Jedná se o jeden z nejprimitivnějších vzorců lidského chování: představte si tlupu pralidí, jak se klacky a kameny snaží do poslední duše vybít sousedy z jeskyně přes řeku. Přes všechen pokrok se na této lidské potřebě změnily jen metody, které nyní umožňují vraždit a vyhánět po milionech.

Termín genocida byl vymyšlen k popisu událostí, ke kterým došlo ve stínu první světové války v Osmanské říši, a definoval jej polsko-židovský právník Raphael Lemkin, který sám jen o vlásek unikl nacistickým táborům smrti.

Za všechno můžou oni

Na sklonku její existence žilo na východě Osmanské říše tři miliony Arménů, vyznávajících jednu z nejstarších forem křesťanství. Většina jich žila v bídě na venkově a platili za občany druhé kategorie, byť požívali alespoň částečné náboženské svobody.

Zatímco evropští židé se kolem poloviny 19. století nakonec dočkali občanských práv a emancipace, reformy zvané Tanzimat se situací menšin v osmanském státě příliš nepohnuly. Příslovečný nemocný muž na Bosporu dál upadal a jak to bývá, všeobecná frustrace se vybíjela hlavně na slabších a odlišných.

Říše zažila protiarménské pogromy v polovině devadesátých let i za převratu v roce 1908. Tehdy reformistické hnutí Mladí Turci svrhlo vládu sultána Abdula Hamída a vyhlásilo konstitucionální monarchii. Když se o rok později reakcionáři neúspěšně pokusili úder vrátit, zvrhly se nepokoje v další masakry Arménů.

Mladí Turci se sice u kormidla udrželi, říše však ve válce na Balkáně ztratila téměř veškeré území na evropském kontinentu, navíc proti svým bývalým poddaným. Přes Bospor proudily mnohosettisícové zástupy vyhnaných muslimů a mezi lidmi začal narůstat vztek.

Dva roky později vypukla první světová válka. Hlavním bojištěm osmanských vojsk byl Kavkaz, kde sídlili Arméni. Ti měli o svých sympatiích jasno a hlásili se jako dobrovolníci do řad protivníka, tedy carské armády. Tažení proti Rusům skončilo naprostým fiaskem, především kvůli diletantství tureckého velitele Envera Paši. Za viníky však byli označeni obvyklí podezřelí: proradní Arméni.

Jednou provždy

Enver Paša vzápětí nechal všechny Armény demobilizovat a převelet k takzvaným pracovním praporům, v jejichž řadách docházelo k prvním hromadným vraždám. Proto když si v dubnu 1915 přijel osmanský velitel pro 4 000 rekrutů do města Van, místní se dali na odpor. Patnáct set mužů a tři sta pušek bránilo kilometr čtvereční arménské čtvrti po několik týdnů, než jim ulehčilo vojsko carského generála Judeniče.

Mezitím bylo v Cařihradě a dalších městech pozatýkáno na 250 vůdců arménské menšiny; právě 25. duben je dnem, kdy si genocidu připomínají sami Arméni. V reakci na povstání ve Vanu byl přijat zákon o přesídlení „nebezpečného“ obyvatelstva, jehož veškerý majetek měl propadnout státu.

Slovy amerického velvyslance v Cařihradě šlo Osmanům o „vyhlazení pod pláštíkem deportace.“ Po celé zemi byli lidé nuceni k nekonečným pochodům smrti doprostřed pouště. Provázely je ta nejhorší zvěrstva, kterým armáda nebránila, ale často je sama páchala. Ve dvou tuctech koncentračních táborů docházelo k masovému upalování, lodě plné vyhnanců byly vyvlékány na moře a potápěny, arménské děti byli vražděny plynem nebo infikováním tyfem.

Stopy v písku

„Tři pašové“, triumvirát vládnoucí zemi v průběhu první světové války, nakonec spravedlnosti úplně neušli. V roce 1919 byli za zavlečení země do války odsouzeni cařihradským soudem k trestům smrti. Ze země sice stačili uprchnout, přinejmenším dva z nich však později zemřeli rukou arménských mstitelů.

Genocida si vyžádala od půl do půldruhého milionu lidských životu, a to i Řeků a dalších menšin. Z Turecka se Arméni rozprchli do celého světa, nejčastěji do Ruska, USA a Francie. Stejně jako v poválečných Sudetech způsobilo vylidnění i na severovýchodě Turecka ekonomický kolaps. Byly zničeny nezměrné kulturní hodnoty, což ostatně bývá cílem každé genocidy. V roce 1974 UNESCO spočetlo, že z 913 vybraných arménských památek stojí jen polovina, a to povětšinou v rozvalinách. Z kultury a tradic regionu zbyla jen matná vzpomínka.

Žijící pamětníky genocidy už lze napočítat na prstech jedné ruky, jejich osudy však žijí dál v knihách, obrazech či filmech. Světoznámým je román Čtyřicet dnů pražského spisovatele Franze Werfela, prvním známějším svědectvím o zločinech však byla kniha Zprzněná Arménie, vzpomínky Aurory Mardiganian, která zažila vyvraždění svojí rodiny, nekonečný pochod smrti i otroctví, než se jí podařilo uprchnout.

V roce 1919 byl podle knihy natočen film, který je také citován v oceněném snímku Ararat Atoma Egoyana (2005), který 8. srpna vysílá stanice FILMBOX PLUS. Vypráví příběh natáčení hollywoodského trháku o obléhání Vanu, při kterém se střetávají různé pohledy na historickou skutečnost.

Nebavme se o tom

Turecká společnost má k tehdejším událostem vztah podobně vyrovnaný, jako ta naše k vyhnání německy mluvících Čechů a Moravanů. Věcná diskuze o arménské genocidě v Turecku stále není možná: v minulých letech bylo několik tureckých intelektuálů v této souvislosti obviněno z „urážky Turectví“, mezi nimi například nositel Nobelovi ceny Orhan Pamuk.

Zatímco nástupnická Turecká republika tvrdí, že nešlo o státem organizovanou akci a „události roku 1915“ proto nazývat genocidou nelze, její všeobecné uznání je úhelným kamenem současné arménské politiky. Do dnešní doby se k němu odhodlalo 20 svrchovaných zemí, 43 států USA a opakovaně Evropský parlament (ČR mezi nimi chybí, na rozdíl Slovenska nebo Německa).

Protože se s bolestnou historií nikdy skutečně nevypořádaly, žijí arménská i turecká společnost dodnes ve stínu sto let staré tragédie. Podobně jako u nás jsou problematické dějiny zneužívány populisty a odvádějí pozornost od skutečně důležitých témat. Například budoucnosti.

Jaroslav Ostrčilík