Armageddon! Vědecké chyby v kultovním filmu pohledem astronoma

Hollywood nám často nabízí poměrně bizarní obraz reality a nejinak je tomu u vědecko-fantastických filmů.

Armageddon! Vědecké chyby v kultovním filmu pohledem astronoma

Samozřejmě že existují pohádky jako Hvězdné války, které se nesnaží hrát na realitu. Ale pak existují i filmy, které si na jakousi realitu hrají, a ty velmi často zapomínají na reálné zákonitosti světa. Jedním z takových je proslulý Armageddon s Brucem Willisem v hlavní roli.

5 největších vesmírných omylů, kterým věříme kvůli sci-fi filmům

Velká malá čísla

Samotná počáteční sekvence filmu má zřejmě poukázat na enormní sílu, jakou má vnější impaktující těleso. Hovoří se o síle 10 000 nukleárních hlavic. Tohle číslo má asi působit jako fascinující. Zkusme se nad ním zamyslet. V případě tělesa, jehož náraz vyhubil dinosaury, se hovoří o průměru 10 kilometrů. Tento odhad pochází ze studií kráteru Chicxulub v Mexiku, kam meteorit pravděpodobně dopadl. Aby těleso přešlo na kolizní kurz, musí mít dostatečně výstřednou dráhu, ke které je potřeba dostatečná rychlost. Tou je pro náš případ takzvaná druhá úniková rychlost, což je 11 km/s. A to je ten nejnižší limit. Energie takového nárazu je cca 4 x 10^23 joulů. Nejsilnější vodíková puma s názvem Car byla 2 000 000 krát slabší. Jednoduché srovnání ukazuje, že scénárista sice chtěl přijít s fantastickým číslem, ale přestřelil, respektive velmi silně podcenil sílu nárazu meteoritu.

Zabijákova hra na schovávanou

Obloha je velká, o tom není nikoho těžké přesvědčit. Ale je až tak velká, aby obrovský asteroid spatřil až podivín u velkého dalekohledu, až když do soudného dne zbývá 18 dní? S veškerou upřímností, tohle je velmi nepravděpodobné. Existuje nejeden projekt, který se zabývá monitorováním celé oblohy prakticky každý den, kdy to počasí dovolí. Mnoho projektů je věnováno i monitorování asteroidů a dalšího vesmírného smetí. S úspěchem můžeme říct, že o většině potenciálně nebezpečných objektů ve sluneční soustavě víme.

TOP 10 světů, kde nechcete žít aneb Přehlídka exotických planet

Co víc, ve filmu je zmíněno, že se jedná o objekt velikosti Texasu. To by musel v průměru mít 1 400 kilometrů! Největší z asteroidů ve sluneční soustavě, Ceres má při tom ‘pouhých’ 950 kilometrů. Pomineme-li fakt, že při takové velikosti by asteroid z oběžné dráhy byl sestřelen kometou (ta by jej opravdu jen polechtala), jeho velikost je skutečně nadnesená. Zkusme se zamyslet nad tím, jak jasná by byla Ceres, kdyby byla 18 dní od kolize ze Země. Rychlost filmového asteroidu je prý 35 000 km/h, to by znamenalo, že se nachází 40krát dál než Měsíc. To máme asi tak 30krát blíž, než je Ceres ve skutečnosti. Ceres má hvězdnou velikost 6,64–9,34 magnitudy, pro srovnání, okem pozorovatelné hvězdy na nepříliš jasných místech mají hvězdnou velikost 5–6 mag (čím nižší číslo, tím jasnější, nejjasnější hvězda oblohy krom Slunce, Sirius ze souhvězdí Velkého psa, má hvězdnou velikost -1,46 magnitudy). Pro intenzitu světla platí, že se snižuje s kvadrátem vzdálenosti. Pokud by Ceres byla 30krát blíž, byla by 900krát jasnější. V takovém případě by se jednalo o jeden z nejjasnějších objektů oblohy, kterého by si musel všimnout každý, kdo se zahledí na nebe. A vzpomeňme si na to, že filmový zabiják je mnohem větší než Ceres. Byl by viditelný volným okem měsíce dopředu, takže žádná hra na schovávanou.

Připomeňte si kultovní film Armageddon:

Natočtě Hubblea!!!

Ano, technologie, kterou jsme vyslali do vesmíru je úžasná. I dalekohledy, kterými skoro každou noc pozorujeme hvězdnou oblohu, jsou jedním z technologických vrcholů. Zázraky ale nedokážou. Ve chvíli, kdy je NASA obeznámena s existencí obrovského asteroidu, dostanou příkaz "natočte Hubblea" a během pár vteřin vidíme záblesk ne nepodobný záblesku fotoaparátu a záhy se v řídícím centru objeví barevné fotografie asteroidu.

Problém je v tom, že nasměrovat dalekohled není až tak jednoduchá záležitost. Běžně se v určitých časových intervalech schází komise, která zvažuje návrhy na pozorování astronomických objektů. Po výběru objektů, které budou v daném časovém období, je družice naprogramována, aby bezpečně napozorovala vybrané objekty. Přeprogramovat Hubbleův vesmírný dalekohled (HST) v běžném pozorovacím programu zabere cca dva týdny. V případě absolutní nouze by HST šel ‘otočit’ za dvě hodiny s nenulovým riskem. Dalekohledy se totiž při natáčení musí vyhnout přímému pohledu do Slunce, Měsíce, nesmí se koukat ve směru letu a musí se vyhnout i atlantické magnetické anomálii. Rychlé přeprogramování by mohlo hrozit právě nasměrováním dalekohledu do některého z nebezpečných bodů.

Představa, že HST pořídí za cvakavého zvuku a ozáření bleskem dokonalé barevné fotografie ve vysokém rozlišení je taktéž bezmála naivní. Pro okamžité pořízení záběrů asteroidů ve velmi vysoké kvalitě by dávalo mnohem větší smysl použít některý z velkých pozemských dalekohledů, jejichž okamžité nasměrování není takovým problémem.

Špičatý a hlavně strašidelný

Záběr na asteroid z HST a později ve filmu i procházka po něm nám ukazují jakýsi prapodivný špičatý svět obestřený mlhavým barevným plynem. Proč by plyn měl být barevný? No samozřejmě pro efekt. Mlhoviny a podobné objekty sice barevné jsou, ale to je v důsledku excitace atomů pomocí silného ultrafialového záření vydávaného kompaktními objekty jako jsou třeba bílí trpaslíci.

Co je ale horší, to je vzhled samotného astreoidu. Tělesa mají za hranicí určité hmotnosti tendenci zabírat kulový tvar, protože je energeticky nejvýhodnější. Stačí se podívat na všechna velká tělesa ve sluneční soustavě. Pro zformování toho, co vidíme na filmovém astreoidu by musel projít nějakou geologickou minulostí a na to je zase příliš malý. Zkrátka ano, bylo by nudné sledovat, jak se vrtá do hladkého kulatého kusu kamene.

Hrátky s gravitací

Je obecně známo, že ve vesmíru se nacházíme ve stavu beztíže, kdežto nacházíme-li se na Zemi nebo jiném hmotném objektu, pociťujeme gravitační sílu. Se zmenšujícími se rozměry objektu je gravitační síla menší.

Astronomové našli meteority, které spadly před 20 lety v Česku. Byly tisíckrát jasnější než Měsíc

Na Měsíci pociťujeme gravitační sílu šestkrát nižší než na Zemi, na našem asteroidu by to bylo ještě méně. O to zábavnější jsou zjevné gravitační anomálie, které náš asteroid vykazuje. Film nás přesvědčuje o tom, že astronauti mají nějaké obtíže při pohybu na asteroidu. Dokonce si mohou dovolit rozjet vozítko a přeskočit s ním obrovský kaňon pomocí vypnutí ‘gravitačních trysek’.

O to zábavněji působí, že jakmile astronauti vlezou na chvíli zpátky do raketoplánu, normální pozemská gravitace se ‘zapne‘ a všichni se pohybují bez větších obtíží. To rozhodně není konec hrátek s gravitací. Při explozi plynu je jeden z astronautů de facto vystřelen do volného prostoru a je zachycen svým kolegou, který jej ihned přitáhne. To porušuje základní fyzikální zákony. Hybnost astronauta vystřeleného do prostoru je mnohem větší, než jeho kolegy, který jej zachytí.

Správně by po takovém zásahu do volného prostoru měli odletět oba. I samotný let vozítka nad kaňonem je poměrně divoýk výplodem fantazie. Ve chvíli, kdy by vozítko narazilo na skálu, roztočilo by se tak, že gravitační trysky by mu rozhodně nepomohly, ba naopak, vozítko by poslaly k povrchu asteroidu ve vývrtce.  

 

Jak zničit obří asteroid?

Rozměry asteroidu jsou poměrně fantastické, o to fantastičtější je, že asteroid by měl být zničen jedinou jadernou hlavicí navrtanou kousek pod povrch (250 metrů pod povrchem je ve srovnání s údajnými 1400 kilometry skutečně povrch). Něčemu takovému při zdravém rozumu jednoduše nejde uvěřit. Je to podobný nesmysl, jako kdybychom uvěřili tomu, že odpálení jaderné hlavice uvnitř nejhlubšího pozemského vrtu zničí Zemi.  

Tunguzský meteorit na Sibiři byl 185krát silnější než Hirošima

Co víc, když skutečně předpokládáme štěrbinu, která nám pomůže rozstřelit asteroid napůl, museli bychom mít obrovské štěstí, abychom ji namířili tak, aby obě poloviny asteroidu Zemi obletěly. Vzhledem k tomu, že ve filmu je zmíněno, že gravitace Měsíce asteroid roztočila (což je mimochodem dokonce možné), pravděpodobnost správného namíření štěrbiny je opravdu velmi nízká. Pravděpodobněji by došlo naopak k vystřelení jedné poloviny asteroidu naším směrem. Co víc, přeživší raketoplán by po explozi byl velmi pravděpodobně smeten šokovou vlnou z výbuchu.

Výčet chyb samozřejmě není kompletní, pro nesmysly by se film dal zastavovat co pět minut. V podstatě je tu všechno od zvuků ve vakuu až po ‘pro strýčka příhodu’ zásobenou stanici Mir, která má přesně tolik paliva, že zvládne doplnit dva supermoderní tajné raketoplány. Na druhou stranu, pokud člověk přivře obě oči, jde o docela příjemnou podívanou.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.