečnou, přestaly se přitékat peníze a celá civilizace zanikla. Hradby ani tentokrát vůbec nepomohly… 

Zeď nářků: Zeď mezi člověkem a Bohem

Jeruzalémská Zeď nářků je místem, kam míří Židé z celého světa, aby tam vyslovili své modlitby. Proč právě sem? Zeď nářků dříve bývala součástí hradeb jeruzalémského Chrámu – nejposvátnější stavby židovského národa. Když Římané Chrám zničili, zůstala z něj jen Zeď nářků; Boží blízkost z ní však podle Židů nevymizela. 

Kvůli tomu, na jak důležitém a sporném místě leží, stala se zeď ve 20. století slavnou i mimo židovské komunity. Proslavil ji především zvyk vkládat mezi kameny modlitby napsané na kouscích papíru. Tato tradice je však prastará, první zmínky o ní pocházejí už ze 4. století. 

Židé však název Zeď nářků vůbec nepoužívají – pro ně se toto místo nazývá Západní zeď (chrámu). S dnes rozšířeným názvem přišli Arabové, kteří pozorovali plačící Židy, kteří se u zdi modlili. Zeď nářků je totiž posvátná i pro muslimy. Právě u ní měl prorok Mohamed uvázat svého koně, než se vydal na nebesa… 

Krym: Skalní města a kláštery odhalují multikulturní historii poloostrova

Zeď mezi pravdou a propagandou: Velká čínská zeď

Pro Číňany dlouhá staletí neměla Velká čínská zeď sebemenší význam. Byla v troskách, obyčejní lidé ji využívali jen na to, aby si z ní nabrali stavební materiál na své domy. Teprve ve 20. století se především díky propagandě stala symbolem úspěchu své země. Tak jako je vidět z Měsíce, bude ve 20. století vidět Čína, tak jako úspěšně zeď chránila svůj lid, bude stát pevně Čína dnes. 

Všechno jsou to mýty a pověry. Velká čínská zeď z vesmíru vidět není – už jen proto, že nestojí a nikdy nestála jako jeden celek. Vždy šlo o desítky rozličných zdí a dalších fortifikačních staveb, které vznikly v nejrůznějších obdobích a proti odlišným nepřátelům. Sporná je také úspěšnost zdi z vojenského hlediska. Novější výzkumy ukazují, že nájezdníci ze severu zdi překračovali, jak je napadlo. Vojáci, kteří na ní sloužili, totiž nebyli skoro vůbec placení – rádi nájezdníky za drobný úplatek pustili. Při velkém útoku, při němž nakonec Čína nájezdníkům podlehla, si Mongolové koupili průjezd za pár zlaťáků… 

Přesto je Velká čínská zeď, respektive části dnes představované veřejnosti, monumentální stavbou. Stala se národní památkou číslo jedna, na níž míří ročně statisíce místních i zahraničních turistů. A nikomu nevadí, že většina hradby je postavená sotva před 50–100 lety…

Zeď mezi živými a mrtvými: Pamětní zeď obětem války ve Vietnamu

Existují i zdi, které oddělují živé od mrtvých – jednou z nejslavnějších je pamětní zeď obětem vietnamské války, která stojí ve Washingtonu. Byla dokončena roku 1982 a vzbudila tehdy mnoho kontroverzí. Jejím smyslem je, aby připomínala památku vojáků zemřelých a ztracených za války ve Vietnamu. Černou zeď zdobí jména všech   58 195 vojáků, které Amerika ztratila. 

Hlavní část zdi vytvořila americká designérka čínského původu Maya Lin. Zeď je dlouhá sice jen 75 metrů, ale přesto patří k nejpůsobivějším památníkům ve Washingtonu. Celá zeď na sobě nemá ani jediný ornamentální prvek, barevně je čistě černá s bílým písmem. Právě jména vojáků mají být tím nejdůležitějším: procházka kolem  desítek metrů popsaných zdí se jmény mrtvých působí jako cesta do podsvětí. 

Zeď se přes počáteční kontroverze stala jedním ze symbolů Washingtonu – je tak populární, že vzniklo několik jejích replik, které cestují po Spojených státech amerických. Procestovaly už několik tisíc měst a městeček po celé zemi; vidělo je několik set tisíc lidí. 

FOTO: Thinkstock a Wikimedia Commons

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.