Exkluzivně pro National Geographic: Papua-Nová Guinea a poslední jeskynní lidé

O kočovnících v Papui-Nové Guineji se proslýchalo, že žijí v odlehlých lesních jeskyních. Když jsme je našli, poslali modernímu světu překvapivé poselství.

Leží v jeskyni a umírá. Její ruce a nohy jsou pouhé hůlky s vyboulenými klouby. Lidia se schoulila do klubíčka s očima doširoka otevřenýma strachem ze smrti. Kašle, třese se a má velké bolesti. Je jí je snad patnáct let, sama neví. Před třemi měsíci porodila a dítě zemřelo; skupina zanechala tělo v jedné jeskyni a šla dál. Lidiin muž Pasu Aiyo mi říká, že to je přirozený běh věcí. „Když onemocníte, buď se uzdravíte, nebo zemřete.“

Nebýt záře z ohně, panovala by neproniknutelná tma. Hvězdy tu snad nikdy nesvítí, doufat v ně by zřejmě bylo příliš troufalé. Místo toho padá kolem skalního převisu hustý déšť a přívaly vody vytrvale buší do obřích listů v džungli. Zdá se, že tady, v horách Papuy-Nové Guineje, prší každou noc. Proto také Lidia a ti, kdo z jejího lidu Meakambut zbývají, hledají útočiště ve skalních skrýších, kde je sucho.

Jeskyně ležící vysoko na útesech, kam se někdy musí šplhat po zrádných popínavých rostlinách, jsou zároveň přirozené pevnosti, které kdysi chránily Meakambuty před nepřáteli – lovci lebek, kanibaly a zloději nevěst. To však bylo před mnoha generacemi.

Teď má tento lid méně násilné, nicméně neméně smrtící nepřátele – malárii, tuberkulózu.

Původním plánem týmu odborníků bylo následovat Meakambuty, jednu z posledních polokočovných jeskynních skupin v Papui-Nové Guineji, po jejich hornaté domovině zastínila současná mimořádná situace. Lidia má pravděpodobně životu nebezpečný zápal plic, a dává jí dvojité dávky antibiotik a lék proti bolestem a horečce. 

12 hodin džunglí a po řece k doktorovi

Tým National Geographic má v plánu pomocí GPS přesně lokalizovat meakambutské jeskyně a zaregistrovat je podle Zákona o národním kulturním vlastnictví, aby byly Meakambutové chráněni před těžbou dřeva a nerostů.

Na Nové Guineji žili ještě nedávno lidojedi.

Ale nyní se tým rozhoduje a jeden člen se hlásí, že nemocnou doprovodí celou cestu dolů. Cesta domů však představuje šestihodinovou cestu , kterou si budou muset prosekávat mačetami až k řece, kde na ně bude čekat kanoe a ta je dopraví za dalších šest hodin do vesnice.

Lidiin manžel ji zabalí do vaku spleteného z rostlinných vláken a vyráží. Naděje, že Lidia bude žít, je malá.

Na konci 80. let se stala oblast oblíbeným cílem různých misionářů a antropologů. I dnes stejně jako tehdy Papua-Nová Guinea v nás vyvolává představy nezkrotných a krutých divochů, lovců lebek s pomalovanými tvářemi, kostmi prostrčenými nosem a s lukem a šípem.

To je ale stejně zkreslující, jako si představovat americký Západ plný indiánů. Fotografie z Papuy jsou většinou propagační fotografie cestovních kanceláří pro naivní turisty.  

Enklávy tradičních kočovných skupin, jako jsou Meakambutové, existují dnes již jen v nejobtížněji přístupných oblastech země…

"Džunglový" telefon nefungoval

Dva večery za sebou se tým snaží kontaktovat Meakambuty pomocí „džunglového telefonu“: tři muži buší do kmene velmi vysokého stromu dřevěnými palicemi; hluboké údery se šíří ozvěnou po lesní klenbě.

Výsledek se nedostavuje, a tak se musí vydat na vyčerpávající dvoudenní pěší pochod na poslední známé místo pobytu Meakambutů…

Přečtěte si více o setkání s Meakambuty a o tom, jak to dopadlo s nemocnou Lidií v únorovém vydání tištěného časopisu National Geographic.

Napsal Mark Jenkins
Fotografie Amy Toensingová

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.