Exkluzivně pro NG: Bolestivý příběh Lakotů, indiánů bojujících za svou zem a svá práva

I 150 let po porušení slibů dodržují příslušníci lakotského kmene Oglalů z rezervace Pine Ridge v Jižní Dakotě kmenové zvyky, hovoří původním jazykem a žijí podle své víry. Výjimečný portrét vykreslený z bezprostřední blízkosti ukazuje, že se nedali zlomit nepřízní osudu.

Zdroj: Aaron Huey

Pokoušeli se nás vyhubit, zkoušeli nás asimilovat, porušili každičkou dohodu, kterou s námi uzavřeli… Sebrali nám koně. Naši řeč postavili mimo zákon. Zakázali naše obřady.
–Bílé pero

Téměř každá historická ukrutnost má svůj pomyslný zeměpisný střed – místo, jehož jméno připomíná trauma celého národa: Osvětim, Robben Island, Nanking. Lakotové Oglalové z indiánské rezervace Pine Ridge mají takové místo nedaleko potoka Wounded Knee, 25 kilometrů severovýchodně od města Pine Ridge.

Alex White Plume (Bílé pero), šedesátiletý aktivista z lakotského kmene Oglalů, žije s nejbližšími i vzdálenějšími příbuznými na osmisethektarovém ranči poblíž Wounded Knee. Jednoho horkého a vlhkého dne na začátku dubna jsem sedla do auta, abych s Alexem Bílým perem udělala rozhovor.

Našla jsem ho ve venkovní kuchyni opatřené sítěmi proti hmyzu, kterou právě zřídil pro svou ženu. Celá jejich zahrada byla hustě porostlá rostlinami konopí. „Nestyď se a zakuř si, jak chceš,“ vybídl mě Bílé pero. „Vždycky lidem říkám, že mohou vykouřit, kolik chtějí, ale že z toho moc sjetí nebudou.“ Rostliny jsou pozůstatkem plantáže průmyslového konopí s nízkým obsahem tetrahydrokanabinolu (THC) –, které jeho rodina pěstovala v roce 2000. 

Za druhé světové války bylo pěstování konopí v USA podporováno, protože z rostlinných vláken se vyráběla lana, plátno a sukno na uniformy. Jenže v roce 1970 začal platit zákon o kontrolovaných látkách, jenž zakazuje pěstovat průmyslové konopí s nízkým obsahem THC. V roce 1998 byla přijata vyhláška povolující příslušníkům kmene Oglala pěstovat konopí s nízkým obsahem THC. Je to plodina velmi vhodná pro místa, která se vyznačují krátkým vegetačním obdobím, suchou půdou a nestálým počasím – a přesně takové podmínky panují v rezervaci.

Práva jen zdánlivá

Obyvatelé rezervace Pine Ridge mají suverénní postavení samostatného národa,“ řekl mi Bílé pero. „Podle mého to znamená, že si z půdy mohu svobodně obstarávat živobytí.“ Přestože zástupce Úřadu pro indiánské záležitosti (Bureau of Indian Affairs, BIA) v rezervaci Pine Ridge Robert Ecoffey údajně přísně poukazoval na to, že suverenita Siouxů Oglalů je omezená a nedává jim právo porušovat federální zákony, rodina Bílého pera posbírala semena konopí volně rostoucího v rezervaci a vysela je na půlhektarovém poli.

Koncem srpna roku 2000, několik dní před plánovanou sklizní, se na farmě objevily vrtulníky a terénní vozy plné agentů Úřadu pro potírání narkotik, FBI, BIA a U.S. Marshals Service a další pěstování konopí bylo zakázáno. Rostliny zplaněly. „Byl to takový pokus o podnikání a zkouška naší suverenity, vypadá to však, že americká vláda nám nechce povolit ani podnikání, ani suverenitu,“ řekl Bílé pero. Zasmál se jako někdo, kdo dobře ví, že ho nezdeptají obyčejná zklamání. 

Potom jsme mluvili o uzavíraných a porušovaných dohodách mezi Siouxy a vládou Spojených států, což přirozeně vyústilo v rozhovor o Black Hills, které Oglalové považují za axis mundi, střed svého duchovního světa. Mírová smlouva uzavřená roku 1868 ve Fort Laramie zaručila Siouxům vlastnictví zmíněných kopců, když tam však bylo v roce 1874 objeveno zlato, začali se v horách hemžit zlatokopové a vláda brzy celé území zabavila. Siouxové odmítli uznat oprávněnost konfiskace a déle než sto let proti ní bojovali.

Nejvyšší soud USA v případu Spojené státy vs. indiáni kmene Siouxů 30. června 1980 potvrdil rozhodnutí nižšího soudu o tom, že Siouxové mají právo na odškodné ve výši 17,5 milionu dolarů, což je hodnota území zabaveného v roce 1877. Kromě toho mají nárok na úroky za 103 roky a výsledná částka tedy činí 106 milionů dolarů. Siouxové však peníze odmítli a trvají na tom, že Black Hills nikdy nebudou na prodej. 

A potom mě Bílé pero požádal, abych se zamyslela nad zjevně úmyslnou urážkou, kterou je Mount Rushmore. „Na našem nejposvátnějším místě jsou vytesány tváře vůdců národa, který porušil veškeré dohody s mým národem. Napadá tě něco, co by se tomu vyrovnalo? Existuje někde něco takového?“ Nic srovnatelného mě nenapadlo. Bílé pero, který přerušuje svůj podivně nevzrušený výklad o historických nespravedlnostech nejen smíchem, nýbrž i odmlkami tak dlouhými, že by si při nich člověk stihl ubalit cigaretu, se na mě zadíval a zeptal se, jestli mám trochu volného času a trochu zbytečného benzinu v nádrži. 

Odpověděla jsem, že mám obojí, a vyrazili jsme na jeho rozlehlé pozemky. Usadili jsme se na břehu potoka ve stínu topolů bavlníkových a mluvili jsme o tom, jak obyvatelé rezervace přicházejí o život, i o patnáctileté dívce z lakotského kmene Oglalů, která onoho léta spáchala sebevraždu.

 

Čas rány nezhojí

Oglalové nevnímají čas lineárně, nýbrž spíše jako nekonečný cyklus začátků. Kromě toho mnozí dokážou bez zaváhání vyjmenovat všechny členy svého rodokmenu, jednu větev po druhé, do poslední ratolesti, a nezapomenou ani na náhodné výrůstky a šlahouny.

Hranice rezervace se zmenšuje a zmenšuje (vlevo z roku 1851, vpravo stav letošního roku). Jaká čeká Lakoty budoucnost? Zdroj: Martin Gamache / NG

Právě proto mi nepřipadá jako příliš velký úkrok stranou přejít od mrtvých těl nakupených ve sněhu u Wounded Knee v roce 1890 k tělu dívky jménem Dusti Rose Jumping Eagle (Skákající orlice). Je začátek června 2011 av otevřené rakvi v obecní obřadní síni Billyho Millse ve městečku Pine Ridge leží dívčino úhledně upravené mrtvé tělo. Šátek nařasený kolem krku zakrývá viditelné známky její sebevraždy.

OBRAZEM: Pozoruhodná panoramata z Bolívie, Kyrgyzstánu nebo Nepálu

Při posledním strašlivém masakru utrpěl rány celý národ Siouxů, a od té doby jsme nepřestali trpět. Pravda je, že máme své způsoby, jak se zotavit z genocidy, je s ní však spojeno příliš velké historické trauma, příliš mnoho bolesti, příliš mnoho mrtvých,“ říká Bílé pero a dobře ví, o čem mluví. Uprostřed jeho ranče, řekl mi, je rovná plošina. S velkou pravděpodobností se právě zde kdysi odehrávaly některé z pověstných Tanců duchů, jež přivodily masakr u Wounded Knee. Účastníci těchto rituálních duchovních obřadů se dokázali protančit do změněného stavu vědomí. Tvrdili, že v tomto stavu rozprávějí s mrtvými, nejsou připoutáni k zemi a dotýkají se jitřenky. Je zde ještě jedna nepopiratelná skutečnost, a sice že onoho tragického zimního dne byli zabiti tři z jeho příbuzných.

V roce 1890 panovalo velké sucho, které ještě zhoršilo už tak špatné poměry v okleštěných rezervacích na Velkých planinách. (Velká rezervace Siouxů byla rozdělena na šest menších rezervací.) Agenti BIA začali v té době propadat nervozitě kvůli rostoucímu počtu Tanců duchů, jimž se Siouxové oddávali. Indiáni se s rostoucím zoufalstvím stále častěji shromažďovali v otevřené prérii a prosili předky a mocné duchy o radu a poučení.

Jistý federální policista, který dohlížel na indiánské území, 15. prosince 1890 zatkl náčelníka Sedícího býka (Sitting Bull) ve snaze utlumit „mesiášské blouznění“ domorodých obřadů. Při zatýkání se však neúmyslně rozpoutala násilná potyčka, která se při zpětném pohledu zdá nevyhnutelná. Zahynul při ní Sedící býk a kromě něj i sedm jeho příznivců a šest policistů. Jiný indiánský náčelník jménem Big Foot (Velká noha) se obával odplaty a pod rouškou tmy uprchl se svou skupinou na jih, aby se ukryl v rezervaci Pine Ridge u náčelníka zvaného Red Cloud (Rudý oblak).

Téměř o dva týdny později, bylo to ráno 28. prosince 1890, objevil jeden z oddílů sedmé kavalerie skupinu náčelníka Velká noha u potoka Porcupine a eskortoval ji k Wounded Knee. Následujícího rána se vojáci pokusili indiány odzbrojit. Dodnes spolehlivě nevíme, co přesně se přihodilo onoho mrazivého prérijního jitra. Říká se, že šaman Yellow Bird (Žlutý pták) začal tančit a vyhazovat do vzduchu hrsti prachu. Strhla se potyčka, při níž někdo vystřelil z pušky.

Vojáci zahájili palbu a ve chvíli, kdy se rozptýlil dým, náčelník Velká noha ležel mrtev na zemi. Spolu s ním zahynulo nejméně 145 členů jeho skupiny (Oglalové tvrdí, že jich bylo mnohem více): 84 mužů a chlapců, 44 žen a 18 dětí. Podle neoficiálních zpráv zahynulo i 25 vojáků, někteří pravděpodobně i neúmyslnou střelbou z vlastních řad. 

Napsala Alexandra Fullerová
Fotografie Aaron Huey

Celý příběh lakotského odhodlání bránit svá práva a kulturu si přečtěte v srpnovém vydání časopisu NATIONAL GEOGRAPHIC

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články