Alpy v Himálaji. Hora Genyen je pro buddhisty jednou z nejposvátnějších hor

Opravdovým himálajským skvostem je jen málo známá a téměř nezmapovaná oblast kolem hory Genyen, která nyní leží v čínském Sečuánu. Kvůli své neopakovatelné atmosféře se hora stala pro místní posvátnou.

První návštěva Himálaje dostane každého. Pravděpodobně se budete chtít vrátit. Kam? Od své první návštěvy Khumbu v roce 2004 jsem přemýšlel o výletě do oblasti ukryté před zraky zástupů běžných návštěvníků. Domácí Alpy mají své neobyčejné kouzlo. Když jsem ale poprvé četl o Alpách kdesi ve Východním Himálaji, zcela neznámých a neprobádaných, o dobrodružných výletech Američana Charlieho Fowlera, věděl jsem, že se tam chci jednou podívat.

Smutný osud milovníka Genyenu

Charlie Fowler si tento kout Himálají natolik zamiloval, že se do něj pravidelně vracel. I tibetsky se naučil, aby byl blíže zdejším lidem a horám. Na podzim roku 2006 se vypravil do oblasti Genyen s Christine Boskoff, tehdy majitelkou největší agentury organizující komerční výstupy na Everest. Pravděpodobně to měl být jejich společný začátek něčeho většího.

Naposledy dali o sobě vědět krátkým e-mailem z Litangu. Jejich pozoruhodné životy vyhasly v lavině v severní stěně posvátné šestitisícovky Genyen. Nikdy se už nedozvíme, proč se zrovna Charlie, úzce spjatý s místními obyvateli, rozhodl vystoupit na tuto horu, která má v mysli buddhistů zvláštní místo a na jejímž vrcholu si žádné návštěvníky nepřejí. Pro americkou horolezeckou komunitu to byla velká ztráta.

Východní Himálaje se rozprostírají na rozsáhlém území Tibetu, Bhútánu, kousku Indie, Barmy a především Číny. Tato část byla až na ojedinělé výpravy prakticky pomíjená. Japonský cestovatel a horolezec Tamotsu Nakamura jej začal před dvaceti lety postupně prozkoumávat a na svět se dostaly první fotografie famózních kopců oblepených ledovci a obklopených podobně hlubokými lesy a rozlehlými loukami. Právě proto se o nich hovoří jako o Tibetských Alpách – „Alps of Tibet“. Složitá historie Tibetu je pravděpodobně hlavní důvod, proč zůstává většina kopců nevylezených.

Horolezci bez úcty k domorodcům

V ten stejný podzim jen několik týdnů před nimi se oba minuli s americkou čtyřčlennou skupinou vedenou Davem Andersonem, kterého k návštěvě tohoto koutu motivoval právě Charlie. Podařilo se jim vylézt na dva neobyčejné vrcholy Sachun (5 716 m) a Phurba (5 685 m). Dave ukázal horolezecké komunitě ohromující fotografie této malebné skupiny plné strmých žulových stěn a ostrých skalních jehel střežících věčným ledem pokrytý Genyen. Někteří o ni začali hovořit jako o „tibetské malé Patagonii“.

Na jaře stejného roku do Genyenu zavítala italská expedice vedená talentovaným horolezcem Karlem Unterkircherem.

Přestože se jim podařilo vylézt severní stěnu Genyenu, informace v horolezeckých médiích byly o expedici relativně sporé.

Exkluzivně: V orlím hnízdě Reinholda Messnera

Na vině byl právě inkriminovaný výstup na posvátný Genyen, který byl zcela proti vůli místních obyvatel, zejména mnichů žijících v klášteře Lenggo. Ani film natočený o této expedici nepomohl smýt z jejich počínání neúctu k místním.

O rok později do oblasti Genyenu zavítala další americká výprava vedená Joe Puryearem. Byli velmi úzce spjati s Christine a Charliem a takto chtěli vzdát hold jejich památce. Uskutečnili prvovýstup na Peak (5 965 m). Jak se později ukázalo, tato i italská expedice měly jedno společné. Jedno smutné pojítko s Christine a Charliem. V červenci 2008 při pokusu o prvovýstup na Nanga Parbat zahynul Karl Unterkircher. Na podzim 2010 při pokusu o prvovýstup na tibetskou sedmitisícovku Lobuche Kang se zřítil Joe Puryear.

Moje cesta do oblasti Genyen

Genyen je jako magnet. Přitahuje vás. Podobně jako neobyčejná žena. Svou krásou, nedostupností a rouškou tajemství, kterou kolem sebe má. Během roku 2010 slovo dalo slovo a v říjnu jsem s partou kamarádů odcestoval do západního Sečuanu, rozlehlého území, jež bylo součástí Východního Tibetu. V čínském Chengdu se k nám připojila Katka Mandulová. Cílem organizačně velmi náročné expedice byly šestitisícovky Lamo She a Siguniang.

Po působení ve skupině Lamo She nám zůstalo ještě dostatek času, abychom mohli navštívit Genyen. Nejprve jsem se s Katkou Mandulovou přesunul o dalších 500 kilometrů západněji do Litangu (Já busem, ona stopem, protože nijak jinak snad ani necestuje. A to i pracovně!). Litang si představte jako vcelku fádní městečko s jednou dlouhou ulicí lemovanou všelijakými obchody a prodejci na tibetské plošině ve výšce čtyř tisíc metrů.

Cesta

Neměl jsem chuť zůstávat v Litangu ani o minutu déle, tak jsem hned od příjezdu intenzívně pracoval na zajištění auta do 150 kilometrů vzdálené vesničky Lamaya na úpatí oblasti Genyen. Po drobných komplikacích jsme byli konečně na cestě.

Otroctví žije i ve 21. století. V africké Ghaně straší krutý a zastaralý zvyk

Představte si, že vyjedete ze zaprášeného Litangu po kamenité cestě mezi fádní kopce Tibetské náhorní plošiny. Žádná zeleň, žádný život. Ojediněle snad ostrůvky trávy. Jen kamení a zvětralé skály roztodivných tvarů.

Auto se líně vleče, supí do sedel převyšujících čtyři a půl tisíce metrů a pomalu nás i přes zavřená okénka pokrývá hnědý prach. Až se po dvou hodinách jízdy najednou ze sedla Three Smith Brother Pass (4 830 m n. m.) naskytne pohled na horskou skupinu Genyen.

Kde je ona fádnost krajiny, kterou jsme se sem busem a nyní autem trmáceli!? Před námi ční zubaté vrcholky pokryté ledem, lesy a loukami hrajícími odstíny zelené. Scenérie je tak dramatická a úchvatná, že se nemůžeme nabažit a pohled odvrátit jinam! Celé skupině kralují dva vrcholy. Úplně nalevo Genyen a uprostřed dechberoucí skalní pyramida Cameron (5 873 m n. m.).


Bez mapy a jazyka

Ze sedla jsme sjeli dolů a zelenými údolími jsme se prodírali ostrými serpentinami až do vesnice Lamaya, kde nás Tibeťan vysadil. Něco mrmlal o navýšení ceny, protože se mi podařilo ulomit kličku ve dveřích. Ale neuspěl. Když odjel, naplno jsem pochopil odlehlost tohoto místa.

Mapové podklady pro oblast Genyenu neexistují. Snad s výjimkou tzv. ruských map, nedostupných, hodně starých, ve velkém měřítku a černobílém schématu, které publikoval v Japanese Alpine News Tamotsu Nakamura. To bylo to jediné, co jsme s sebou měli. Karl Unterkircher se při své návštěvě snažil oblast podrobněji zmapovat, ale výsledek jeho práce jsem nikde neviděl. Dalším pomocníkem jsou už jenom snímky z Google Earth.

Místopisné názvy na černobílém schématu neúplně korespondovali s názvy, které jsme slyšeli z úst místních. Světlo by do místopisu a názvosloví měl vnést Dave Anderson, který oblast letos na podzim podruhé navštívil.

Radek Jaroš zdolal 13. osmitisícovku –  nebezpečnou Annapurnu. Zbývá mu už jen K2

Prošli jsme Lamayou s dvěma desítkami pravoúhlých domů. Když se les na nějakou dobu vytratil, oblé kopce kolem mi naplno evokovaly Vysokou Fatru. Na cestě jsme prošli malou vesničkou Lenda jen s několika domy, jejichž obyvatelé se naplno věnovali podzimní sklizni.

Mouka s máslem k večeři

Při návštěvě jednoho místního stavení jsme byli pohoštěni tradičním tibetským čajem. Dost jsem zíral, když máma vytáhla elektrický mixér a čaj s mlékem, máslem a solí dokonale zamíchala!

A dětičky? Ty si v televizi naladily čínské kreslené pohádky! Rychlost pokroku je opravdu ohromující. K čaji jsme ještě dostali tradiční tibetské jídlo tsampu. Mouku, kterou jí místní s hroudou másla.

Za Lendou již ze stezky podél řeky byly patrné strmé vrcholky. Konečně se nám naskytl pohled na hrdý a nad vším dominující věčným ledem pokrytý Genyen. Jeho ledovce dopřávají tolik nezbytnou vláhu lesům okolo. Ojediněle jsme se minule s pastevci na zakrslých koních nebo rychlejších ořích ocelových.

Po úzké pěšince jsme vstoupili do hustého, místy až strašidelného, lesa před klášterem Lenggo. Říčka tady ubrala na své mohutnosti a dravosti, zato do krásy přesně naopak. Ostré sluneční světlo se odráželo v jejich mělkých průzračných vodách, které v kontrastu s okolními vrcholky působily jako naprostý kýč!

Kony 2012: Může video na You Tube pomoci zatknout válečného zločince?

Později se údolí pod Genyenem rozevřelo a naskytl se pohled na ohromný klášter Lenggo. Bylo nám okamžitě jasné, proč se buddhističtí mniši před 600 lety rozhodli postavit klášter zrovna tady. Působivější místo pro své motlitby a odříkání nekonečných manter snad ani nalézt nemohli. Docourali jsme k branám kláštera, kde za nimi na schodech seděla dvojice mnichů. Pryč jsou doby, kdy klášter obývali stovky mnichů. Dnes jich tady zůstalo něco přes desítku a těžko zastanou péči o celý rozlehlý areál.


Buddhismus ve stínu Genyenu

Mniši nás s úsměvem na tváři uvítali a všichni navzájem jsme se snažili posunky sdělit, co jsme měli na srdci. My neuměli čínsky nebo tibetsky, oni ani slovo anglicky. Místy byla domluva velmi roztomilá. První noc jsme hlavu složili do kuchyně společně s dvěma mladými mnichy, které jsme naučili „Člověče, nezlobte se!“. Jakou radost činila jednomu první vyhraná hra!

Údolí pod klášterem je značně široké, ploché jako fotbalové hřiště, uprostřed tiše meandruje tyrkysová říčka. Nad hlavami vlevo se zvedá zaledněný Genyen, opodál ostrý Sachun. Chodníček na dně údolí velmi pozvolna nabírá výšku. Na dně údolí jsou rozesety četné připomínky buddhistické víry v podobě ornamentů vypálených nebo vyražených do kamene, modlitebních kamenů a barevných praporků potrhaných větrem.

Historie této oblasti je pro západní návštěvníky velkou neznámou. Jak moc důležité místo pro Tibeťany Genyen byl, svědčí tisíce vztyčených kamenů ve vedlejším údolí, které vyfotil Dave Anderson. Při pohledu z vesmíru má celá oblast okrouhlý tvar a horské hřebeny s údolími nápadně připomínají mozek. Došli jsme až na konec údolí pod skalní stěny. Tady jsem poprvé začal přemýšlet o návratu.

Rozloučení

Noc jsme strávili v ubikaci pod klášterem. Ráno nastal čas opustit překrásné údolí. Tentokrát se nechtělo nejenom mně, ale i Katka s balením otálela. Rozloučili jsme se s mnichy. Takřka jako staří přátelé. Poslední sbohem a klášter Lenggo jsme nechali za zády.

Návrat jsme si zpříjemnili opětovnou návštěvou u místních jak v Lendě, tak i v Lamaye. Vyzkoušeli jsme ještě místní extrémně tvrdý sýr, dá-li se tak nazývat. Na pátou náš šofér skutečně dorazil a my tak definitivně opustili Genyen.

A co dál?

Dva roky uplynuly. Já se měl do Východního Himálaje vrátit. Tentokrát do provincie Yunnan, ale s velkou devizou v podobě kamarádky Petry Kakuk z Maďarska, která umí výborně čínsky. Ale neodjel jsem. V půlce září mi mikrospánek za volantem všechny plány zcela chladně odepsal. Poprosil jsem ji, ať mi pošle pohled z místa, které má nejraději. Nebyla tam poprvé. Přišel obrázek Lijangu se zasněženým Xueshanem v pozadí. I když jsem tam nebyl, myslel jsem si, že pošle obrázek právě odsud. Dost o Lijangu vyprávěla. Den na to jsem vyhrál letenku do Číny.

AUTOR: Tomáš Obtulovič

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.