Hledání v závějích kosmického prachu

Prach, který se neustále ukládá na všech plochách a ploškách našich domácností v sobě nese i návštěvníky z vesmíru. Každý rok se na Zemi uloží kolem 40 000 tun kosmického prachu.

Hledání v závějích kosmického prachu

To sice dělá jen 70 deka na kilometr čtvereční, a pro parametry běžné domácnosti připadá na jeden metr čtvereční jedno zrnko prachu (často méně než tisícina milimetru) denně, ale přesto je tento prach důležitý. Natalie Starkey z Open University v článku pro časopis The Convesation vysvětluje, proč si něco tak nicotného zaslouží pozornost i grant, který na tento výzkum získala.

Pravidelné roční závěje pocházejí z meziplanetárního oblaku, který tvoří ohromný diskový útvar kolem Slunce a všichni jej můžeme pozorovat ve formě zodiakálního svitu, který vytváří rozptýlenou koronu kolem vycházejícího a zapadajícího slunce na obloze. Ale kde se tento meziplanetární prach bere a jak se doplňuje?

Nedávné studie ukazují, že méně než 10 % prachu pochází z asteroidů. Mnohem větší část pochází z komet, které pocházejí z oblasti obří planety Jupiter. Právě tyto komety s vyšší pravděpodobností na svých drahách nejčastěji vstupují do vnitřní sluneční soustavy.

Průlet komety představuje nejen jedinečné vesmírné představení s odstupem mnoha desítek let, ale nezřídka díky kolizím jsou komety zdrojem i pravidelnějších meteorických rojů jako jsou Perseidy a Leonidy, které představují prašné trosky po kometách Swift-Tuttle a Tempel-Tuttle. Tyto roje cestují vysokou rychlostí kolem 150 tisíc kilometrů za hodinu a v blízkosti pozemské atmosféry větší částice oslnivě shoří a sledujeme je jako padající hvězdy, ovšem menší částice se mohou lépe vyrovnat změnám sil při vstupu do atmosféry a nakonec klesat jako kosmický prach až na povrch.

NASA k zachytávání těchto částic využívá pro vědecké účely upravené špionážní letouny U2, které létají ve výšce kolem 20 kilometrů. Speciální bloky pod křídly zachytávají prach, který se pak vybírá v uzavřených laboratořích a výzkumníci vzorky podrobují analýze.

Je to mnohem levnější než druhá, již vyzkoušená metoda v podobě sondy Stardust, která zachytávala částice při průletu ohonem komety. Byl tak získán jedinečný vzorek, který má tu výhodu, že nebyl nijak - především tepelně - ovlivněn kontaktem s pozemskou atmosférou.

Prach z komet je přitom jedinečný, protože jde o počáteční hmotu z níž se formovala sluneční soustava. Komety však po většinu své existence zůstaly daleko od Slunce. Přitom výzkumy naznačují, že právě komety byly následně zdrojem organických sloučenin a také vody po té, co se sluneční soustava zformovala a nově utvořené planety vychladly a mohly se stát za příhodné konstelace nositelkami života.

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.