Chuti je sýrovité, kovové a sladké – sdělil Jeandet, který je nejen vinařským expertem, ale i biochemikem z Univerzity v Reims Champagne-Ardenne ve Francii. Společně s kolegy zveřejnil v pondělí v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences zjištění z analýzy jedinečného šampaňského. Nešlo jen o chuť, ale i o srovnání produkce šampaňského s dneškem.

Lahve byly objeveny v roce 2010 ve vraku u finského souostroví Åland. V roce 2011, byla jedna lahev vydražena za 30 000 eur. Peníze posloužily na financování stipendií v oboru mořská archeologie. Dalších jedenáct lahví bylo prodáno v roce 2012; ostatní zůstaly uloženy na později.

Přestože umístění vraku by nasvědčovalo, že zásilka zboží směřovala do Ruské říše, právě šampaňské a jeho hladina cukru napovídá, že cíl plavby byl jiný. Rusové byli známí holdování šampaňskému s obsahem cukru vyšším než 300 gramů na litr. Zachovalé šampaňské bylo však na poloviční úrovni, a tak podle Jeandeta mělo být cílem spíše Německo. Podle současných norem jde i tak o velmi sladké šampaňské, protože například dnes nejoblíbenější brut mívá kolem 10 gramů na litr.

Dnes jsou nároky vyšší

Ve srovnání s moderním šampaňským, pobaltské vzorky mají také podstatně vyšší koncentrace kovů, jako je železo a měď, což může být důsledkem použití vyššího podílu taille - méně kvalitní šťávy z druhého lisování hroznů. Staré Vzorky jsou také méně alkoholické (asi 9,5 %) než moderní ekvivalenty (o 12%).

Přítomnost dřeva a tříslovin pak dokládá, že alkoholové i sekundární kvašení probíhalo v sudech podobně jako dnes, ale nebylo tak přísně kontrolováno. To podle Jeandeta vysvětluje, proč víno mělo krémovou či smetanovou kvalitu, která dnes není běžná a degustátoři by mu dali "kýčovité".

Podmínky, v jakých byly lahve ve vraku uloženy, byly celkem ideální při teplotách kolem 2-4 stupňů Celsia. Jeden výrobce šampaňského uložil u finského ostrova 350 lahví, aby porovnal, vždy s odstupem let, jaké bude mít takové skladování vliv na jeho mok.