Daleko od domova

V dnešním ekonomicky vzájemně propojeném světě mnohé rozvojové země zjišťují, že tím nejcennějším, co mohou vyvážet, jsou lidé. Zahraniční pracovníci a jejich rodiny tak vyměňují citovou ztrátu za hmotný zisk. O jejich situaci v lednovém vydání informuje reportáž Cynthie Gorneyové a fotografa Jonase Bendiksena.

Stěhování za lepšími příležitostmi je stejně staré jako dějiny lidstva, dnes je však pravděpodobné, že mimo rodnou zemi žije více lidí než kdy dříve. Každou hodinu každého dne jsou v pohybu masy lidí a obrovské sumy peněz. Je to celosvětové proudění stejně složité a proměnlivé jako počasí. Ze zemí vlastnících menší zdroje odcházejí ctižádostiví chudí lidé a jejich vlast spoléhá na peníze, které místo sebe posílají domů.

Ekonomové říkají těmto převodům peněz od jednotlivce k rodinám „remitence“ neboli přeshraniční peněžní zásilky. Dostávají se domů prostřednictvím elektronických bankovních služeb nebo osobně prostřednictvím kurýrů. Jednotlivé peněžní převody jsou nepatrné, jejich souhrn však nyní představuje obrovský příliv kapitálu do rozvojových zemí. První místo na seznamu mnoha zemí, odkud jsou peníze odesílány – jsou to nejbohatší země, kde jsou zaměstnavatelé ochotní dávat práci potřebným cizincům – zaujímají Spojené státy.

Na světě však existuje jen jedno místo, které využívá zahraniční pracovníky 21. století v tak okázalém prostředí: je to Dubaj. Pokud sem dorazíte obvyklým způsobem a vystoupíte z letadla na rozlehlém mezinárodním letišti, ještě než dojdete k prvnímu stanovišti taxíků, projdete kolem stovek zahraničních pracovníků, jako jsou Teresa a Luis. Mladá žena nalévající do šálku kávu v Starbucks je z Filipín nebo možná z Nigérie. Uklízečka toalet je z Nepálu nebo možná ze Súdánu. Řidič taxíku, který s vámi sviští po dálnici do centra Dubaje, je ze severního Pákistánu, ze Srí Lanky nebo z jihoindické Kéraly.

 

A ty výstředně vyhlížející postmoderní mrakodrapy, které vidíte z okna taxíku? Budova, která vypadá jako čepel obrovské sekyrky, nebo ta, která připomíná obří golfový míček na vrcholku dvacetipatrové hromady palačinek? Všechny je postavili zahraniční dělníci – muži z jihovýchodní Asie, zejména z Indie, Nepálu, Pákistánu a Bangladéše. Během dne parkují ve stínu rozestavěných mrakodrapů prázdné autobusy. Čekají na stavební dělníky, aby je za soumraku rozvezly zpátky do přeplněných ubytoven připomínajících vězení, kde většina z nich musí žít.

Neradostné životní podmínky zahraničních dělníků najdeme všude na světě. V Dubaji jde však vše do krajnosti. Moderní dějiny města se začaly psát teprve před padesáti lety po nalezení ropy v nedalekém Abú Zabí, který byl tehdy samostatným a nezávislým emirátem. Spojené arabské emiráty byly založeny v roce 1971 jako národní federace sdružující šest emirátů – sedmý se připojil v následujícím roce.

Vzhledem k tomu, že Dubaj má relativně málo ropy, použila zdejší vládnoucí rodina svůj díl nově získaného bohatství k přeměně malého obchodního města v obchodní centrum, které ohromí svět. Proslulý krytý lyžařský svah je jen jedním křídlem dubajského nákupního centra, které dokonce ani není největším z mnoha zdejších nákupních středisek. V tom největším je tříposchoďové akvárium a standardní hokejový stadion.

Nejvyšší budova na světě stojí v Dubaji; v jednom z filmů série Mission: Impossible slaňoval po její vnější stěně Tom Cruise. Ať návštěvník pohlédne kamkoli, téměř všude spatří něco extravagantního a nového.

Muži, kteří vymysleli moderní Dubaj, se rozhodli, že jejich velkolepé město postaví dělníci z jiných zemí a budou v něm také pracovat. Emiráty totiž neměly dost občanů, kteří by to mohli dělat, a proč by také čerstvě zbohatlý stát měl od svých občanů chtít, aby při teplotách 48 stupňů Celsia obsluhovali v restauracích nebo lili beton na stavbách, když si mohli dovolit pozvat na tyto práce cizince?

I tuto záležitost však pojali ve velkém stylu. V Dubaji žije 2,1 milionu lidí, občanem SAE je však jen každý desátý člověk. Všechny ostatní sem přivedla globální ekonomika. Pracují na základě pracovních smluv na dobu určitou a dobře vědí, že jim SAE nikdy nenabídnou státní občanství.

Ochutnávka lednového vydání

kayapo,ngs 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.