Jemenské pohoří Bura z mlhy zrozené II.
Minule jsme si představili život v pohoří Bura, neobyčejném světě vyzdviženém do oblak. Nyní se podíváme na pohoří a život v něm z jiné stránky. Co znamenají pro Jemence děti? Jak vypadá jejich škola? Jak žijí místní jemenské rodiny? Čtěte dál a dozvíte se mnohem víc.
Děti jsou pro Jemence v souladu s jejich vírou božím požehnáním, plánované rodičovství je výsadou jen hrstky vzdělaných. Spousta mužů své početné rodiny neuživí, a tak odchází za lepšími výdělky do okolních zemí. Posílají domů peníze a dvakrát třikrát do roka se vrací na návštěvu, jinak zde ženy hospodaří samy. Na rozdíl od žen ve městech, se ženy kmene žijícího v Buře pestře oblékají a většinou si ani nezahalují obličej.
Učitelé učí z dobré vůle a doktoři chybí
Na tři čtyři vesnice připadá v Buře jedna škola. Ovšem kvalita výuky v Jemenu obecně odpovídá bídným platům učitelů, kteří učí spíš z dobré vůle a živí je hospodářství.
Vláda zde postavila i několik ošetřoven, ale chybí doktoři, protože zde nedokážou žít. Jediný starý místní doktor má starosti celou Buru. Na náročnější zákroky a vyšetření musí lidé do Al Hudejdy, pokud na to mají.
Doktor vyprávěl, že muže s chodidlem propíchnutým naskrz hřebíkem rodina odvezla do města, ale ošetření bylo drahé, tak požádali, jestli by jen ohnuli špičku hřebíku, aby se s tím vešel do sandálů…
Surrealistický vzhled pohoří Bura umocňují vesnice trůnící na špičkách hor. Několikapatrové domy byly tradičně stavěny jako pevnosti z kamenných bloků. Díky tomu s přehledem odolávají zubu času – ty nejstarší z nich jsou staré přes šest set let.
Snad kromě elektrifikace a využití cementu, nedoznalo zdejší stavitelství v nové době výraznějších změn. V přízemí bydlí dobytek, výše bývá kuchyň, pak ženské patro, mužské patro a nakonec mafradž, kde muži odpoledne kátují.
Svět v oblacích
Někdy je těžké obdivovat pozoruhodnou architekturu, neboť se člověk brodí množstvím odpadků. Zatímco trus oslů, ovcí a koz i jeho všudypřítomný odér k vesnicím přirozeně patří, moderní odpad nikoliv.
Obyvatelé tradičně házeli odpadky z oken. Dřívější organické materiály hned sežraly kozy, ovšem dnešní plastové láhve od oblíbených limonád, pytlíky, sklo a plechovky se kupí u zadních stěn domů i v úzkých uličkách.
Přitom většina dětí i dospělých tím probíhá na boso, maximálně v gumových pantoflích. Odpadky se uklízejí tak, že je domorodci občas nakupí a navečer zapálí…
V těchto obydlených horách se dobře rozléhají všechny zvuky: kokrhání kohoutů, mečení koz, křik dětí, typické hulákání dospělých, štěbetání žen sbírajících kávu a pětkrát denně i volání muezzinů k modlitbám. Cizinec při průchodu vesnicí neunikne pozornosti.
Okamžitě se sbíhají děti a vytvářejí chumel, rozvážně se scházejí chlapi, ženy naopak nenápadně nakukují z oken. Pokřiky „súra, súra“ (arab. obrázek-fotka) a „ja saddik!“ (arab. kamaráde!) neutichnou, dokud neutečete nebo nejste pozváni k někomu domů na čaj nebo kát.
Teprve s příchodem noci nastane v Buře klid. Hory se nadechnou a lidé naberou síly na další pobíhání po svých kamzičích stezkách. Nastane další obyčejný den v tomto neobyčejném odlehlém světě vyzdviženém do oblak.
