Měla jste v zajetí strach ze smrti?
Ano, samozřejmě. Lidi z IS mě několikrát málem ubili k smrti, protože chtěli, abych byla poslušná. Člověk nikdy nevěděl, co s ním udělají příště. Měla jsem velké štěstí, že skoro po celou tu dobu se mnou byla moje kamarádka. Jedna druhé vždycky pomohla, když se některá z nás sesypala. Kdyby se o mne moje kamarádka pokaždé nepostarala, pravděpodobně bych jejich bití nepřežila. Společně jsme také uprchly. Psychicky mi ohromně pomáhalo vědomí, že v tom pekle nejsem úplně sama.

Musíte se hodně přemáhat, abyste mohla vyprávět o svých zážitcích?
Zpočátku určitě. To souvisí s naší výchovou. Nám, děvčatům, neustále vštěpují, že se musíme stydět, když se něco podobného stane. Trvalo to nějakou chvíli, než jsem pochopila, že za to nemůžu. A dneska už vím, že jsem se stala obětí zločinu. Nejhroznější pro mě byla ta bezmoc. Pocit, že jsem vydána na pospas těmhle chlapům a jejich nelidské ideologii. Na tenhle pocit asi už nikdy nezapomenu. A samozřejmě také na tu nejistotu. Nevěděla jsem, jestli ze mne ještě někdy bude svobodný člověk. Také ze mě klidně mohla být až do konce života otrokyně. Bylo velmi těžké se s tím vyrovnat. 

Bojovala jste v rámci jezídské komunity s problémem stigmatizace?
Ano. Nahlas mi sice nikdo nic neřekne, ale podvědomě to vnímám neustále. Starší ženy si o nás, mladší, dělají starosti. Myslí si, že naše životy jsou už navěky zkažené. 

Cítíte to také tak?
Ne. Snažím se tuto etapu mého života překonat a dívat se dopředu. Nechci, aby mne to zlomilo. Protože to by pak vypadalo, jako že ti zločinci tento boj vyhráli. A takový triumf jim nechci dopřát.

Proč jste se rozhodla vyjít se svým příběhem na veřejnost?
Už v průběhu zajetí jsem často uvažovala, že o tom napíšu knihu. Přála jsem si vypovědět světu, co se stalo mně a ostatním děvčatům. Je to strašný pocit být v úplné izolaci a nikdo venku ani netuší, co ti zločinci s člověkem dělají. A člověk v tu chvíli ani neví, jestli přežije, aby o tom vůbec ještě někdy mohl vyprávět.

Jak jste si udržela vaši vnitřní sílu, která čiší z vaší knihy?
Jsem věřící člověk. Pro mne bylo jasné, že bych svoji víru nikdy nezradila, i kdybych proto musela zemřít. Kdykoli to bylo možné, tajně jsem se modlila. To mi poskytlo velikou oporu. I když zneužívali moje tělo, mojí duši nemohli udělat nic. Ale měla jsem samozřejmě i slabé chvíle… Několikrát jsem se pokusila o sebevraždu. Různým způsobem. Později jsem pochopila, že sebevražda by mi nijak nepomohla. Nic bych tím nedokázala, ničemu nezabránila ani nic nevrátila. Všechno, co mi udělali, se stalo a nelze to změnit. A kdybych si byla zvolila smrt, těm zločincům bych jen ukázala, že mě mají ve své moci.

Mohlo bý vás zajímat:

• Útěk z islámského státu: Únosy se šťastným koncem
• Duševní půst s ďáblem v řetězech aneb Ramadán neznamená jen hladovění
• Dějiny zahalování: Proč nádherné muslimky skrývají tváře?

Měla jste během té doby strávené v islámském státu zprávy o vaší rodině?
Nevěděla jsem, jak se jim vede. Dokonce jsem ani nevěděla, zda jsou naživu. To mě velmi trápilo. Až po mém útěku jsem se setkala s mým druhým nejstarším bratrem. Od něho jsem se dověděla, že moje matka a oba moji mladší bratři byli také v zajetí. Mezitím se ale už také dostali na svobodu. O mém otci a o mém nejstarším bratrovi jsme od přepadení naší vesnice už nikdy nic neslyšeli. Pravděpodobně to tehdy nepřežili.

Cítíte se stále v ohrožení?
Ano. Žiji v této obavě. Stala se mojí součástí. Když člověk jednou něco takového zažije, už se toho pocitu nikdy nezbaví. Ale především si dělám samozřejmě starosti o mé příbuzné, kteří zůstali v Iráku.

Jak by se podle vás mělo mezinárodně postupovat proti teroristickým skupinám?
Nejprve je nutno proti islámskému státu bojovat vojenskou silou a zvítězit nad ním. Všechny státy by přitom měly pomáhat. A potom by měli být všichni, kdo se těch zločinů účastnili, postaveni před soud a odsouzeni.

Jak se vám daří návrat do normálního života? Líbí se vám v Německu?
V Německu se mi velmi líbí. Po dlouhém pobytu v uprchlickém táboře si teď opravdu užívám to, že jsem spolu s rodinou, že máme vlastní byt a svoje soukromí. Moji mladší bratři chodí do školy a já se pilně učím německy. Teď už rozumím skoro všemu a mluvím také už docela dobře.

Co si přejete do budoucna?
Mým snem vždycky bylo stát se učitelkou matematiky. Snad budu moci v Německu dokončit školu a potom dále studovat.

Farida Khalaf: