Jak si zvyknout na prohru? Špičkoví olympijští sportovci to trénují

Až donedávna se sportovní psychologie soustředila především na trénování mysli na vítězství. Ale během příštích dvou týdnů většina olympioniků prohraje a experti si začínají uvědomovat, že by se i na tuto skutečnost měli připravovat, aby se vyhnuli drtivému rozčarování, napsal zpravodajský server BBC News.

Jak si zvyknout na prohru? Špičkoví olympijští sportovci to trénují

Čím víc se snažíte nemyslet na bílého medvěda, tím víc se ho bojíte…

Z 10 500 sportovců bojujících na londýnské olympiádě získají zlato jen vítězové 302 disciplín. Na ty zbylé čeká rozčarování, hněv a hanba, jež přicházejí se selháním. "Prohra je často přehlížena. Vítězství je oslavováno, ale bolest z porážky je značná," řekl sportovní lékař Jordan Metzl ze Sportovního lékařského institutu pro mladé sportovce v New Yorku. "Hanba a tlak prohry je velmi silnou emocí, s níž se sportovci potýkají celou kariéru."

Zatímco většina sportovců se s prohrou vyrovná zdravým způsobem a využije své zklamání k tvrdšímu tréninkovému režimu, pro některé je prohra příčinou hluboké deprese. "Na olympiádě někdo skončí druhý nebo třetí, a to není dost dobré," řekla trojnásobná účastnice OH, americká běžkyně Suzy Favor Hamiltonová. "V některých zemích je to považováno za neúspěch. Je to hrozně nešťastné, že ve sportu je vítěz tím jediným, kdo je doopravdy šťastný."

Jak bolí porážka

Hamiltonová ví velmi dobře, co je to bolest z porážky. V roce 2000 nastoupila do závodu na 1500 metrů na OH v Sydney jen tři měsíce poté, co v této disciplíně zaběhla nejrychlejší čas na světě. Očekávalo se tedy, že vybojuje první zlatou americkou medaili v běhu na střední trati.

SROVNÁNÍ: Tak neskutečně se změnily olympijské sporty za 100 let

Na startu, vzpomíná Hamiltonová, cítila tlak všech lidí, kteří si přáli, aby vyhrála - včetně její nejlepší kamarádky Mary, umírající na rakovinu, jejích rodičů, snažících se vypořádat se sebevraždou jejího bratra, kterou spáchal před rokem, i jejího sponzora Nike, který utratil milion dolarů za reklamu s ní. Když zbývalo sto metrů do cíle, předběhla ji první soupeřka a pak druhá. "Tyhle holky mi vzaly můj sen i celý můj život," řekla Hamiltonová. "Vzpomínám si, že v tu chvíli jsem si pomyslela: 'Já to nedokážu vyhrát - ale takhle jsem si to neplánovala'."

Ve zlomku vteřiny se rozhodla, že upadne. "Když mi hlava bouchla o zem, bylo to, jako by se mi v hlavě rozsvítilo, a já jsem si říkala: 'Ty pitomče. Právě jsi upadla v olympijském finále. Vstaň. Prohraješ, až když ten závod nedokončíš'. To bylo nejspíš poprvé, co jsem sama sobě řekla, že jsem vybouchla. Vstala jsem, proběhla cílem a cítila jsem se nejhůř, jak jsem se kdy cítila. Měla jsem pocit, že jsem všechny zklamala, a to mě naprosto zničilo." Jako spousta jiných sportovců tenhle pocit nikdy nečekala. "To bylo vždycky: 'Suzy, tady je (tréninkový) plán a ty to vyhraješ.' Nikdy nepadla možnost, že bych mohla nevyhrát," říká.

 

Víra ve výhru pomáhá. Ale ne dost

Převažující víra před 12 lety byla, že sportovec musí věřit ve vítězství a nesmí ani v nejmenším zapochybovat, že se to stane. Hamiltonová nikdy neřekla trenérovi, že by mohla nevyhrát. "To je myšlenka, o které se předpokládá, že ji nebudete mít. A pokud ji máte, tak to nikomu neříkáte, protože je to známkou slabosti," dodala.

Hamiltonová začala trénovat na olympiádu v roce 2004, ale v poslední chvíli odstoupila. Následující rok trpěla depresemi a dostala se do bodu, kdy zvažovala sebevraždu. S ohledem na duševní poruchy v její rodině byla možná zranitelnější vůči dopadům prohry. Ale podle Metzla není případ vůbec ojedinělý. Některým sportovcům jedna prohra změnila to, jak se stavěli ke svému sportu, a způsobila problémy na celý zbytek života, dodal Metzl.

Korupce, úplatky a černá magie – tak vypadala olympiáda před 2000 roky

"Jejich jediným cílem je uspět v téhle jediné akci, která může trvat dvě nebo tři minuty. Soustředí se na ně obrovský tlak sedm dní v týdnu, 18 hodin denně. Během každé bdělé hodiny myslí na ten jediný okamžik života, a pokud neuspějí, zbude už jen ten tlak." Odborníci jako Metzl stále věří, že soustředit se na vítězství je podstatnou součástí psychologie sportovců. Nebylo by možné, a dokonce ani užitečné přesvědčovat je, aby mysleli jinak. "Pokud budete myslet na to, že prohrajete, pak prohrajete," řekl Metzl. "Nemyslím si, že je možné připravovat se na prohru."

Potlačování medvědů

Ale před časem mnozí psychologové na elitní, olympijské úrovni začali prosazovat odlišný přístup. Peter Haberl je psychologem amerického týmu olympioniků a věří, že myšlenkám na prohru se vyhnout nedá. Jeho přístup ovlivnila práce psychologa Daniela M. Wengera a jeho dobře známá studie o potlačování myšlenek známá jako experiment s bílým medvědem. Wenger prokázal, že pokud někoho požádáte, aby se vyhnul myšlenkám na konkrétní věc - například bílého medvěda - začne se mu bílý medvěd vtírat do hlavy s železnou pravidelností.

"Čím víc se vyhýbáte jisté myšlence, tím pravděpodobněji se bude objevovat," řekl Haberl. "Proto povzbuzuju sportovce, aby se k věcem stavěli čelem, aby chápali, že prohra i výhra jsou stejnou součástí sportovních zkušeností." Haberl bude se sportovci pracovat i po olympiádě, zvláště pak s těmi, kteří prohrají a jejich porážka bude drtivá či nečekaná. "Do jisté míry se to dá srovnat s fázemi truchlení," vysvětlil Haberl. "V první chvíli je důležité být s tím sportovcem a pomoct mu pochopit, že tahle chvíle, jakkoli je nesmírně bolestivá, odezní."

Během následujících měsíců bude sledovat, jak se jeho svěřenci vyrovnali se životem po OH. "Většina z nich prohraje a je normální, že budou rozčarovaní," dodal. "Ale není normální, aby měli ještě tři měsíce poté depresi."

 FOTO: Reuters

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.