Hathi Gaon v Indii. Vesnice, kde vládnou sloni
Sloní vesnice má za cíl zlepšit životní podmínky těchto chobotnatců. Fotografka Jana Hunterová místo navštívila…
Město Džajpur se nachází v polopouštní oblasti indického státu Rádžastán a už po stovky let k němu neodmyslitelně patří slon indický.
Nosil členy královské rodiny, účastnil se válečných tažení a zvládal namáhavou a těžkou práci. I dnes jsou sloni stále využíváni k pracovním, ale i turistickým účelům.
V roce 2010 reagovala radžastánská vláda na kritiku týkající se životních podmínek slonů a přišla s novou iniciativou. Podpořila projekt na vznik Hathi Gaon, sloní vesnice s ustájením pro zhruba sto slonů a zajištění zaměstnání a ubytování pro jejich opatrovatele s rodinami. Vesnice se rozkládá na 30 hektarech půdy včetně přístřešků a umělého jezírka.
Země slonů
Začínáme přistávat. Dívám se z okna letadla a vyhlížím, až se objeví „růžové město“, tak jak je Džajpur často nazýván podle typické barvy svých budov. Viditelnost dobrá a bez smogu. Aspoň v to doufám. Protože moje plíce i oči naléhavě volají po odpočinku.
Rozhlédnu se v příletové hale a snažím se najít svého průvodce, který na mě má tady čekat. Povšimnu si nápadného muže s červenou bradkou. Netrpělivě se rozhlíží a mává cedulí s nápisem YANA. Hennou nabarvené vousy krásně ladí s tímto místem, a tak k němu ihned vyrážím. „Já jsem Rafík,“ představuje se a hned mi na krk věší girlandu z čerstvých květů rudých růží. Tak krásně voní. Nasávám jejich vůni zas a zase. Nemohu se jich nabažit. Je to jako sen. Nedýchatelný a těžký vzduch v Kalkatě a tady ráj. Ano, to je přesně to, co teď potřebuji.
Sedám si do rikši a nechávám se vézt skrz město a pomalu si užívat jeho úžasnou atmosféru. Míříme ke slavnému Jantarovému paláci, ale cestou se chci zastavit ve dvou velmi zajímavých vesnicích, které dostaly jméno po jejich zvířecích obyvatelích.
Přes tržiště v centru města jedeme skoro krokem. Do cesty se nám pletou chodci, kola, auta, rikši a svaté krávy. A to jen do chvíle než dorazíme do místa, zvaném „vesnice vepřů“. Tady se nám pletou do cesty prasata, která tu vesele pobíhají, povalují se v odpadcích i odtokové stoce. Z domu vychází žena s mísou plnou zbytků jídla. Plesk. Hmota přistála hned vedle nás a rozpohybovala tak jinak líné vepře. Rozběhli se a radostně se vrhají na pochutinu. „V této části Džajpuru se pěstují prasata ve velkém,“ vysvětluje Rafík. „A jak je v Indii zvykem, veškerý život se odehrává na ulici a zvířata mají tady volnost. Dělají si, co chtějí a žádné chlívky neexistují“, dodává.
Krásná Rukuli
Rikša drkotá dál přes hliněné cesty s výmoly až do „vesnice slonů“. Projíždíme kolem kamenných budov s dvory, kde jsou sloni ustájení. Zastavujeme a vcházíme do jednoho z nich. Je to prostor tak 50 x 20 metrů. Vlevo přístřešek s podestýlkou, naproti je ustájení pro tři slony a vpravo pro jednoho.
Uprostřed sedí dva muži a svazují suchou trávu do malých podlouhlých balíčků. „Připravují jídlo pro slony,“ komentuje můj pohled Rafík. „Je to nekonečná práce, protože slon denně sežere 100–250 kg rostlinné potravy a vypije přes 100 litrů vody denně,“ pokračuje s výkladem.
Rozhlížím se po dvoře, když se můj pohled náhle střetne s velkýma hnědýma očima. Dívám se přímo do nich, přitahují mě jít stále blíž a blíže. „To je slonice Roopkali a je jí 40 let,“ slyším za sebou. „V překladu to znamená velmi krásná,“ dodává. A já vím, že má pravdu.
Nádherná Roopkali tu stojí majestátně a dívá se přímo na mě. Nespouští ze mě své obrovské oči a já z ní. Hlavu má ozdobenou malovanými dekorativními vzory. V tanečním rytmu se hýbe ze strany na stranu. Plácá ušima, k hlavě a zase od ní, tam a zpět. Jakoby mě zdravila.
Najednou zvedne chobot a něžně jím těsně kolem mě začne pohupovat. Zvědavě se mě jemně dotkne. Obejmu ji. Hladím ji a hlavu opřu o její chobot. Krásné souznění beze slov. Neustále se dívám směrem nahoru do jejích hlubokých očí a už rozumím, proč je v Indii jeden z nejuctívanějších a nejznámějších hinduistických bohů mladík Ganapati se čtyřmi pažemi a sloní hlavou. Představuje věrnost, moudrost a sílu. A to vše teď cítím.