Exkluzivně pro National Geographic: Multikulturní Marseille

Přistěhovalci dnes míří do mnoha zemí EU. Ukazuje Marseille, jak bude jednou vypadat evropská společnost?

Exkluzivně pro National Geographic: Multikulturní Marseille

Tavící kotlík jménem Marseille je svět mnoha kultur. Funguje to?

Chtělo by se říci, a možná by to byla pravda, že každý předpis vytvořený v Paříži se musí v Marseille nejprve upravit. Hlavní město Provence má právem pověst drsného a vzpurného místa, přístavu, do něhož míří nejrůznější pašované zboží i nejrůznější lidé, z nichž někteří jsou rovněž „kontraband“. Po staletí většinou připlouvali po moři a v Marseille se scházeli a rozcházeli, intrikovali, rvali se, hodovali a pili s neskrývanou a nestoudnou okázalostí.

Město sloužilo jako útočiště lidem prchajícím před pronásledováním, morem a chudobou. V poslední době sem přichází značné množství přistěhovalců, často muslimského původu, a když se dnes zadíváte z jedné z mnoha marseilleských pláží přes Středozemní moře k neviditelným břehům severní Afriky, v představách téměř vidíte lidskou záplavovou vlnu, uprchlíky a uchazeče o zaměstnání, které vysílají k evropským břehům nepokoje šířící se v arabském světě.

Posloucháte-li krajně pravicové politiky, musíte nutně dojít k názoru, že tato přistěhovalecká vlna neodvratně znamená nápor puritánských forem islámu, které ohrozí evropský způsob života a přinutí každou ženu, aby se oblékala jako nevěsta tálibů. Pak si však uvědomíte, že mnoho žen a mužů, kteří se tlačí okolo vás na marseilleském písku, je afrického a arabského původu a že mladé ženy mají na sobě bikiny, a nikoli burky. Díky pozoruhodně funkčnímu systému veřejné dopravy se na marseilleské pláže dostanete z kterékoli části města za méně než 45 minut.

Dvě tváře Marseille - která z nich má větší budoucnost?

Několik měsíců v roce tady nacházejí své místo na písku jak bohatí, tak chudí, bílí i černí, Afričané i Arabové, muslimové, křesťané i židé. Všichni s radostí svléknou většinu oblečení a druží se spolu pod provensálským sluncem. Zeptáte-li se jich, odkud jsou, neodpoví, že z Alžírska nebo Maroka, z Komorů, nebo dokonce z Francie. Téměř vždycky jednoduše řeknou, že jsou z Marseille.

Město budoucnosti

V době, kdy přistěhovalci míří do dalších a dalších evropských zemí, může být pohled na Marseille pohledem do budoucna, možná i pohledem na určitý vzor multikulturního prostředí. To však neznamená, že je snadné udržet jeho křehkou rovnováhu. Zejména neustálé konflikty na Blízkém východě pravidelně narušují ovzduší tohoto francouzského města vlnami strachu. „V době války v Iráku v roce 1991 jsem si říkala, že to tady určitě bouchne, a to kvůli záběrům, které muslimové viděli ve svých obývacích pokojích díky satelitům,“ říká Michèle Teboulová, prezidentka provensálské pobočky Rady židovských obcí (Conseil Représentatif des Institutions juives de France, CRIF).

„Říkali jsme, že když to nebouchne teď, tak už nikdy.“ A nebouchlo to: místním muslimským vůdcům se podařilo ovzduší uklidnit spoluprací s představiteli ostatních náboženství. Muslimská Marseille zůstala chladná i v listopadu 2005, kdy plameny zažehnuté nepokoji vyšlehly ve francouzských městech na téměř každém sídlišti obývaném přistěhovalci.

A další kontrast:

Někteří místní nikoli bez důvodu věří, že na marseilleském zázraku sociálního míru se podílejí městské pláže sloužící jako jakýsi velký „tavicí kotlík“. Pětadvacetiletý Farouk Youssoufa se seznámil a scházel se svou dvacetiletou ženou Minou na Plage de Corbière a teď spolu často chodí na Plage du Prado. Youssoufa se narodil na jednom z francouzských Komorských ostrovů mezi Tanzanií a Madagaskarem a kůži má černou jako všichni Afričané. Mina má pleť světlou a narodila se ve Francii přistěhovalcům z Alžírska. „V nové generaci je mnohem více míšenců,“ říká Youssoufa, který pracuje s chlapci a děvčaty téměř všech představitelných odstínů pleti a nejrůznějšího etnického původu v jednom kulturním středisku v drsnější severní čtvrti Marseille. „Zvláště na pláži se setkávají a mísí různé komunity,“ řekl mi Youssoufa jednoho horkého květnového odpoledne. „Voilà: prostě jsme se během doby naučili žít spolu.“

Tři fotografie jednoho města:

Jeho „voilà“, které tak často zní v řeči místních lidí, však nevypovídá celý příběh. Sdílení společného prostoru a smířlivé ovzduší na slunci a písku se promítají do života města jen do určité míry. I když obyvatele sjednocují i jiné městské rituály (například fanatická podpora marseilleského fotbalového mužstva), po západu slunce se mohou projevit předsudky. Mina tvrdí, že ve městě panuje silný rasismus, třeba v pohledu na páry pocházející z odlišných prostředí. „Když jsme někde, kde je hodně lidí, není to takový problém. Když však přijdeme do arabské čtvrti, hodně nás pozorují, a někdy mě i urážejí.“ Nadechne se a zakroutí hlavou.

Její vyprávění vyvolává otázku, zda je Marseille skutečně příkladem kosmopolitní harmonie, nebo společnosti na pokraji občanských nepokojů. Ačkoli je to nepříjemné, odpověď zní, že platí obojí…

Pokračování článku najdete v březnovém čísle časopisu National Geographic.

NAPSAL: CHRISTOPHER DICKEY
FOTOGRAFIE: ED KASHI

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.