Exkluzivně pro NG: Ruské léto na ruské dači

Léto, krátký, sladký únik z nekonečného zajetí ruské zimy, je časem koupání a vyjížděk na koních - a někdy obojího jako v chatové osadě Vjalki.

Když se v Rusku řekne dača, chata, hned je o čem povídat. Někomu se v mysli vynoří matná vzpomínka, jak si s ostatními dětmi hrával s míčem dlouho do noci, než slunce na několik málo hodin zmizelo za obzorem. Jiný vypraví, jak chodíval sbírat borové šišky, které krásně voněly, když se ohřívala voda v samovaru. Další si vybaví koupání v ledovém rybníku obklopeném zelenými kužely smrků.

Příběh může být zahalený smutkem, pokřivený objektivem tragické historie Ruska. Když se babička Natalie Ivanovové, mladá vdova s dvěma dětmi, znovu vdala, koupil její nový manžel chatu nedaleko Moskvy. Zmizel však v gulagu a jeho žena pak zůstala na chatě po celý zbytek života. „Nikdy nic nezasela, ani květiny, jenom trávu, a ta byla hustší a hustší,“ vzpomíná moskevská spisovatelka a redaktorka Natalia. „Na jedné mé fotografii z dětství je ta tráva o dost vyšší než já.“ 

Nevábné válenky zachránily civilizaci (nejen) před zimou

Ať už jsou příběhy veselé nebo chmurné, sladké nebo hořké, odehrávají se vždy v létě. Dača je koneckonců letní domek. Příběhy na toto téma vypráví také Boris Věšňakov. Jsou silácké, trochu se v nich vytahuje. Jednou prý v jejich chatové osadě poblíž města Valdaj v severozápadním Rusku zklidnil partu kluků, kteří popíjeli a pouštěli hudbu z reproduktorů na maximum. „Pár jsem jich popadl a vykoupal v jezeře. Musí se na ně silou, aby pochopili, co jim člověk říká.“  Jindy zase nějaký svalnatý frajer ignoroval osadní pravidla a nechal psa koupat v jezeře. „Povolal jsem zetě, zápasníka. A bylo po problému.“   

Jiný svět

Když Boris právě není na chatě, řídí taxík. Jednoho dne se řítil silnicí a všiml si strže, u které dačniki (chataři) přibrzďují a z auta vyhazují odpadky. „Tak takhle se to teď v Rusku dělá!“ zanadával. Hned ho však napadlo, že sem instaluje kamerovou past a nepořádníky dopadne.

Až do té doby pro mě byl tento třiašedesátiletý muž s ledově modrýma očima, s břichem, které vypadalo, jako by Boris spolkl basketbalový míč, a s celou paletou košil s krátkými rukávy a tropickými vzory typickými spíše pro Maui než pro Moskvu, prostě taxikář Boris. Pak jsem však zjistila, že má ještě druhou totožnost: je to také Boris, nadměrně vytížený a nedoceňovaný předseda osady Něrcy se zhruba tisícem chat v oblasti Valdaje. 

Kompletní článek najdete v červencovém čísle časopisu National Geographic

Borisovo království, říše chat, je typicky ruský jev. Jeden ze tří Rusů vlastní nějakou daču. V Moskevské oblasti, kde je zhruba milion chat, je třeba v pátek večer počítat s velmi hustým provozem, ve kterém auta dlouze stojí v kolonách.

Dači jsou nedílnou součástí ruské kultury od doby, kdy Petr Veliký rozdával dvořanům pozemky na okrajích Petrohradu. (Slovo dača je odvozeno od slovesa „darovat“.) Dača je jeviště, na němž se odehrává drama - nebo komedie - ruského léta. Léto je v Rusku vzácné a krátké, na rozdíl od zimy, která jako by neměla konce. V tajze kolem Petrohradu trvá období růstu pouhé čtyři měsíce, zatímco v západní Evropě i déle než osm měsíců. Pětina Ruska leží za severním polárním kruhem, pod více než polovinou jeho území je půda trvale zmrzlá. Nástup jara a potom léta připomíná pohádku. Půda roztaje a spolu s ní roztají i duše…

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.