Jediní tučňáci na severní polokouli žili na Lofotech. Příběh jednoho lidského ex

Tučňáci žijí jen na jižní polokouli. Na severní polokouli přirozeně nežijí (pouze na severní části Galapág). Přesto v minulém století žili na Lofotách. Jak se tam dostali?

Jediní tučňáci na severní polokouli žili na Lofotech. Příběh jednoho lidského experimentu

Pátrání po tučňácích na severonorském souostroví Lofoty jsem z důvodů, které hned vysvětlím, zahájil v muzeu norského lovu velryb ve vesnici Reine. Už tamní zjištění však jasně naznačilo, že najít stopy tučňáků na Lofotech nebude snadná práce…

VIDEO NG CHANNEL: Tučňáci dokážou žít i v poušti

O tom jsem nikdy neslyšela. My mladí, kteří jsme tu vyrostli, už nemáme o tyhle věci takový zájem, jako měly starší generace. Že jsme se tu narodili, přece neznamená, že víme vše o všem, co se tu kdy dělo,“ řekla mi Linn Ingebrigtsenová, která v muzeu pracuje. Byla vlastně ještě shovívavá – připustila, že tučňáci tu kdysi mohli žít, aniž by o tom ona sama musela vědět. To jiní mě měli doslova za blázna. Nespletl jsem si tučňáky s papoušky, ptal se například starší muž, jako kdyby papoušci byli v severním Norsku jevem výrazně obyčejnějším než právě tučňáci. 

Nový domov

FOTO: Tomáš Sniegoň

Jakkoli to zní pošetile, tučňáci na Lofotech kdysi skutečně žili. Ve 30. letech, nedlouho před válkou, je sem z ostrova South Georgia nedaleko Antarktidy přivezli norští lovci velryb.

Obří tučňák byl větší než člověk. Žil před 34 miliony lety

Šlo o tučňáky patagonské, druhý největší tučňáčí druh vůbec, a iniciátor celé myšlenky, jakýsi Helge Helgesen, chtěl prostě vědět, zda jsou tito živočichové schopni vytvořit kolonie ve volné přírodě i na severní polokouli. Celkem jich bylo přivezeno šestatřicet a vysazeni byli na neobydleném ostrově Röst, který patří k nejodlehlejším částem Lofot s klimatem odlišným od zbytku celého souostroví. 

Myšlenka to možná nemusela být až tak bláznivá – tučňáci jsou prý vcelku přizpůsobiví a i klima na Lofotech podmínkám Jižní Georgie vcelku odpovídá, ačkoliv Lofoty jsou severnímu pólu mnohem blíž než je South Georgia pólu jižnímu.

Experimentů s importem cizích zvířat bylo přitom v oné době v Norsku víc – na Špicberky byli například z Grónska dovezeni pižmoni severní, kteří tam ovšem nepřežili, a do pevninského Norska byli importováni i lasicovití norkové, kteří tam přežili a přírodě škodí dodnes.

Happy-end se nekonal 

FOTO: Tomáš Sniegoň

Pamětníků tučňáčí akce, o níž jsem se mimochodem nedozvěděl od seveřanů, ale od jednoho chilského biologa v Antarktidě, je absolutní minimum a zmínky o experimentu chybí i ve většině knih mapujících historii Lofotského souostroví.

Úniková rychlost tučňáka. EXKLUZIVNĚ PRO NG

Snaha Helgeho Helgesena nicméně nedopadla dobře – patagonští tučňáci na ostrově Röst nikdy žádnou kolonii nevybudovali, a namísto toho se rozprchli a postupně vyhynuli. Jistá žena, která do té doby tučňáka nikdy neviděla, považovala dokonce jednoho takového nešťastníka za ďábla a utloukla jej prvním prknem, které měla po ruce.

Tučňáci se na Lofotech nikdy nerozmnožili, ale přesto tu přežili až do přelomu 40. a 50. let. Příčiny neúspěchu nejsou zcela známy – dost možná, že k vybudování kolonie jich bylo přivezeno příliš málo, nelze však vyloučit ani nákazu zhoubnou nemocí či jiné smutné důvody.

Mé hledání na Lofotech nakonec stejným kolapsem naštěstí neskončilo, a to díky setkání s Johnem Stenersenem, ornitologem a fotografem, který na ostrově Röst často pracoval. Je sice příliš mladý na to, aby si na tučňáky ve zdejších zeměpisných šířkách osobně pamatoval, ale o kuriózním experimentu Helgeho Helgesena dobře věděl: "Slyšel jsem tu historii od lidí z oblasti a krom toho jsem také četl, že k dalšímu podobnému experimentu došlo v blízkosti Severního mysu, přičemž těmi, kdo stáli za oběma iniciativami, mohli být námořníci ze stejné posádky.

Ve 30. letech to bylo považováno za něco zvláštního, ale povoleného – dnes nic podobného absolutně není možné. Každou takovou snahu by všechny možné úřady razantně zastavily a klasifikovaly jako jednání doslova kriminální vůči životnímu prostředí. Tenkrát na to ale hleděli jinak.“

Ať bylo, jak bylo, je asi dobře, že tučňáci nakonec zůstali tam, kam podle přírody patří. A velkým tučňáčím štěstím je určitě i to, že jim experimentumilovní Norové na jižní polokouli na oplátku nepřivezli třeba lední medvědy.

Text je ukázkou z knihy Tomáše Sniegoně Tváří v tvář Severu, kterou vydal Radioservis. Téměř stovka brilantních fejetonů v této knize zavede čtenáře za oba polární kruhy. Procestujete další divukrásné arktické i antarktické oblasti – Grónsko, Špicberky a další místa. Publikace nabízí postřehy ze severské současnosti i historie, osobní setkání se seveřany a jejich názory, lákavé přírodní scenérie ve čtivém textu i na barevných fotografiích.Čtěte o událostech, které se života seveřanů citelně dotkly, nebo jej neustále ovlivňují. Titul je volným pokračováním knihy Sever, za kamna vlezem, která vyšla v roce 1998.

Úvodní foto: Thinkstock

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.