Exkluzivně pro National Geographic: Kde vládli otroci
Uprchlí otroci vybudovali v srdci Brazílie tisíce skrytých vesnic nazývaných quilombos. Dnes tato společenství získávají práva ke své půdě a pomáhají ji chránit.
Představte si, že letíte nad Zemí v 17. století, v době popisované v amerických dějepisných knihách jako koloniální období, kdy se Evropané hrnuli do Nového světa, aby ovládli téměř pustou divočinu. Spatřili byste však desítky milionů původních obyvatel Severní, Střední i Jižní Ameriky a nápadný proud nikoli evropských kolonistů, nýbrž afrických otroků.
Až do počátku 19. století přicházelo do Ameriky téměř čtyřikrát více Afričanů než Evropanů. Při pohledu z výšky by vás nenapadlo, že onen nepatrný počet Evropanů má hrát v daném příběhu hlavní roli. Zaměřili byste se spíše na obě většinové populace: na Afričany a indiány.
Bylo by na co se dívat. Afričtí otroci prchali před tvrdými podmínkami života na plantážích a v důlních provozech vlastněných Evropany po desetitisících. Mířili do vnitrozemí, na území ovládaná indiány. Bývalí otroci a původní obyvatelé vytvářeli po celé Americe smíšené osady známé také jako maroonské komunity (ze španělského cimarrón, neboli uprchlý, zdivočelý).
Složité, ale úžasné
Složité spolužití černých a rudých, často ukryté zrakům Evropanů, je drama, které archeologové a historikové začali odhalovat teprve nedávno. Fakta k této ztracené kapitole dějin jsou nejzřetelnější v Brazílii, kde se ze stínu vynořují tisíce maroonských komunit, ukazují světu svou smíšenou kulturu a uplatňují své právo na půdu, již obývají od dob otroctví. Mohou hodně získat: nové zákony dávají brazilským maroonským komunitám – nazývaným quilombos (označení osady v angolském jazyce kimbundu) – klíčovou roli při určování budoucnosti amazonského lesa.
Plujeme v malém motorovém člunu proti proudu, papoušci ara nám vřeští nad hlavou a vodní hyacinty se kolébají v lodní brázdě. Míříme po jednom z přítoků Amazonky v jejím dolním toku do vesnice Baixo Bujaru. Tato vesnice v severním brazilském státě Pará se od 18. století, kdy ji založili otroci uprchlí portugalským pánům, změnila překvapivě málo. Tvoří ji škola a obecní budova obklopená vzdušnými dřevěnými domy. Není tu elektřina, tekoucí voda ani lékařská péče a dostat se sem můžete pouze lodí.
Když se člun blíží k hlavnímu molu, natahuje se po něm několik rukou. Shromáždilo se tu téměř sto lidí, protože loď přivezla skupinu poskytující ve vesnicích lékařské služby: lékaře, dentistu, zdravotní sestru, sestru vykonávající jednoduché lékařské úkony a také dvě kosmetičky. „Je to pravda, že v jiných zemích si nedáváte zkrášlit tvář a upravit účes, když jdete na gynekologickou prohlídku?“ ptá se kormidelník. „Brazílie je skutečně velmi civilizovaná země!“
Během několika století bylo do Brazílie dopraveno zhruba pět milionů zajatých Afričanů. Téměř ihned poté, co je nasadili do práce, se otroci snažili svým pánům uniknout a vytvářeli ve vnitrozemí zvláštní uprchlické světy. Pod ochranou bludiště řek a neproniknutelného lesa přežily jejich utajené osady celá desetiletí, a dokonce staletí.
Brazílie zrušila otroctví v roce 1888 jako poslední země na západní polokouli. Konec otroctví však neznamenal konec diskriminace. Brazilští quilombolas se stáhli do odlehlých koutů země a nadále se skrývali. Zůstali tak daleko od úředního dohledu, že si v polovině minulého století většina zákonodárců myslela, že již neexistují. V 60. letech dvacátého století rozhodli vojenští vládci Brazílie, že otevřou Amazonskou nížinu rozvoji a osídlování, a tvrdili, že takový rozvoj je zemi předurčen.
Přihrnuli se sem spekulanti s pozemky a hospodářství nevídaně vzkvétalo. S nadějí na rychlé zbohatnutí spekulanti vykáceli obrovské oblasti, oseli je trávou, aby zde mohly být zemědělské usedlosti, a čekali, kdo si jejich půdu koupí. Každý, koho na pozemku nalezli, byl považován za neoprávněného narušitele vlastnických práv a vykázán, často pod hrozbou zastřelení. Nespočet quilombos srovnali se zemí, mnohým se však podařilo přežít. Mezi zachované patří i Baixo Bujaru.
Text: CHARLES C. MANN A SUSANNA HECHTOVÁ
Fotografie: TYRONE TURNER
