Československo na stránkách NG: Česko-slovensko, sametový rozvod (1993)
Nedávno uplynulo 20 let od rozdělení Československa. Přečtěte si, jak o rozchodu dvou národů psal v roce 1993 americký National Geographic. Jak nás viděli za hranicemi ve zlomovém okamžiku našich dějin? Pohled z odstupu může pomoci zhodnotit historii, ale i sebe samé…
V prvních hodinách roku 1993 zaplnili ulice Bratislavy jásající Slováci, aby oslavili nezávislost, jíž se jim nedostávalo tisíc let. Češi, po desítky let dominantní partner v manželství z rozumu, přijímají rozdělení bez radosti.
V posledních chladných hodinách toho večera roku 1992 byly křivolaké bratislavské uličky temné a podivně tiché. O půlnoci se Bratislava stane hlavním městem nejnovějšího malého státu Evropy, Slovenské republiky.
Kráčel jsem po kluzké dlažbě starého města u Dunaje nahoru kolem katedrály Sv. Martina, kde byl korunován téměř tucet uherských králů. Prošel jsem Michalskou bránou s vysokou věží a přešel jsem ze starého města do reality dnešní, dosud svátečně vyzdobené a osvětlené Bratislavy. Uhýbal jsem tramvajím a automobilům a nechal jsem se unášet narůstajícím davem k náměstí Slovenského národního povstání.
Ulice už byly plné lahví od šampaňského a další zátky ještě bouchaly. Jeden mladý pár vykřikl do toho hluku přípitek historickému okamžiku. Pak mi nabídli své bublinky a zbytek nám vystříkli nad hlavu. Vmísil jsem se do davu. Lidé, zabalení do teplých kabátů a šál, se shromažďovali kolem černé rakve se zvadlou kyticí. „31. prosince zemřela ve věku 74 let naše nemilovaná macecha,“ stálo na černě orámovaném plakátu.
Krátce před půlnocí se davy rozestoupily, aby mohl parádním krokem propochodovat oddíl slovenských vojáků, kteří nesli novou bílo-modro-červenou vlajku doplněnou slovenským křížem. Vybuchovaly petardy, vzhůru k obloze svištěly rachejtle a osvětlovaly ji záplavou barev. Kostelní zvony a výstřely ze vzdáleného děla pak ohlásily počátek nového roku a nového státu. Jeho ministerský předseda Vladimír Mečiar vystoupil na malé podium. „Slovensko je vaše!“ vykřikl a radující se dav asi 50 000 účastníků zajásal na souhlas.
…
Během svých návštěv před rozdělením Československa i po něm jsem zjistil, že ne všichni Češi a Slováci reagují na rozpad své země tak nadšeně. „Jsme teď suverénní země v dobrém i zlém,“ řekl mi jeden slovenský přítel s pokrčením ramen. „Aspoň že to rozdělení proběhlo v míru, to je důležité.“
Češi a Slováci jsou produkty téže středoevropské geografie a mají podobný jazyk a kulturu. „Společný stát byl slátán dohromady po první světové válce z provincií poražené rakousko-uherské monarchie,“ vysvětloval mi Martin Bútora, slovenský sociolog, který učí v českém hlavním městě Praze. „Slovensko bylo tisíc let okupováno Uhrami. Češi byli více ovlivněni Rakouskem a Západem.“
Nedávno se společně radovali z vítězství, kterého po 41 letech komunistické vlády dosáhli během nenásilného převratu vedeného intelektuály z obou zemí, takzvané sametové revoluce roku 1989. Necelé dva roky poté začali usilovat o „sametový rozvod“.
„Rozdělení je šílenství,“ řekl mi jeden ekonom v Praze. „Celá Evropa směřuje k sjednocení, a my se rozdělujeme na dva státy. Slovensko jako menší a méně rozvinutá země bude trpět nejvíc.“
Bratislavský psycholog nesouhlasil. „Čechy mají deset milionů obyvatel, dvakrát tolik co Slovensko. Češi jsou bohatší a mají víc průmyslu. A vždycky se k nám chovali velkopansky. Je čas vystoupit ze stínu Prahy,“ trval na svém.
„Ať si jdou,“ poznamenal český knihkupec. „Aspoň se vyhneme krveprolití. Podívejte se, co se stalo v Jugoslávii.“
Mnozí lidé v obou částech Československa se na rozdělení připravovali předem. Mladá Slovenka, kterou jsem potkal na Karlově univerzitě, už požádala o český pas. Jako jedna ze 40 000 lidí, kteří to udělali ještě před rozdělením. „Praha je místo, kde se bude odehrávat budoucnost,“ řekla.
…
Každé velké město v Evropě…
… Paříž, Londýn či Řím – je velkolepé divadlo, v němž pulzuje drama. V Praze je to podle mě lyrická opera. Tóny předehry pronikaly přes okno do mého pokoje téměř každé ráno, když venku přehrával osamělý saxofonista za mince turistů „Hello, Dolly“ a „Chattanooga Choo Choo“. Ty melodie mě vždycky vytáhly na scénu: Pařížská ulice, honosná galerie secesních činžovních domů s okázalými balkóny a věžičkami hlídanými anděly, řvoucími lvy, nymfami a řeckými bohy ozářenými vycházejícím sluncem. Z výklenku na svém kostele se vykláněl mramorový svatý Mikuláš s pozlacenou berlou, aby požehnal účinkujícím shromážděným na ústředním jevišti, pražském Staroměstském náměstí.
Vůdce svobodného Československa pro první roky Václav Havel.
Toto tržiště z 11. století lemované galerií kostelů, paláců a Staroměstskou radnicí je už dlouho svědkem vrcholného dramatu: průvodů českých králů, veřejných poprav, nacistického bombardování, sovětských tanků, komunistických projevů. Dnešní svobodné podnikání obnovuje původní roli náměstí jako místa setkávání na křižovatce střední Evropy.
Za hezkého rána se náměstí rozezní zvuky kovářů, řezbářů a hrnčířů. Obchodníci plní své stánky výšivkami, perníkem, dřevěnými hračkami a českým křišťálem za doprovodu řízné české jazzové kapely, která hraje ve Staroměstské kavárně „Basin Street Blues“. Tady se ke kávě podává živá hudba.
„My jsme vždycky měli silnou hudební tradici,“ říká Jarmila Gabrielová, muzikoložka z Karlovy univerzity. Zjistil jsem, že skoro každý Čech hraje na nějaký hudební nástroj, nebo aspoň zpívá.
Hudebníci, umělci a spisovatelé hráli klíčovou roli i v postupném podkopávání komunistického režimu. Hráli protestní hudbu, pořádali podzemní výstavy a tvořili literaturu odporu. Nejznámější československý disident Václav Havel psal hry pro pražské absurdní divadlo. Jeho hry byly koncem šedesátých let zakázány, ale on je dál rozšiřoval prostřednictvím samizdatu, vlastním nákladem vydávaných rukopisů psaných na psacím stroji v deseti kopiích přes kopírák. Překlady Havlových děl měly premiéru ve Vídni, v Paříži a v New Yorku. I když mu vyhrožovali, vyslýchali ho a věznili ho, psal dál o důležitosti „života v pravdě“ a „odpovědnosti jednotlivce“. Prostřednictvím svých textů se stal svědomím národa.
V listopadu 1989 zahájili studenti a později i dělníci ze závodů klidné protesty, někteří nabízeli zásahové policii květiny. Václavské náměstí se brzy zaplnilo 300 000 demonstrantů a do konce roku sametová revoluce zlomila komunistickou vládu. Politici vyslyšeli volání „Havel na hrad!“ a zvolili ho prezidentem Československa.
O necelé tři roky později před nadcházejícím rozdělením země Havel rezignoval, ale už v únoru se na Pražský hrad vrátil, tentokrát jako prezident nové České republiky.
„V oboru vládnutí jsme byli všichni amatéři,“ řekl mi prezident Havel ve svém skromném bytě na Rašínově nábřeží, z něhož je výhled na Vltavu. „Spisovatelé, doktoři, filozofové, ekonomové byli najednou nuceni nastoupit do služby. Čtyřicet let totalitní vlády způsobilo, že jsme neměli politiky se zkušenostmi s demokracií.“ Přes krajkové záclony na okně za námi jsem viděl šedou vodárenskou věž, kde měla celé roky stanoviště tajná policie, aby mohla sledovat Havlovy aktivity.
Někteří přirovnávají českého vůdce k Platónovu ideálu krále filozofa. Zapálil si další cigaretu a odmítl tuto analogii. „Nejsem ani filozof, ani král,“ řekl. „Jen dramatik, na něhož byla vložena odpovědnost.“ Odpovědnost prezidenta Havla je obrovská. Země je ekonomicky vyždímaná, její politické struktury se teprve objevují a energie je rozdělena oddělením od Slovenska. Přesto se Češi poučili ze situace v Jugoslávii.
„Pohání mě naděje,“ řekl prezident Havel. „Navzdory všemu tomu nebezpečí je tohle ta nejlepší šance v životě, že se Evropa může stát ohniskem míru.“
Naděje, tvrdá práce a obnovená tržní ekonomika…
… naplňují Prahu i příběhy neobvyklého způsobu podnikání. V Jilské ulici jsem vstoupil do knihkupectví vedeného „světským mnišským řádem“ Regula Pragensis, které prodává kuriozity i knihy o filozofii, náboženství, vaření a hry. Řád je podle svého manifestu zaměřen „na propagaci tradiční pohostinnosti Čech a českých zemí, kadidla, víry Východu a Západu, papírových draků, kotrmelců, venkovských hospod a budování podivných staveb v korunách stromů“.
Veselí národa a jeho ironická duše nachází vyjádření v českém antihrdinovi, který získal nesmrtelnost v románu Dobrý voják Švejk. V jedné pražské hospodě oslavuje dvoučlenná kapela postavu, kterou stvořil spisovatel Jaroslav Hašek, aby se vysmál rakouské nadvládě nad Čechy.
„My Češi se někdy chováme trochu bohémsky,“ řekl mi šéffilozof obchodu Viktor Faktor, když mi podával šálek horké turecké kávy.
„Snad největší bohém ze všech byl náš Jaroslav Hašek, který ve dvacátých letech napsal Dobrého vojáka Švejka,“ dodal Viktor. „Švejk už si našel své místo mezi klasickými hrdiny, jako jsou Don Quijote a Candide.“
Švejk, český odvedenec v rakousko-uherské armádě, ukazuje, jak může člověk přežít šílenou totalitní byrokracii s obyčejnou poťouchlostí, odvahou a nonšalancí. Mé oči bloudily po změti v obchodě: starožitné panenky, jantarové šperky, mosazná pumpa z hasičského auta.
„V roce 1977 jsme začali vydávat samizdatový časopis většinou s absurdními články. Vláda se o nás moc nestarala,“ řekl Viktor. „Cenzoři patrně nechápali, o čem mluvíme.“
V roce 1990 si Praha zvolila za svého prvního postkomunistického primátora Jaroslava Kořána. Tento spisovatel, muž mnoha talentů, také natáčel filmy a překládal do češtiny Henryho Millera a Kurta Vonneguta, Jr., než ho komunistické úřady odklidily do vězení a pak do železáren. Po propuštění mu byla přidělena práce u městských kanalizací.
„Učil jsem se, jak vést město, takříkajíc od zdola,“ řekl. Našel jsem ho shrbeného nad počítačem na jeho novém působišti v budově Lucerny u Václavského náměstí. Nedávno odešel z veřejné funkce, aby se vrátil ke své první lásce, publicistické činnosti, jako redaktor českého vydání časopisu Playboy.
„Praha přežila tisíc let válek a morových ran téměř bez škrábnutí,“ řekl Kořán. „Ale jednačtyřicet let komunistického zanedbávání se na našem městě podepsalo. Domy, obchody a kostely byly ve vlastnictví státu a většinou špatně udržované. Mou prioritou jako primátora bylo zjistit, komu která budova patří, a začít vracet majetek jeho pravým vlastníkům.“
Pokračovali jsme v rozhovoru při jízdě přes město ve stoje v zářivém pražském metru. Kořán spěchal na další akci - do úřadu vrchního rabína byl v pražské židovské čtvrti uváděn jeho dlouholetý přítel. „Přežili jsme temný ruský středověk,“ řekl, když jsme vynořili ze stanice Staroměstská. Mávnutím ruky opsal tu rušnou oblast, do níž patří starý dům, kde žil Kafka, nakloněné náhrobky starého židovského hřbitova, kubistická galerie a skupina zedníků opravujících rokokovou fasádu. „Naše současná renesance se vyvíjí dobře,“ dodal
Vracení majetku zkonfiskovaného státem…
… je často složitá záležitost, jak jsem zjistil v kdysi mocném klášteře v Želivu, bukolické české vesničce96 kilometrůjihovýchodně od Prahy. Po staletí klášter zaměstnával většinu vesničanů na svých farmách a v lesích, ve výrobnách a skladech a ve svém pivovaru. Ovce tady stále ještě spásají zelené břehy meandrující říčky Želivky. lemované vrbami a lípami a hlídané hejny kejhajících bílých hus.
„Klášter vyrostl kolem kostela Panny Marie postaveného benediktiny v roce 1139. Během husitské reformace v 15. století byl kostel byl dvakrát srovnán se zemí a znovu postaven,“ vyprávěl mi bratr Tomáš, jeden z hrstky mnichů, kteří se nastěhovali zpátky.
Za nacistické okupace bylo v klášteře velitelství armádní divize. Později ho převzala Rudá armáda. Ale zpustošili ho místní čeští komunisté,“ dodal s hořkostí. Spálili obrazy a nábytek, vzácné rukopisy poslali k recyklaci do blízkých papíren, stěny dali pomalovat spoustou bezcenných fresek. Jistou dobu byl klášter využíván jako vězení pro nepohodlné české kněžstvo. Od roku 1956 sloužil klášter jako státní ústav pro duševně choré. Většina z nich už byla vystěhována. Asi stovka těch, kteří tu zůstali, procházela kolem nás na oběd. Chodby byly lemovány jídelními tácy a nerezovými nemocničními přepravkami.
Ve svém nedalekém bytě si sociální pracovnice Olga Němcová postěžovala: „Nejsem žádný příznivec minulého režimu, ale musím uznat, že tady zřídil velmi potřebnou nemocnici. Vystěhovat 500 pacientů, aby se sem mohlo nastěhovat 50 mnichů, to mi připadá nespravedlivé. Slouží Bohu. Jak lépe by to mohli dělat než tím, že by umožnili, aby tady ta nemocnice mohla zůstat?“ Klášter nabídl nemocnici pronájem prostor, dokud své chronické pacienty někam nepřestěhuje.
Vlastnictví majetku se ještě komplikuje se vznikem podniků se společnou majetkovou účastí a s příchodem zahraničních investorů vstupujících do bývalých státních podniků v obou republikách. Shell a Exxon plánují výstavbu řetězců moderních čerpacích stanic, které by konkurovaly současným řídce rozmístěným státním. Třináct obchodů koupil Kmart, Volkswagen získal automobilku Škoda v Mladé Boleslavi. Drobní podnikatelé změnili tvář Prahy tím, že si otevřeli pizzerie, prádelny, kopírovací centra.
Aby Československo osvobodil od dlouholeté závislosti na vojenské výrobě, prosadil prezident Havel výrazné omezení produkce zbrojovek a přeměnu výrobního programu „z mečů na pluhy“. To se těžce dotklo mnohých průmyslových měst v celé federaci, zejména na Slovensku. Zástupce ředitele přes kilometr dlouhé továrny ZŤS v Martině Ján Ilgo mi umožnil návštěvu.
„Kontrakt s našimi vojenskými zákazníky zakazuje cizí návštěvy na montážní lince, kde se sestavují tanky,“ vysvětloval, když mě vedl kolem vyrovnaných zářivě červených traktorů Zetor, které závod prodává do 50 zemí světa. Jen z dálky jsem zahlédl olivově zelená monstra, která pod sprchami jisker svářečů nabývají tvar jako součást dodávky 250 tanků sovětského typu T-72, které si objednala Sýrie.
„Třicet let jsme dřeli ve dne v noci, abychom uspokojili poptávku,“ řekl dělník, který připevňoval na traktory sériová čísla, „a teď se všichni bojí, že ztratí práci.“
„Náš hlavní trh, Sovětský svaz a země Varšavské smlouvy, je nenávratně ztracený,“ řekl ředitel Viliam Dubovický, když jsme se vrátili do kanceláře. „Poptávka po našich tancích T-72 je však i nadále. Cena asi milion dolarů za kus představuje méně než polovinu toho, co požaduje naše americká a britská konkurence. Abychom vydělali tolik,co utržíme za jeden tank, musíme prodat 86 traktorů.“
V Novém Jičíně 80 kilometrů za hranicemi v České republice pracuje na tancích další velký komplex - ten ovšem při jejich demontáži. „Po celé období studené války jsme používali sovětské tanky T-54,“ řekl mi elektroinženýr Otakar Šíma, vedoucí vojenského opravárenského podniku 025. „Nikdo nezná tyto tanky lépe než my. Po nedávném podpisu dohody o omezení zbrojení jsme získali kontrakt na rozmontování 3 000 z nich. To nám zaručuje práci na tři roky. Asi 150 tanků jsme začali předělávat do jiného typu bitvy. Naše rádiem ovládané hasicí vozidlo Firefighter 55 může zdolávat lesní požáry tam, kde je pro lidské hasiče příliš vysoká teplota.“
Při dramatické ukázce rachotil červeno-bílý mamut, který jezdí na ocelových pásech, po tovární zkušební ploše a pohyboval svým vodním dělem sem a tam nad hromadou hořících pneumatik. Pomocí dálkového ovládání „řidič“ hasil oheň ze vzdálenosti několika stovek metrů od něj. Potom to pětačtyřicetitunové monstrum s jistotou otočil a přiváděl ho s rachotem zpátky k sobě rychlostí50 kilometrůza hodinu. Těsně před sebou ho zastavil.
V moravském Zlíně vybudoval ve třicátých letech minulého století venkovský švec jménem Tomáš Baťa nejmodernější obuvnickou továrnu. Obří podnik nyní prodává 300 000 párů bot týdně. („Na jednom konci tam strkáme krávy a na druhém vycházejí boty,“ zažertoval mluvčí podniku Jaroslav Stokláska.) Syn Tomáše Bati se vrátil, aby požádal o vrácení majetku zabaveného komunisty, získal 45 obchodů a obuvnickou továrnu ve spoluvlastnictví s českým státem.
Významný průmyslový podnik v Plzni se také dívá do budoucnosti s úsměvem. Nejstarší pivovar Pilsner Urquell, „Prazdroj“, vyváží do celého světa. Hladký pěnivý nápoj bohatý na chmel a často napodobovaný se stal slovníkovým heslem jako dobré lehké pivo.
„V roce 1295, kdy bylo město na příkaz krále založeno, bylo uděleno právo vařit pivo 260 rodinám,“ řekl Petr Žižkovský, ředitel plzeňského Pivovarského muzea.
…
Severočeské pohraničí…
… jsou ranou ukázku průmyslové revoluce a součástí takzvaných Sudet, z nichž byly po druhé světové válce vysídleny téměř tři miliony německy mluvících obyvatel. Dlouhou dobu produkovalo uhlí, ocel, chemické látky, stroje a český křišťál. Komunistické pětiletky roztápěly kotle továrních měst na hranici únosnosti a ignorovaly narůstající mrak, který se držel nad zhruba čtyřistakilometrovým pásem země sahajícím od uhelných pánví kolem Chomutova až k ostravským ocelárnám u polských hranic.
„Ostravské školy musely omezovat pobyt dětí venku,“ řekl František Lukáš, který dřív v tomto městě bydlel. „Museli jsme mít zavřená okna i v létě, protože jinak bychom měli od popílku černé stěny a záclony.“
Cestou přes Teplice necelých 100 kilometrů severně od Prahy mě pálil v očích a v krku šedivý zimní vzduch plný štiplavého oxidu siřičitého. Teplice byly kdysi elegantní lázeňské město. Jeho léčivé vody zde pili Beethoven, Goethe a Chopin. Dnes je průměrná délka života v Teplicích o tři roky nižší než v ostatních částech České republiky.
Z holých, kyselými dešti zničených lesů Krušných hor jsem se díval na město skryté pod pokrývkou smogu asi 600 metrů pode mnou. Jen několik kuželovitých kopců - na vrcholu jednoho z nich je zřícenina hradu Doubravka - a tucet vysokých komínů chrlících popílek vystupovalo ze smrtícího závoje a označovalo obrysy Teplic a okolní země nikoho v uhelném revíru.
Hnědé uhlí, které slouží jako palivo pro české továrny a elektrárny, je zároveň hlavním zdrojem znečištění v zemi. Rozsáhlé povrchové doly se na mapě této oblasti rýsují jako prázdná místa. Během minulých čtyř desetiletí spolykaly obrovské důlní stroje stovky vesnic a měst.
V obci Libkovice poblíž Teplic jsou sady plné trosek domů, pekárny, a dokonce i kostela zbouraných buldozery. „Byli jsme vesnice, kde bydlelo tisíc lidí,“ řekl mi starosta Stanislav Břicháček. Havlova vláda nařídila státní uhelné společnosti, aby se stáhla, ale toto nařízení se ztratilo někde ve státní byrokracii.
I když se kvůli sírovým mračnům dá v některých částech republiky dá jen stěží žít, energetické alternativy – jaderné a vodní elektrárny – brzdí jejich odpůrci.
Hodinu cesty na jihovýchod od Bratislavy, kde Dunaj tvoří hranici mezi Slovenskem a Maďarskem, zůstává obrovské vodní energetické dílo v polodokončeném stavu kvůli neshodám politiků. V roce 1978 začaly komunistické režimy Maďarska a Československa společně budovat vodní dílo Gabčíkovo–Nagymaros: dvě přehrady, jedna napájená kanálem vybudovaném na vysokém náspu. Ten odvádí část vody z říční nivy, kde se řeka rozděluje do spleti mělkých ramen, než se opět spojí pod městem Gabčíkovo.
ČTĚTE NÁŠ SPECIÁL: To nejlepší z HedvabneStezky.cz
O deset let později se Maďarsko opřelo o desítky studií ochránců životního prostředí a od nákladného projektu ustoupilo. Tytéž studie vedly k váhavosti i Československo. Nezávislé Slovensko však ignorovalo námitky ochránců z celého světa a dotáhlo přehradu u Gabčíkova do konce.
Místní vedoucí pracovník Jozef Herman mě vedl přes betonový přepad, aby mi ukázal obří turbíny a kontroverzní kanál nyní zaplněný vodou z nádrže vzdálené asi16 kilometrůodtud. „720 megawattů z naší přehrady zdvojnásobí kapacitu elektrické energie, kterou získává Slovensko z vodních elektráren,“ řekl Herman. „Zároveň bude pod kontrolou ničivá velká voda, která často zaplavuje tento plochý pás země.“
Ochránci životního prostředí se bouří, protože hrozí dalekosáhlé poškození nejrozsáhlejšího systému říčních ramen ve střední Evropě, což je jeden vedlejší, nicméně významný aspekt tohoto obřího projektu.
„Ta přehrada přinese víc škody než užitku,“ řekl Josef Vavroušek, bývalý československý ministr životního prostředí. „Krátkodobě se budeme muset spoléhat na jaderné elektrárny, ale teprve až je přizpůsobíme mezinárodním normám.“
„Musíme Čechy a Slováky ušetřit škodlivých účinků podřadných fosilních paliv. Připomínám, že nemluvím o budoucích generacích. To nebezpečí hrozí tady a teď.“
Spory kolem Dunaje sleduje také 600 000 etnických Maďarů, kteří žijí v okolí jižní hranice nové republiky. Nedávný zákaz dvojjazyčných nápisů ve městech a omezení maďarštiny ve státním rozhlase a v televizi jejich obavy ještě zvýšily.
…
Napsal Thomas J. Abercrombie (redakčně zkráceno)
Fotografie James L. Stanfield
