Rozdíl od zbytku země je fascinující. Kašgar je nejzápadnější čínské město pár desítek kilometrů od hranice s Kyrgyzstánem a Tádžikistánem.
Kašgar – čínsky Kaši – kdysi býval srdcem Hedvábné stezky, starověké obchodní trasy, po které se vozili vzácné látky, koření, drahokamy a koně z východní Asie až do Středomoří.

Dnes se obyvatelé místo na oslech a velbloudech prohánějí na elektrických mopedech. Moderní doba se Kašgarem prohnala jako písečná bouře. S asfaltovou cestou, letištěm a železným ořem přijela spousta Číňanů. Zatímco ještě před deseti lety bylo město skoro výhradně ujgurské, teď tvoří Chanové, etničtí Číňané, třetinu obyvatel. Obě skupiny si udržují odstup. Nežijí společně, ale vedle sebe. V ujgurských čtvrtích kromě turistů Číňany nepotkáte.

Přestože je staré město daleko menší než bývalo, pořád je jedním z nejvíce fasicnujících míst v Sin-ťiangu. Městské hradby jsou staré přes 500 let.
Kvůli rekonstrukci ale zbyl z původního Kašgaru pouhý stín. Hliněné domy Číňané boří pod záminkou, že by nepřežily zemětřesení, a tím likvidují velkou část ujgurské identity.

Čínská vláda je ale hrdá na proměnu, jakou město pod její taktovkou prošlo. Opakuje, že stabilita Sin-'tiangu je důležitá pro jednotu a bezpečnost celé země. Provincie je slepicí snášející zlatá vejce: na území, které zabírá šestinu Číny, leží nesmírné přírodní bohatství včetně 30% ropných zásob. Ve snaze přinést stabilitu a připoutat odlehlý region ke zbytku Číny vláda investuje miliardy do modernizace. Ani rozvoj ale zklidnění nepřináší. Naopak, migrace vytváří nové napětí. Ujguři nevěří Číňanům, Číňané nevěří Ujgurům. Jejich náboženství – islám – považují za hrozbu. Etnické napětí v Sin-ťiangu si v posledních letech vyžádalo stovky životů.

Propast mezi oběma národy skoro symbolicky charakterizuje i zdejší čas. Oficiálně platí tentýž co v Pekingu, ale žije se podle místního s dvouhodinovým zpožděním. 

Autor: Barbora Šámalová, zpravodajka ČT

Zdroj: Objektiv