Duchové z Prahy řádí v nikaragujské restauraci

„Musíš jet asi tak tři kilometry na jih po panamerické dálnici, a po pravý straně je Praha,“ chrlí na mě do telefonu novinář Pablo. „Tak jsou to tři kilometry,“ povídám řidiči šlapacího tricyklu, který jsem si najmul v domnění, že je to za rohem. Obrátí oči směrem vzhůru, ale šlapat do mírného stoupání nepřestane.

Je pár minut po čtvrté , slunce neztrácí nic na své intenzitě, a já se v nikaragujském městečku Rivas vydávám po stopě duchů, kteří mají podle očitých svědků strašit v restauraci Praga. Přestože mám pocit, že někomu z nás musí strašit ve věži, v duchu si říkám, proč to neprověřit…

Motorest Praha

K mému překvapení po čase skutečně přijíždíme k motelu a restauraci Praha. Sesednu z kola, vydám se na obhlídku, když v zadním dvoře spatřím ležérně opřeného muže, který potahuje cigaretu. Celé mi to přijde zcela absurdní, takže neotálím: „Zdravím, prý tady máte duchy…“

Mladík přijde blíž, změří si mě desperátským pohledem a opáčí: „Proč tě to zajímá?“

Hermův příručí

Zmíním se o novináři Pablovi, který mně dal tip, a hlavně o tom, že jsem z Prahy. „Praga? Čekoslovakia…“ zamumlá si pro sebe a vede mě dovnitř  restaurace k šéfovi, který se jmenuje příkladně hermeticky – Hermes Gurdián. Po chvíli mi tento svérázný posel bohů dovolí projít nitrem restaurace a vyfotografovat si improvizovaný oltář, na němž stojí údajně 150 let stará socha, dovezena z nedalekého ostrova Ometepe.

Ať žijí duchové!

„Od chvíle, kdy jsme si sošku dovezli, nám tu řádí duchové,“ vypráví mi Hermův příručí. „Občas se stane, že večer začnou vzduchem lítat věci, rozsvěcovat a zhasínat světla,“ deklamuje přesvědčivě.

„A to je jako pravda, nebo je to nějaký „duchovní marketing?“ říkám nevěřícně. Zavrtí nesouhlasně a téměř uraženě hlavou. Socha podle něj představuje mladou dvojici, jejíž duch je nepokojný, což je důvodem, proč spolu nemohou být šťastni, a nakonec i společně zemřou.

Zaměstnanci restaurace proto pravidelně pokládají na oltář květiny, aby „jejich duše“ upokojili. Celý příběh vypráví tak přesvědčivě, že si raději nechám „racionální“ pochybnosti pro sebe, poděkuji, a vypravím se zpátky do Rivas.

Na ostrově Ometepe, kde posléze strávím tři dny, se s žádnými parapsychologickými jevy nesetkám. Samotné kouzlo ostrova však na mě zapůsobilo tak, že jsem si jej navždy zamiloval.

Ometepe je ostrov nacházející se na jezeře Nikaragua, který je tvořený dvěma vulkány (Concepción, Maderas), spojenými úzkou pevninskou šíjí. Podle nich také dostal své jméno v původním jazyce nahuatl: ome (dvě) a tepētl (hory). Ostrov sám o sobě představuje unikátní biosférickou rezervaci pod patronátem UNESCO a je největším ostrovem vulkanického původu nacházejícím se ve sladkovodní vodní ploše (rozloha 276 km2). Vedle přírodních krás a několika endemických druhů patří k ostrovním unikátům petroglyfy, z nichž nejstarší z nich jsou datovány až 300. př. n. l. Mnoho z antropomorfních a zoomorfních „rytin“ bývá dáváno „na vrub“ také pozdějším obyvatelům ostrova, indiánům kmene Nahua, etniku příbuznému mnohem známějším Aztékům.

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.