Exkluzivně pro NG: Impozantní bouře v srdci Ameriky
Ameriku každoročně zasahují zuřící bouře. Jsou hrozivé, ale i nádherné zároveň. Podívejte se na fascinující fotografie, které mohly vzniknout jen spojením špiček ve svém oboru: fotografa Mitche Dobrownera a lovce bouřek Rogera Hilla.
„Některé věci se nejlépe naučíte v klidu,“ napsala spisovatelka Willa Catherová, kronikářka amerických Velkých planin, „a některé zase v bouři.“ Sice neodkazovala na tamější počasí, ovšem klidně by mohla.
Rok co rok nabízí území v srdci Ameriky jakousi postgraduální lekci z přírodní vřavy. Od března do října jsou tyto pláně dějištěm tisíců výrazných, zuřivých bouří. Meteorologie a topografie se spolčují, aby vykreslily divoké fresky a apokalyptické scény.
Anděl, nebo ďábel?
Když suchý vítr ze Skalnatých hor klouže po vlhkém vzduchu z Mexického zálivu, je zaděláno na bouři. Poprask, který z toho vzejde, může přinést déšť a kroupy, hromy a blesky, vítr a tornáda. Může zabíjet lidi a zvířata, ničit úrodu a stavby, zaplavovat silnice a města. (Americká meteorologická služba každoročně oznamuje statistiky úmrtí vinou bouřek. Podle údajů pojišťoven způsobily v roce 2011 bouřky v USA škody za přibližně 26 miliard dolarů.) Bouře však také dává - přináší vláhu vyprahlým polím a vítr bezvládným turbínám, půdě postrádající živiny poskytuje dusík, který vzniká při výboji blesku.
Jak ulovit bouři?
Aby zdokumentoval tyto bouře vzbuzující úctu a bázeň, spojil se krajinářský fotograf Mitch Dobrowner s věhlasným lovcem bouří Rogerem Hillem, který byl svědkem více než 600 tornád. V uplynulých třech letech sledovala tato dvojice s pomocí údajů z družic, radarových snímků a dalšího vybavení 45 povětrnostních systémů na území 16 států a na vzdálenost 65 000 kilometrů. Někdy ujeli až 1 500 kilometrůza den, aby zachytili ten pravý okamžik. „S bouřemi,“ říká Dobrowner, „to je stejné jako s fotografováním sportovních soutěží. Všechno se děje mimořádně rychle, takže jsem se tomu musel skutečně přizpůsobit.“
Pro své černobílé fotografie („Barva se zdá příliš všední,“ říká.) vyhledává hlavně supercely, nejvzácnější a nejmohutnější z bouřek. „Klasická supercela,“ vysvětluje Hill, „je nejdivočejší továrna na tornáda, jaká může být.“ Recept na ni se skládá ze čtyř ingrediencí: vlhka, nestabilní atmosféry, něčeho, co zvedne vzduch, a vertikálního střihu větru, který bouři roztočí.
Město, kam udeří 40 000 blesků denně. A místní z toho mají radost
Když se tyto prvky sejdou, objeví se nevyzpytatelná, jedinečně strukturovaná bouře. Supercela, poháněná silným rotujícím vzestupným proudem, přežívá až 12 hodin, neboť si to může namířit proti směru převládajícího větru, pohltit nebo zlikvidovat jiné bouřky stojící jí v cestě a vyhnout se svým vlastním srážkám, které posléze každou bouři uhasí.
Dobrowner s Hillem pohlížejí na supercely jako na živé organismy: rodí se za vhodných podmínek, když rostou, nabývají na síle, mění tvar a podobu, bojují o život a nakonec umírají. Jejich personifikace však nijak nesnižuje jejich nebezpečnost. Na stále divokém Západě, tvrdí Hill, si bouře žádají obdiv a respekt. „Cítím se poctěný tím, že jsem je fotografoval,“ říká Dobrowner. „Kdybych měl zahynout, nechte mě umřít takhle.“
Více si o děsivých bouřích přečtěte v červencovém vydání časopisu National Geographic
Fotografie Mitch Dobrowner
Napsal Jeremy Berlin
