Exkluzivně pro National Geographic: Drákula žije. A trápí Rumuny dodnes

Ir si vymyslel příběh o sedmihradkském upírovi. A Rumuni jsou z toho dodnes nešťastní. Co je na tom trápí?

Exkluzivně pro National Geographic: Drákula žije. A trápí Rumuny dodnes

Ve čtvrtek večer čeká v hustém davu u východu z příletové haly na letišti Otopeni pán s distingovaným a lehce znuděným výrazem, bílými nakrátko ostříhanými vlasy a brýlemi s výraznými obroučkami.

Nicolae Păduraru, prezident Transylvanian Society of Dracula, který mluví perfektně anglicky s přízvukem jako Bela Lugosi, vítá s úsměvem čtyři hosty z amerických základen v Německu, kteří si zaplatili malý Drákulův okruh v Rumunsku. „Vítejte v Bukurešti! Tady, ve Valašsku, se nemusíte ničeho bát, zítra se však už vypravíme do Sedmihradska.“ Venku už je tma, když se Josh, Carly, Allaina a Kevin – čtyři mladí lidé, nadšení, že se konečně dostali do země upírů – usazují do minibusu, který je má odvézt na Sinaiu. „Uvidíme vlky?“ ptá se Josh.

Păduraru zažívá takovou scénu několikrát za rok. Uplynulo už skoro 20 let od chvíle, kdy se do jeho života začal vkrádat fenomén Drákuly. Prošel několika fázemi – úžasem, rychlým pochopením, pak zkušenostmi získanými s turisty v terénu, prohloubením studia a nakonec v roce 1991 vznikem Transylvanian Society of Dracula (TSD) s cílem vyjasnit problém Drákula mezi Rumunskem a Západem.

TSD je kulturní organizace, která se věnuje jak vymyšlenému hraběti, tak historii knížete Vlada Ţepeşe. Rumunskými členy jsou akademici, historici, folkloristé, touroperátoři a další lidé zajímající se o fenomén Drákuly. Společnost má dnes pobočky v Kanadě, USA, Švédsku, Německu či Itálii.

Hrady Vlada Drákuly: Kámen i krev uprostřed lesů a hor

Lehce mží, stěrače na předním skle občas zaskřípou a přehlušují v mých uších útržky Pădurarova úvodu pro turisty. „Vlastně,“ říká, „jste tady díky jednomu irskému spisovateli…“

O upírech se točí nejen filmy, ale vstoupili i na muzikálová prkna. "Tanec upírů" je v německy mluvících zemích jedním z nejoblíbenějších už řadu let:

 

Jak to bylo s Drákulou

Abraham (Bram) Stoker, autor osmnácti knih a mnoha povídek, z nichž většina patří mezi „slaďáky“ pochybné kvality, si získal místo v historii románem Dracula vydaným v roce 1897, tedy asi v polovině jeho života. Hrabě–upír už dávno není jen literární postavou. Nespočetným ztvárněním v literatuře, filmu, divadle, baletu, publicistice, komiksech, počítačových hrách nebo v hudbě získal Drákula své samostatné bytí a stal se jednou z nejslavnějších postav dějin kultury. Díky jeho stále přítomnému a proměnlivému charakteru dnes existuje jeden Drákula pro děti, jiný pro dospělé, jeho varianta klasická, moderní či postmoderní, jiná varianta seriózní, obchodní a další komediální. Jedním ze sekundárních efektů úžasného úspěchu, kterému se Drákula těšil, je proměna kraje v tajemnou, realitě co nejbližší zemi – Sedmihradsko (Transylvánii), které si dnes lidé na celém světě spojují s upíry.

Jednoho mrazivého prosincového odpoledne, v kavárně vedle bukurešťské univerzity zaplněné hlučnými studenty, mi britský profesor Duncan Light, který přijel do Rumunska na roční grant studovat na místě cestovní ruch založený na mýtu o Drákulovi, kousek po kousku rozebral mechanismus, díky jemuž se Sedmihradsko stalo zemí upírů. Stokerovy pracovní poznámky k Drákulovi, nalezené v polovině 70. let v Rosenbachově muzeu ve Philadelphii, ukazují, že Ir vůbec nic netušil ani o Vladu Ţepeşovi, ani o Sedmihradsku, a že měl na mysli hraběte-upíra ze Štýrska (na jihovýchodě Rakouska).

Rozmyslel si to však ve chvíli, kdy si přečetl článek, který v roce 1885 zveřejnila Skotka Emily de Lazsowska Gerardová. Ta v Transylvanian Superstition psala o zemi, kde našly bezpečné útočiště všechny druhy démonů, víl, čarodějnic a skřítků vyhnaných rozmachem vědy z ostatních evropských zemí.

Ir Stoker, který tam nikdy nebyl, nepopsal Sedmihradsko – vymyslel si, jak by podle jeho představ mělo vypadat místo, ze kterého pochází upír. Informace a podrobnosti z Harkerovy cesty Sedmihradskem, popis lidových krojů, poznámky týkající se Cikánů nebo Sikulů žijících při hranicích či čtyř sedmihradských národností – Maďarů, Švábů, Sikulů a Valachů –, název Pasul Bîrgăului, polenta, kříže na rozcestích nebo Nosferati, to vše převzal z různých knih publikovaných Brity poté, co navštívili Sedmihradsko, o němž povýšeně psali jako o zemi „barbarské“ a „plné pověr“. 

Drákula začíná i končí v Sedmihradsku. I když se tam ze všech 27 kapitol odehrává pouze šest, vyvolávají z něj dostatečně silný dojem. Čas dokázal, že se Stokerovi skutečně podařilo najít perfektní umístění pro již zmizelý svět. Autoři jako Alexandre Dumas v knize Tisíc a jeden přízrak (1849) nebo Jules Verne v Hradu v Karpatech (1892) sice ještě před ním umístili děj svých děl do tajemného a mysteriózního Sedmihradska, ovšem až Stoker úspěchem své knihy a jejím fenomenálním dopadem na západní kulturu toto spojení upevnil.

Český vampýr Tobiáš byl kulhavý obr. Kostra záhadně pohřbeného muže poprvé představena

Díky Hollywoodu upíři frčí

Druhý pohled na celou záležitost je spojen s Hollywoodem. Amerika objevila Drákulu v roce 1931 a od té doby byly na toto téma natočeny stovky filmů. Velmi mnoho lidí se poprvé dozvědělo o Sedmihradsku z filmů nebo knih o Drákulovi a začali si ho spojovat s něčím vzdáleným, zlověstným, pochmurným, s krajinou plnou upírů. Mnozí lidé, protože o Sedmihradsku nic nevěděli a neměli s ním žádnou osobní zkušenost, na ně pohlíželi jako na nějakou fiktivní zemi, z níž pocházejí upíři. "Mnozí Američané si myslí, že Sedmihradsko ve skutečnosti neexistuje. A když lidé zjistí, že existuje, nemají si ho k čemu přiřadit, kromě k upírům a Drákulovi,“ říká Duncan Light.  

I když je Drákula světový bestseller, ve své zemi byl ještě před nedávnem neznámý. Knihy o upírech tu byly zakázány, neboť přicházely z „dekadentního“ Západu. Drákula byl přeložený do rumunštiny až po pádu komunismu. Nicolae Păduraru patřil mezi malý počet Rumunů, kteří v 70. letech o Drákulovi slyšeli. V té době studoval filologii a literaturu a koketoval s cestovním ruchem.

Vzpomíná si na jednoho novináře z Daily Mirror, který se objevil celý rudý a zpocený na letišti v Otopeni a v ruce mával knihou In Search of Dracula: „Podívejte, ještě je teplá, právě vyšla. Rychle mě dovezte na Drákulův hrad. Chci být první, kdo se tam dostane.“ A jelikož nikdo nevěděl, kde by ten hrad mohl být, tak jim ho Angličan ukázal na mapě: v ten mlhavý den dorazili na přízračné zříceniny hradu Vlada Ţepeşe v Poienari.

„V šedesátých letech minulého století sice vyšlo několik skoro utajovaných článků, k propojení mezi postavou smyšleného hraběte a historickou postavou valašského knížete však došlo až v roce 1972, kdy vyšel bestseller In Search of Dracula od Radu Floresca a Raymonda McNallyho, historiků, kteří argumentovali tím, že Bram Stoker si pro svého upíra vzal za základ Vlada. Tato spekulace se ujala,“ říká spisovatelka Elisabeth Millerová, odbornice na Drákulu.

Krev sají nejen upíři. Upíří dinosaurus sál krev obrů. Odvážná hypotéza má ale díry

Drákula žije. A vydělává…

Stoker se rozhodl pro jméno Dracula, když si přečetl práci bývalého britského konzula v Bukurešti Williama Wilkinsona nazvanou An Acount of the Principalities of Wallachia and Moldova (1820), kde byla věta, která podnítila jeho fantazii: „Ve valašském jazyce Dracula znamená ďábel.“

Wilkinson uvedl několik vágních odkazů na knížete Draculu, který v 15. století bojoval proti Turkům. Avšak žádný odkaz na jméno Vlad nebo na jeho zálibu v napichování na kůly tam nebyl. Ani ve Stokerově románu o tom nic není. Ir si pouze vypůjčil jméno.

V roce 1995 se v Rumunsku konal první světový kongres o Drákulovi. Rumunské noviny zahrnuly kongres i účastníky – akademiky a seriózní badatele – vlnou opovržení a všechny dohromady označily nálepkou „vampirologové“. Podstatu laviny článků vyvolaných kongresem najdeme v úvodníku Octaviana Palera z 21. března 1995: Jsme země Drákuly, ať se nám to líbí či nelíbí, a zvyšujeme si sebeúctu uraženou lhostejností a ignorací cizinců tím, že ukazujeme světu, že existuje alespoň jedna oblast, kde nemáme rivaly – a to oblast upírů. Drákula není rumunským mýtem, píše Paler, je to mýtus, který nám byl vnucen. Když už se z toho však stalo světové šílenství, proč bychom z Drákuly neudělali turistickou atrakci?

Napsal: Cătălin Gruia, foto Wikimedia Commons 

Pokračování článku najdete v květnovém čísle časopisu National Geographic.

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.