Exkluzivně pro NG: Londýnská East Side Story. Příběh chudoby, tolerance a naděje

Na letní olympiádu se připravoval i „jiný Londýn“, nepřikrášlený, posprejovaný, avšak stále oblíbenější.

Poslední zákazníci setřeli drobečky masového koláče z brady. Poslední kousek úhoře v aspiku sklouzl do žaludku. Hosté dopili poslední šálek čaje. A Fred Cooke, majitel F. Cooke’s pie and mash shop na adrese 41 Kingsland High Street, London E8 2JS, obrátil ručně vytištěnou kartonovou tabulku na dveřích podniku, který založil jeho dědeček v době, kdy na trůn nastoupil Jiří V. Místo OTEVŘENO teď ukazovala ZAVŘENO.

Vznik a zánik, proměna a rezignace…

To víte, že tam ukápla slzička,“ řekl mi Fred Cooke o onom dni, 11. únoru 1997. Podsaditý muž s vlasy řídnoucími nad čelem a na temeni tvořícími bohatou bílou vlnu, hleděl melancholicky do jedné vitríny v muzeu městské části Hackney. Byl tam vystaven podběrák, jímž kdysi vytahoval úhoře z nádrže na ryby, hrnce na vaření brambor, kovové koláčové formy a papírové tašky s nápisem F. Cooke používané při prodeji jídel přes ulici. Kuchyňské potřeby rodinného podniku provozovaného třemi generacemi se staly muzejními exponáty.

 „Naše tradiční jídelny ‚pie and mash‘ byly nejslavnější a nejlepší ze všech,“ říká s nadsázkou. Náušnice s diamantem na pravém uchu a zlatý náramek silný jako pouta jeho slova potvrzují. Restaurace v Kingsland High Street, jedna ze šesti vlastněných rodinou Cooků, byla vlajkovou lodí této flotily, musela však být potopena kvůli změnám sociálního prostředí východního Londýna.

Oslavy 60. let královny Alžběty na trůnu začaly na dostizích

Masový koláč a šťouchané brambory se svítivě zelenou petrželovou omáčkou a mísa úhořů v rosolovité hmotě jsou mizejícím symbolem bělošské dělnické třídy East Endu, kterou nahrazuje vlna přistěhovalců z indického subkontinentu. Je to dědictví londýnských doků, jež kdysi bývaly výchozím místem pro cesty do ostatních částí britského impéria a zároveň vstupní branou pro přistěhovalce. V 17. století sem přišli hugenoti hledající útočiště před náboženským pronásledováním. V 18. a 19. století Irové prchající před hladomorem. Po pogromech v Rusku následovali východoevropští židé. Nyní převažují Bengálci, většinou muslimové. Začali přicházet v 60. letech minulého století z ekonomických důvodů, teď tvoří třetinu zdejšího obyvatelstva. Jsou tu však také Afričané, lidé ze Západní Indie, Pákistánci, Indové, Turci, Číňané a Východoevropané. 

Počet jídelen, kde dostanete pie and mash, lze teď v East Endu téměř spočítat na prstech jedné ruky. Fred Cooke jich pamatuje 14 nebo 15. „Východní Londýn se stal kosmopolitní oblastí,“ vysvětloval. Nebylo zřejmé, zda to myslí jako kompliment. „Oni chtějí ten svůj hrášek s rýží a svoje kebaby.“ Řekl to s humorem, neubránil se však trochu ostrému tónu a hlavně měl v hlase rezignaci.

Hmotu lze jen změnit, ale ne zničit

Věci se ztrácejí. Ztratíme hodinky. Někam založíme brýle. Někdy se znovu objeví, někdo nám je vrátí, jindy zůstanou ztracené. S východním Londýnem je to stejné. Krajina ztrát, ulice popsané stopami minulosti, změť všeho možného, co střídavě mizí a pak se znovu objevuje v nějaké jiné podobě. Židovská vývařovna pro chudé z přelomu 19. a 20. století v Brune Street se znovu objevuje jako budova s luxusními byty. Z francouzského protestantského kostela z 18. století se v roce 1897 stala spitalfieldská Velká synagoga, přeměněná o 80 let později na mešitu, což dokazuje pravdivost Lavoisierova výroku, že hmotu nelze vytvořit ani zničit, že se jen mění její forma.

Ať už jsou hranice východního Londýna jakékoli, je stále nejzanedbanější částí města – přestože lidé usilují o jeho regeneraci déle než sto let, přestože se do některých oblastí stěhují úředníci s vysokými příjmy, přestože je tu více než 170 galerií a muzeí, přestože finanční čtvrť Canary Wharf vzkvétá a byly v ní postaveny mrakodrapy, v nichž mají svá ústředí například HSBC, Barclays a Citibank. 

Nové dvoupatráky pro Londýn jsou sexy. Jak vypadali jejich předchůdci?

V roce 2005 rozhodl Mezinárodní olympijský výbor, že olympiáda se v roce 2012 bude konat v Londýně. Město oznámilo, že by pořádání olympijských her využilo jako příležitost k přeměně východního Londýna a řešení problému „chudoby, nezaměstnanosti, nedostatku kvalifikace a špatného zdravotního stavu“. Tehdejší ministr zahraničí Jack Straw slíbil, že olympiáda bude „hybnou silou k zajištění regenerace“.

 „Londýn je hlavním městem nerovnosti,“ říká Danny Dorling, profesor geografie člověka z Sheffieldské univerzity. Když odbočíte vpravo na ulici Hanbury z Brick Lane směrem k Bethnal Green Road, dostanete se do míst obývaných lidmi s nejnižšími příjmy v Londýně. Odbočíte-li vlevo, dojdete do vysoce módní oblasti Shoreditch, kde sídlí přes 300 podniků zaměřených na vyspělé digitální technologie.

Olympijský ideál vs. realita

V jedné ze zářivých skleněných věží v oblasti Canary Wharf se Jerome Frost, hlavní designér organizace Olympic Delivery Authority (ODA), sklání nad stolem s dokonale bílou deskou a vysvětluje, co je hnací silou londýnské olympiády. „Hry přinášejí Londýnu jedinečnou příležitost,“ říká. „Rozhodli jsme se, že je pojmeme jinak. Že budou udržitelnější. Naše nabídka Mezinárodnímu olympijskému výboru se zaměřovala na to, co po hrách zůstane.“

Jak umírá město: smrt Detroitu v přímém přenosu

Říkalo se, že to bude „olympiáda s odkazem“. Při výstavbě odstranila ODA kontaminovanou zeminu z plochy 2,5 kilometru čtverečních, elektrické vedení přemístila pod zem a nově vybudovala 80 hektarů parků. Odborníci se zabývali i těmi nejmenšími ekologickými detaily: na dva tisíce čolků pečlivě přestěhovali z místa výstavby do blízké přírodní rezervace.

Po skončení olympiády mají nové stavby sloužit jako komunitní sportovní centra a olympijská vesnička má být přeměněna na byty, z nichž polovina bude určena, jak bylo řečeno, zájemcům s nízkými příjmy. Pořádání her by se mělo příznivě projevit i v okolní oblasti. Ve Stratfordu, bráně k dějišti olympijských her, bylo nedávno otevřeno jedno z největších nákupních center v Evropě nazvané Westfield Stratford City. Značkové obchody tu mají k dispozici plochu 176 515 metrů čtverečních.

I když je často opakované slovo „odkaz“ nebo „dědictví“ působivé, vyvolalo v některých lidech skepsi. „Patří k takovým slovům jako třeba ‚skvělý‘ nebo ‚značka‘,“ řekl londýnský kritik designu Stephen Bayley. „Dědictví nelze vytvořit. Nepředstavujme si, že krásné stavby mohou odstranit bídu.“

Povede se to tentokrát?“ naléhala jsem na Jeroma Frosta. Řekl mi, že už si připsali k dobru skutečnost, že část East Endu byla ozdravena v rekordním čase a s menšími náklady, než se počítalo, což by se zřejmě nepodařilo, kdyby byly přípravy ponechány na soukromém sektoru. Budou však mít z her skutečně prospěch lidé, kteří v dané oblasti bydlí? Nebo se z ní stane další Canary Wharf, jakýsi hradbami obehnaný Vatikán, jak to nazval jeden urbanista, oblast, která jen zdůrazňuje ekonomické rozdíly? „Jestli se nepovede tohle,“ řekl mi Frost s povzdechem, „nepovede se už nic jiného.“

Škola života

Přijel jsem v roce 1973 z Bangladéše, abych tady pokračoval ve studiu,“ řekl mi jednou při večeři Shahagir Bakth Faruk. „Podporoval mě strýc, neměl však peníze, a tak jsem si našel místo prodavače v obchodě s elektronikou v Brick Lane. Dostával jsem28 libertýdně. Vzpomínám si, jak jsem jednou seděl v parku a četl si dopis od bratra. Trvalo 17 dnů, než došel. Padaly mi na něj slzy.“

Po nějaké době si v East Endu vybudoval nový život. Založil vlastní podnik. Jako konzervativec dvakrát kandidoval do parlamentu za oblast Bethnal Green a Bow. („A dvakrát jsem prohrál. Bethnal Green byl vždycky labouristický,“ řekl mi smutně.)

Za liškami nechoďte do lesa. Spíš je uvidíte v Londýně nebo Berlíně

Dnes čtyřiašedesátiletý Faruk má britské občanství. Ale není to vše… „Když se chce v Bangladéši nějaká dívka vdát mimo muslimské náboženství, existuje šance jedna k milionu, že s tím budou rodiče souhlasit. To se prostě nedělá,“ vyprávěl.

Avšak když za mnou přišel můj syn a řekl mi, že se chce oženit s dívkou, jejíž matka je křesťanka a otec hinduista, neviděl jsem na tom nic divného. Mladší syn zase nosí náušnici. Když na to poukázal jeden můj kamarád, řekl jsem mu: No a co?“

V tu chvíli mu zazvonil mobil. Jeho ženatý syn se chtěl ujistit, že je všechno v pořádku. „Tohle město mě naučilo jedné důležité věci,“ řekl Faruk, když odkládal telefon.  „Toleranci.“

Napsala Cathy Newmannová
Fotografie Alex Webb 

Více se o východním Londýně dočtete v srpnovém vydání časopisu NATIONAL GEOGRAPHIC. Vychází 3. srpna.

 

MOHLO VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.