Exkluzivně pro National Geographic: Astana, město budoucnosti

Nové hlavní město Kazachstánu nemá nouzi o exotické stavby, z nichž některé nejlépe charakterizují vtipné místní přezdívky jako Banán, Sedm sudů nebo Zapalovač (ministerstvo dopravy a komunikací). Ale některým budovám je těžké dát jakoukoli přezdívku – nepřipomínají totiž vůbec nic. Alespoň nic z této planety.

 

Dělník z ocelárny, prezident a architekt v jedné osobě

Bajtěrek, v kazaštině „vysoký topol“, je 97 metrů vysoká věž s vyhlídkou. Na jejím vrcholu je pozlacená skleněná koule. Památník představuje kazašský mýtus o posvátném ptáku Samrukovi, který každý rok snáší zlaté vejce (Slunce) do koruny obrovského stromu života.

Kdo ho navrhl? Nikdo jiný než sám Nursultan Nazarbajev, někdejší dělník z ocelárny a současný prezident (od roku 1991). Údajně původní návrh načrtl jen tak na papírový ubrousek.

Nazarbajev založil nové hlavní město doslova na louce. Předchozí hlavní město Almaty ale chtěl – s výjimkou prezidenta – opustit jen málokdo. Koncem roku 1997 se vláda oficiálně přestěhovala téměř 1 000 kilometrů na sever do mrazivé větrné Akmoly na holou středoasijskou step. Akmola dostala nové jméno Astana, kazašsky „hlavní město“, což se připomíná každoročně 6. července jako Den města a shoduje se s Nazarbajevovými narozeninami.

Bohatství pocházející z ropy umožnilo vyplýtvat na stavbu nové metropole spoustu peněz a zaměstnat jen ty nevěhlasnější architekty. Výsledek? Eklektická, vizuálně působivá a podbízivá směs, která vás buď ihned okouzlí, nebo zcela odradí.

Počet obyvatel metropole za deset let rozrostl víc jak dvojnásobně. Astana se stala jakousi vývěsní skříní kazašského nacionalismu a odrazem snahy být nejlepší.

Mezi nejvěhlasnějšími architekty budov v Astaně je mezi jinými i Norman Foster, známý stavbami v Londýně. Je autorem Chan-šatyru neboli „králova stanu“, vznosné průhledné stavby připomínající jurtu.

 

Z kočovníka pojišťovacím agentem

Jernar je Kazach; tato etnická skupina tvoří víc než 60 procent z 16 milionů obyvatel země. Kazaši žili celá staletí životem kočovníků, pak ale byl jejich rozlehlý pustý domov (zhruba o velikosti Evropy) přičleněn k Sovětskému impériu. Žarkešovova rodina tvrdě pracovala, aby si uchovala své středoasijské tradice. Chovali dobytek, Jernar pásl stádo ovcí a vyráběl kumys v konvi z březového dřeva dezinfikované kouřem z bylin volně rostoucích ve stepi.

Pár let po rozpadu Sovětského svazu se rodina přestěhovalado nového hlavního města, kde jeho otec pracoval pro pojišťovací společnost a pak se stal majitelem lázní.

Žarkešov získal státní stipendium, začal studovat na univerzitě v Británii a pak se vydal do Singapuru. Teď se vrátil domů do Astany a později získal vytoužené místo vládního ekonoma, a přidal se tak k tisícům mladých lidí (průměrný věk obyvatel města je 32 let), pro které se Astana stala příležitostí.

 

 

Další podrobnosti o výstavbě Astany, roli prezidenta Nazarbajeva a i vlastní příčině vzniku města tisíce kilometrů od původní metropole se dočtete v únorovém vydání tištěného časopisu National Geographic.

 

Napsal John Lancaster
Fotografie Gerd Ludwig

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:


 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.