Exkluzivně pro NG: Dobrý plyn, špatný plyn. Je zemní plyn požehnáním, nebo časovanou bombou?

Spalujte zemní plyn, zahřeje váš dům. Nechte ho unikat z hydraulicky štěpených vrtů nebo tající Arktidy - a ohřeje celou planetu.

Poslední sluneční paprsky pronikají zasněženými smrky na březích jezera Goldstream poblíž aljašského města Fairbanks. O kus dál na jezeře se Katey Walterová Anthonyová upřeně dívá na černý led pod nohama a na bílé bubliny v něm uvězněné. Velké a malé, v jedné vrstvě na druhé, rozptýlené do všech stran jako hvězdy na noční obloze. Walterová Anthonyová, ekoložka z University of Alaska ve Fairbanksu, uchopí těžký bodák na led a omotá si kolem zápěstí provaz na rukojeti. Postgraduální student drží hořící sirku nad velkou bublinou; Katey do ní zarazí bodák.

Peklo na Zemi: město, které hoří už půl století. Požár má sílu ještě na 250 let

Plyn unikající z díry vzplane s takovým blafnutím, že z toho Katey úlekem až zavrávorá. „Moje práce je nejhorší, protože oheň vás obvykle sežehne,“ říká se smíchem. V nastupujícím soumraku zapaluje se svým týmem jednu bublinu po druhé.

Metanové dědictví

Plameny potvrzují, že jde o bubliny metanu, hlavní složky zemního plynu. Jejich sčítáním a měřením se Walterová Anthonyová snaží odhadnout, kolik metanu stoupá z jezera Goldstream – a milionů podobných jezer, která dnes zaujímají téměř třetinu arktické oblasti. Arktida se za posledních několik desetiletí oteplovala rychleji než zbytek planety a zároveň se s táním permafrostu, čili trvale zmrzlé půdy, rozrůstají stará jezera a vznikají nová. Metan vybublává z bahnitých hlubin tak, že se dá jen obtížně spočítat jeho množství – dokud první podzimní led nezaznamená celkový obrázek emisí z jezera.

Metan vybublává z jezer po celé oteplující se Arktidě. Zde ekoložka Katey Walterová Anthonyová (vpravo) zapaluje velkou bublinu, kterou polapil podzimní mráz – a pak ji osvobodil bodák na led.

Někdy, když Walterová Anthonyová jde po ledu, na Aljašce, v Grónsku nebo na Sibiři, stačí došlápnout, a už je slyšet zasyčení. V některých jezerech, říká, jsou „horká místa“, kde metan bublá tak silně, že se tam nikdy led nevytvoří a zanechává tak velké otevřené díry, že je lze zahlédnout z letadla. „Mohlo by to být deset až třicet litrů metanu z jedné malé díry za den, a to se děje po celý rok,“ říká. „Pak si uvědomíte, že takových děr jsou stovky a jezer miliony.“

Nejhorší fosilní katastrofy v dějinách. Když se spojenec stane nepřítelem

Jezera vypouštějí metan do atmosféry a umocňují tím globální oteplování, které je vytvořilo: metan je účinný skleníkový plyn. Oxid uhličitý je hlavním skleníkovým plynem, protože atmosféra ho obsahuje 200krát víc než metanu. Stejné množství metanu jako oxidu zachytí nejméně 25krát víc tepla – pokud ho nejprve nespálíte. Pak by uniklo do atmosféry jako CO2.

To je jedna ze stran tohoto příběhu Jekylla a Hyda: v současnosti se spaluje spousta metanu. V minulém desetiletí metoda zvaná hydraulické štěpení, zkráceně frakování, umožnila těžařům ve Spojených státech dobývat z hloubky pod povrchem zemní plyn z břidlic, z nichž předtím těžit nemohli. Dodávky zemního plynu prudce stouply, ceny spadly. Frakování se nyní šíří po celém světě a je kontroverzní. Plynový boom poškodil krajinu a znečistil vodu. Přinesl však také ekologické výhody. Zemní plyn se spaluje mnohem čistěji než uhlí. Částečně i díky tomu, že americké elektrárny přecházejí z uhlí na levnější zemní plyn, emisí CO2 z fosilních paliv v USA bylo loni méně, i když ve světovém průměru dosáhly další rekordní hodnoty.

Háček je v tom, že emisí metanu je stále víc. "To, co uniká z arktických jezer, je znepokojující," říká Walterová Anthonyová, neboť to vypadá, že část nepochází z bahna na dně, nýbrž z větších hloubek, z vrstev, které byly dosud bezpečně izolovány trvale zmrzlou půdou a které obsahují stokrát víc metanu, než kolik je ho nyní v atmosféře. Přesto většina metanových emisí dnes pochází ze zemí v nižších zeměpisných šířkách a většina z nich souvisí přímo s lidskou činností. Vypadá to, že stále větší množství uniká například z vrtů na zemní plyn a plynovodů. To, jak se v tomto století Země oteplí, bude částečně záviset na tom, jak dokážeme držet v rovnováze dobré a špatné stránky metanu – na tom, kolik ho zachytíme a spálíme a kolik ho nedopatřením necháme uniknout.

Je nějaké řešení? Co bude dál? Čtěte více v prosincovém vydání časopisu National Geographic

Napsala Marianne Lavelleová
Fotografie Mark Thiessen

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.