Cestování autobusem v Guatemale je zážitek k nezaplacení. Chaos je jen zdánlivý a funguje

Když cestujete Guatemalou, nechejte se unášet jejím kouzlem. Na trhu nebo i v místních autobusech.

Cestování autobusem v Guatemale je zážitek k nezaplacení. Chaos je jen zdánlivý a funguje

Každý, kdo bude mít to štěstí a dostane se do horské oblasti Guatemaly tak, jako se to v lednu 2009 podařilo mně a mému souputníkovi Richardovi, neudělá chybu, když se vypraví na tradiční domorodé trhy. Jeden z nejpůsobivějších je v městečku Chichicastenango. Zážitek znásobí použití lokální dopravy a společné cestování s potomky Mayů.

Tikal – magické město v džungli vybudovali Mayové. Anebo někdo tajemnější?

Vznešenost starých Mayů

Autobus nacpaný k prasknutí, ovšem zážitek k nezaplacení. Deset řad sedadel s úzkou uličkou uprostřed, kterou se dalo sotva projít. Mezera byla sotva na šíři stehen. Zavazadla se vozí zásadně na střešních nosičích, kde se společně s našimi batohy přepravovaly pytle s různými potravinami a krabice či tlumoky plné nejrůznějšího zboží. Nikdy jsem si cestu autobusem tak neužíval jako v horách Guatemaly. Bude to zřejmě také díky tomu, jací jsou místní lidé.

Jsou téměř bez výjimky spíše nižších až malých postav, ale jedná se o nevýslovně zdvořilé a milé lidi. Ke všemu jsou i velice upravení a čistí. Čiší z nich jakási vznešenost potomků hrdého národa, jehož kultura byla násilím narušena před pěti stoletími tupými bílými dobyvateli, kteří ve své hlouposti a morální nízkosti porobili národ, jemuž na úrovni kulturní vyspělosti mnohde nesahali ani po kotníky.

Jak se jezdí v pákistánském autobuse? Řidič z pákistánské Kvéty vzkazuje: Češi, jezděte tímhle

V davu lidí se dá téměř poznat, nebo jsem alespoň měl ten pocit, komu zřejmě koluje v žilách krev mayských šlechticů. Ještě nikdy jsem z žádného národa neměl pocit takové vřelosti a úžasné kultivovanosti. Naprosto úžasné jsou hlavně vlasy potomků Mayů. Čisté husté havraní hřívy, které ani s věkem neztrácí na sytosti své barvy.

Ani prodavači nabízející na každém rohu nejrůznější zboží nebo služby nejsou nikterak vlezlí. Respektují zdvořilé odmítnutí bez jakéhokoli náznaku zloby. Dokáží být i vděční. V autobuse jsme pár dětí obdarovali trsem hroznového vína a jednoho chlapečka malým plastovým autíčkem, které jsem měl v batohu. Odměnou byly upřímně rozzářené oči a zdvořilé děkování rodičů. Až má člověk někdy chuť ty lidi jen tak beze slov obejmout, taková pohodová energie z nich vyzařuje.

 

Kaskadér, opičák i schopný manažer

Na trhy do Chichicastenanga jsme vyrazili ráno z malebného bývalého hlavního města Antigua Guatemala. Po desáté hodině jsme museli v městečku Chimaltenangu přesedat na jiný autobus. Netrvalo ani deset minut a chytili jsme další spoj, který pokračoval do Chichicastenanga, lidově řečeného „Čiči“.

OBRAZEM: Fotila jsem na nejstřeženější hranici světa

Tentokrát jsme neseděli na zadních sedadlech, ale v první řadě. Bude to znít podivně, ale vpředu byl stejně čilý pohyb jako v předešlém autobuse, kde jsme seděli vzadu. Hned to vysvětlím. Na zádi autobusů jsou totiž dveře, které se otevírají pouze zevnitřku. Slouží k vystupování cestujících i k vystupování pouličních prodavačů, kteří téměř na každé zastávce využijí příležitosti k nabízení pití, potravin a pochutin. Většinou nastupují vpředu u řidiče, kudy také vystupují, ovšem často se dokážou prosoukat již tak dosti těsným prostorem uličky až na záď autobusu. A to i v případě, když v uličce stojí cestující, na které nezbylo volné sedadlo. V tom případě prodavač vyskakuje zadními dveřmi, a někdy dokonce i za jízdy.

Zadních dveří využívá i jakýsi palubní stevard, který usazuje lidi, hlásí jednotlivé stanice a někdy i za jízdy vyskakuje, aby sehnal další cestující. Pasažéry si sám kasíruje a jejich zavazadla někdy opět za jízdy ukládá na střešní nosič, ke kterému na zádi vedou dva žebříky. Kaskadér, opičák i schopný manažer v jedné osobě.

Obdivovali jsme i zručnost řidiče a mnohdy i jeho odvahu. Také autobus zaslouží plné absolutorium. Silnice drápající se ostrými serpentinami nahoru a dolů jsou těžkou zkouškou řidiče i stroje. Děravé silnice, na kterých je často potřeba umně se vyhýbat spadlým kamenům nebo věcem, které někdo špatně připevnil na korbu pick-upů, kterými se silnice jen hemží.

Dubajské metro nemá řidiče. Sedět v prvním voze je zážitek

Trpělivost, trpělivost a trpělivost

Ani déšť na bezpečnosti vozovky mnoho nepřidal. Však jsme se také v jedné nepřehledné zatáčce zdrželi kvůli dopravní nehodě. Okolo jedné bouračky jsme projížděli i večer předtím, při návratu ze sopky Pacaya. Řidič nezvládl svůj osobní vůz a na chybu doplatil životem. Místo nehody zablokovala policie a nechávala projíždět dopravu pouze kyvadlově v jednom jízdním pruhu. Na každé straně zátarasu řídil dopravu ozbrojený policista, který stál vedle hořícího ohně. Plápolající plameny sloužily jako signalizace ke zvýšení pozornosti a působily také trochu mysticky. Jakoby se pomocí ohňů snažili důstojně rozloučit s právě odcházející duší nešťastníka za volantem, který v nepřehledném úseku dostál svému osudu.

Nedělní nehoda neměla naštěstí tak tragické následky. Odneslo to pouze pár zmačkaných plechů na fialové Toyotě, která dostala zřejmě v zatáčce smyk a čelně narazila do zadního kola náklaďáku, který funěl v opačném směru do kopce.

Seděli jsme s Richardem v první řadě hned za řidičem, a proto jsme pozorovali vše z první ruky. Sice jsme měli o všem přehled, ale užili si také poměrné nepohodlí. Seděli jsme na krajích sedadel a každému z nás polovina zadku přesahovala přes okraj sedačky. V zatáčkách jsme proto měli co dělat, abychom nesklouzli a neskončili na zemi v uličce. Vedle mě navíc seděla starší indiánská žena, která brzy usnula. V zatáčkách jsem tak musel držet nás oba, abychom nesjeli ze sedadla. Chvílemi to byl doslova sportovní výkon, udržet sebe, podřimující indiánku a batoh zpříma na sedadle. Aby toho nebylo málo, musel jsem pokaždé, kdy autobus zastavil, vstát a uhýbat všem vystupujícím i nastupujícím. Cesta mi tak lépe utíkala a mohl jsem vždy na chvíli ulevit přetěžovanému pravému hýžďovému svalu.

Co by řekli Mayové, kdybychom se jich zeptali na rok 2012

Cestující se kolem mě prodírali často s takovou vervou, že jsem kolikrát svým baťůžkem drcnul do hlavy řidiče autobusu. Někdy před zastavením mi dokonce batoh spadl mezi sedadlo a řadící páku autobusu. Ani tehdy řidič nehnul brvou. Vše strpěl se stoickým klidem. I proto jsem vše toto poskakování a uhýbání přijímal v klidu a s pokorou. Přesně tak, jak by měl k obtížím, ať již větším či menším, přistupovat každý z nás. Obtíže přijímat s pokorou a chvíle úspěchu a štěstí s notnou dávkou vděčnosti. Čím dál tím více se mi daří žít podle tohoto vzoru nebo, chceme-li přikázání, a odměnou je mi stále spokojenější život.

Na místních lidech je vidět, že vyznávají možná i nevědomky něco podobného. A možná proto působí i mnohem přirozeněji. Jejich neustálý klid a úcta k bližnímu je ukázková. Vše doplněno o nikdy nechybějící úsměv. To je doslova pohlazení na duši pro každého, kdo to dokáže vnímat.

Zhruba padesátitisícové Chichicastenango leží v údolí ze všech stran ohraničeném příkrými stráněmi okolních kopců. V samém srdci tohoto města ležícího v nadmořské výšce přes dva kilometry (přesně 2 030 m n. m.) se konají tradiční domorodé trhy, jedny z největších v celé Guatemale.

Trhy mezi, kterými se ztratí i kostel

Trhy probíhají dvakrát týdně, ve čtvrtek a v neděli, kdy zcela ochromí chod středu města a přilehlých uliček. Náměstí před kostelem Sv. Tomáše (Iglesia de Santo Tomás) není pod stánky trhovců vůbec vidět. Doporučuje se navštívit trhy spíše v neděli nežli ve čtvrtek. Samozřejmě, pokud člověk má možnost si vybrat. Prodírání úzkými uličkami trhu je srovnatelné s arabskými bazary. Mezi nabízeným zbožím převládá oblečení, potraviny a samozřejmě různé přehozy, deky, ozdoby a čepice s tradičními pestrobarevnými vzory.

FOTOGALERIE: Podívejte se na obrovskou díru, která se nachází v Ciudad de Guatemala

Zalezli jsme i do obrovské jídelny zcela zastíněné igelitovými plachtami. U dřevěných stolů na dřevěných lavicích, tam hodují stovky místních lidí a pod nohama se plazí desítky psů, čekajících na zbytky nebo jednoduše na to, co kde komu upadne na zem. Viděli jsme i kočku, která se sama obsluhovala z pytle plného sušených ryb.

Byli jsme jedinými cizinci mezi desítkami domorodců. A byli jsme také nejvyšší chlapi v jídelně. Nepotkal jsem na celém tržišti domorodého muže, který by mi sahal výš než k bradě. A většina žen mi nesahá ani k ramenům. Přitom jsem muž střední postavy, to takový Richard se svými stojednadevadesáti centimetry na trhu působil jako basketbalista. Pozorovali jsme okolní šramot, odpovídali na úsměvy strávníků okolo nás a vůbec si užívali příjemné atmosféry místa, kde pobývali pouze místní lidé. Úžasné bylo sledovat klevetící skupinku žen, sedící po Richardově pravici. Jedna z nich držela za křídlo obrovského kohouta se svázanými pařáty. Asi se jím chlubila sousedkám…

Procházení uličkami tržiště nabízejícími téměř stále jedno a to samé zboží nás brzy omrzelo. I přesto jsem neodolal a koupil pár maličkostí pro své dcery. Pestrobarevné pletené stuhy do vlasů jim budou zajisté slušet.

V pozdním odpoledni jsme si na chvíli jen tak sedli na vysoké schody před sněhobílým kostelem Sv. Tomáše v jihozápadním koutě náměstí. Z ptačí perspektivy jsme sledovali mumraj odehrávající se dole pod námi a vlastně až shora nám došlo, že se kostel nachází na kraji náměstí. Tak moc bylo zastavěno trhovými stánky, že si toho dole na dlažbě člověk ani nevšiml.

OBRAZEM: Nejkrásnější mešity Balkánu

Ani před kostelem jsme však neměli být ušetřeni nájezdům pouličních prodejců, převážně dětí. Je to chytrý obchodní tah, vyslat k turistům malé děti, aby se nechali okouzlit jejich roztomilými úsměvy a zakoupili si nějakou zbytečnost nebo si aspoň nechali vyleštit boty. Ani k jednomu nás však dav krásných dětiček nedonutil.

Naopak jsem je překvapil já. Rozdal jsem jim hračky, které jsem měl v kapsičce u batohu. Holčičky dostaly náramky a gumičky do vlasů, zatímco kluci nafukovací balónky, kuličky a autíčka. Ohroměně a vděčně zároveň se děti stáhly k čelní stěně kostela a se zájmem si ukazovaly své trofeje. Neodolal jsem a sáhl po fotoaparátu, abych usměvavá stvořeníčka na památku zvěčnil…

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.