Co si přečtete v prosincovém vydání časopisu National Geographic 2015?

Zdroj: NGM

Nejmocnější žena světa

Panna Maria je patronkou zoufalých jedinců i celosvětovou senzací. Představuje oddanost jako žádná jiná žena na Zemi. V prvním tisíciletí našeho letopočtu, když se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím Římské říše a začalo se šířit v Evropě, byla Maria obvykle zobrazována jako královská postava rovnocenná panovníkům, oděná do královského purpuru a zlata. Ve druhém tisíciletí, počínaje 12. stoletím, „prošla Maria výraznou změnou", říká historička Miri Rubinová z Queen Mary University v Londýně. Proměnila se v přístupnější, laskavější a mírnější mateřskou postavu. V klášterech, do nichž vstupovali novicové a novicky v mladém věku, se stala náhradní matkou. „Láska mateřská," říká Miri Rubinová, „se stala základem náboženského příběhu."

Text: Maureen Orthová
 Foto: Diana Markosianová


Když se vynoří ze stínu

Levharti se mohou přizpůsobit životu v blízkosti lidí – a opravdu tak dobře, že o jejich přítomnosti ani nemusíme vědět. Historie vztahu mezi lidmi a levharty je dlouhá a komplikovaná a – stejně jako mnoho jiného – i ona se začala odehrávat v Africe. Levharti skvrnití (aneb panteři, pardálové či leopardi) patří mezi mladé druhy: v dnešní podobě se objevili teprve před 500 000 lety. Podobně jako lidé se rozšířili do mnoha koutů planety. Z jižního cípu Afriky až na ruský Dálný východ, západně do Senegalu nebo na východ do Indonésie. Možná šli levharti ve stopách lidí, aby těžili z jejich schopnosti zahnat lvy i další přirozené soupeře. A později aby kradli jejich dobytek. Na druhou stranu je možné, že lidé sledovali tyto šelmy a loupili kořist jim. (Levharti přicházejí o zabitou kořist snadněji než jiní masožravci. Jsou totiž zvyklí schovat si ulovenou zvěř do křoví nebo na strom, odplížit se kousek stranou k odpočinku a teprve později se vrátí a pustí se do úlovku.) Svým predátorským chováním vtiskli sami leopardi stopu do genomů našich příbuzných primátů: Dokonce i opice, které se s levhartem nikdy v životě nesetkaly, zneklidní a zpozorní, když zahlédnou jeho žlutý kožich. A stejně tak se chováme my – tyhle velké kočky nás děsí a zároveň přitahují.

Text: Richard Conniff
  Foto: Steve Winter


Důkaz | Krása živočichů ukrytá v abstrakci

Lidé mají snad odjakživa strach z plazů, obojživelníků a pavoukovců. V průběhu vývoje se naučili těmto živočichům vyhýbat – a v mnoha případech k tomu měli dobrý důvod. Avšak některé tyto druhy potřebují naši pomoc. Vytvářením abstraktních podob obávaných živočichů bojuji proti strachu a předsudkům. A snažím se naučit lidi vnímat jejich krásu. Začnu tím, že vybraného živočicha vyfotím, a pak jeho fotku v počítači rozložím na prvky. Těmi jsou jeho obrys, barva, vzor a struktura povrchu živočichova těla. Izolované prvky se stanou stavebními kameny nového obrazu, s nímž dále pracuji ve Photoshopu: vytvářím zrcadlový obraz oříznuté části, pak "vystřihnu" zrcadlově obrácený obrázek, a tak pokračuji stále dál. Výsledkem jsou dva portréty – jeden abstraktní a druhý realistický.

Text a foto: Michael D. Kern


Tepna života

Řeka Kongo je „hlavní cestou vedoucí srdcem Afriky – pro ty, kdo si troufnou se po ní vydat". Řeka nemá žádný opravdový řídící orgán (všichni jsou si tedy na ní rovni), jenže vinou tohoto stavu se podstatně snižuje hodnota vod Konga jako zdroje. Povodí tohoto veletoku o rozloze 3,9 milionu čtverečních kilometrů má tak obrovský hydroelektrický a zemědělský potenciál, že by na jeho mateřské zemi mohla být závislá celá Afrika. Řeka však zůstává nevyužitá a Konžská demokratická republika se potácí pod tíží přelidnění, chudoby, zločinnosti a korupce.

Text: Robert Draper 
Foto: Pascal Maitre


Česká mozaika: Josef Vágner

Text: Hynek Adámek

Související články