V případě filmu Drtivý dopad si to k Zemi namířila taková obyčejná kometa, jejíž velikost je srovantelná s Mount Everestem. Takové těleso by skutečně civilizaci slušně zdecimovalo, ne-li přímo zlikvidovalo. Existence takového tělesa není úplně nepravděpodobná, ale tím korektní fyzikální informace prakticky končí.

Jehla v kupce sena

Abychom se dostali do dostatečně hrůzné atmosféry, je třeba komety a asteroidy objevovat na poslední chvíli. To má z hlediska moderní astronomie svoje mouchy. Pro příklad, prakticky celá obloha je monitorována různými přehlídkami, které by náhlý objev takto velké komety oznámily dříve, než když je kometa vzdálená jeden rok. Ostatně, jak jasná byla filmová kometa Wolf-Biedermann, si můžete docela jednoduše představit. Na samotném začátku je přirovnána k hvězdám Alcor a Mizar.

Pět nejpopulárnějších mýtů o Měsíci. Nevěřte jim! Jsou to optické klamy nebo lži

Tyhle dvě hvězdy zná každý, kdo ví, jak vypadá Velký vůz, neboť se jedná o hvězdy tvořící prostřední bod oje vozu (Alcor a Mizar se na oblohu promítají vedle sebe a odděleně je spatří jen lidé s dobrým zrakem, Mizar je navíc fyzicky systémem dvou hvězd obíhajících kolem sebe, ty jsou rozlišitelné jen dalekohledem). Nechvalně známá kometa je jasností srovnatelná s nimi, jde tedy o objekt, který by byl pozorovatelný pouhým okem a prakticky každý, kdo trochu zná noční oblohu, by si jej už dávno všimnul.

 

Čím víc světla, tím víc (anti)astronomie

Jestli existuje nějaký nepřítel pozorování, je to umělé osvětlení. Osvětluje oblohu a zamezuje pozorování méně jasných objektů, a navíc spolehlivě likviduje adaptaci na tmu. Jen pro představu, lidské oko potřebuje na dobrou adaptaci na tmu 15-30 minut. Samotný začátek filmu je dokonalou ukázkou toho, jak by pozorování nemohlo probíhat.

Mladí astronomové totiž v mapách hvězdy hledají za svitu baterky. Samozřejmě, na koukání do mapy světlo potřeba je, ale astronomové zpravidla používají světlo červené, které adaptaci oka na tmu neruší.

Ještě horší je tento aspekt ve scéně, kde mladí astronomové volají na observatoř, kde sedí profesionální kolega. Dalekohled má v tomto případě základní nedostatek - kontrolní místnost se nachází přímo v kopuli. To není možné z několika důvodů. Jen namátkou, monitory by zde nemohly být, neboť by oslňovaly detektor dalekohledu. Problém by způsobovalo i teplo (předpokládejme, že astronomové nechtějí v noci umrznout a mají na observatoři topení), neboť přístroje tak jako tak musíme chladit na co nejnižší teploty. Zkrátka a dobře, kontrolní místnost přímo v kopuli by byla naprosto nesmyslná.

Výpočetní zázrak

Samotná situace s kometou je celá zábavná. Jakmile ji profesionál spatří a pořídí její snímek, ihned mu počítač vysype neuvěřitelné množství údajů. Samozřejmě je třeba přehlédnout trochu přehnaný model s rotujícími planetami a podobná grafická vylepšení, ono ukázat černou obrazovku s pár čísly by nevypadalo tak přitažlivě.

Nesmysl této scény tkví jednoduše v tom, že nemonitorujeme-li takový objekt po dobu delší než krátkou, nemáme šanci určit jeho dráhu. Koneckonců i v samotné databázi potenciálně nebezpečných objektů (Potentially Hazardous Asteroids - PHA), které jsou monitorovány po nepoměrně delší dobu, jsou jen přibližné dráhy a jejich pravděpodobnosti. Určit celou dráhu z jedné pozice je holý nesmysl.

Jak vychýlit kometu

Reálná kometa McNaught jak jsme ji mohli v roce 2007 pozorovat ze Země. Ta naštěstí nepředstavovala žádné nebezpečí. Zdroj: Robert McNaught

Odklánění a likvidování komet a asteroidů se zdá být americkým (v tomto případě i částečně ruským) národním sportem. Vtip tkví v tom, že k tomu, abychom kometu odklonili, vlastně nepotřebujeme bůhvíjakou energii. Pokud bychom věděli o kometě rok dopředu, vlastně by ji stačilo jen popošťouchnout.

Jelikož je ve vesmíru vakuum, tedy žádné odporové prostředí, o zbytek by se postaral Newtonův zákon: těleso setrvává v klidu nebo v pohybu rovnoměrném přímočarém, není-li nuceno tento stav změnit. Popošťouchnutím bychom změnili stav a nasměrovali kometu mimo. Není vratné síly, co by ji měla vrátit na kolizní směr se Zemí, a tak bychom vlastně nemuseli vysílat na kometu žádné astronauty. Ale to by samozřejmě nebyla taková zábava.

Kometa Wolf-Biedermann se představuje

Když astronauti přistanou na kometě, setkají se s velmi světlým povrchem. To je překvavipě nesmysl, komety patří k nejtmavším objektům pozorovatelným na obloze (proslulá Halleyova kometa odráží jen 3 % slunečního záření, zatímco u Země je to nad 30 %).

Zajímavější je pasáž o uvolňování plynů. Existence takových plynových kapes je překvapivě možná, dokonce i uvolňování plynu díky zahřívání je možné. To má jen jeden háček. Vzpomeneme-li si na středoškolskou fyziku, možná se nám vybaví pojmy jako tepelná kapacita atp. Ano, plyn může po zahřátí vybuchnout, jako je nám ukázáno ve filmu, ale nemůže tak učinit bezprostředně potom, co se k němu dostane sluneční paprsek. Potřebuje vstřebat určité teplo, a pak teprve může simulovat minové pole, jaké vidíme na filmové kometě.

Závěrečný ohňostroj

Drtivý dopad se nám snaží ukázat i tu temnou stránku věci, tedy skutečnost, že alespoň něco na Zemi skutečně dopadne. Dopad menšího kousku komety je překvapivě realistický, až na dva detaily. Jak je ve filmu řečeno, přílivová vlna by se měla pohybovat nadzvukovou rychlostí.

Pak je nesmysl, abychom vlnu prve slyšeli a až potom viděli, jak je tomu ve filmu. Druhý detail je rychlost přeletu komety přes oblohu. Ve skutečnosti by to bylo pár vteřin, ne věčnost, kterou scénáristé zjevně potřebovali k zachycení všech srdcervoucích emocí.

Toto je jen nepatrný detail, mnohem závažnější ‘botu’ scénáristé udělali při likvidaci většího kousku komety. Její rozstřelení v takové blízkosti od Země by nám vůbec nepomohlo, neboť by se tak jako tak celá energie komety musela vstřebat do zemské atmosféry. Některé kusy by se rozstřelením navíc ještě úspěšně urychlily a způsobily větší škodu. Samotný impakt jednoho kusu kamene sice způsobí globální katastrofu, ale miliadry malých kousků komety jsou snad ještě horší.

Tunguzský meteorit na Sibiři byl 185krát silnější než Hirošima

Zkusme si představit, že všechny tyhle malé kousky v atmosféře shoří a přizvěme na pomoc naši oblíbenou středoškolskou fyziku. I v ní se člověk dozví o zákonu zachování energie.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

No, a letí-li naše kometa pořádně rychle, má energii velkou. Pokud ji rozstřellíme, není důvod, aby se energie někam ztratila, takže všechny ty malé kousky komety budou mít energii, co v součtu dá energii původní. A teď tu energii všechnu necháme ‘rozpustit’ v atmosféře, kde jednotlivé kousky shoří. Exploze by z toho byla slušná a změna počasí…? Řekněme fatální. Takže šance odvrácení globální katastrofy je v tomto případě naprosto mizivá.

Shrnuto, podtrženo, výpis chyb není kompletní a scénáristé by si mohli zopakovat středoškolskou fyziku. Alespoň některé z chyb šlo poměrně jednoduše napravit, aniž by film přišel o akčnost. Nicméně Hollywood je tu od toho, aby nám tak trochu ‘lhal’, takže se pohodlně usaďte, pořiďtě si popcorn a vítejte u sledování likvidace civilizace po americku.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Meteorický Buddha starý tisíce let fascinoval nacisty. Proč?
• Silné sluneční erupce … a náš svět se sesype jak domeček z karet
• Tajemný rodokmen meteoritů známe i díky Čechům. Video ve 3D