To zmíněné dobrodružství totiž čeká právě v našem okolí. Své o tom ví Bedřich Smrčka z Mariánských Lázní. Sám o sobě s jistou nadsázkou tvrdí, že je amatérský odborník na divokou přírodu. Nedaleko lázeňského města leží údolí Kosového potoka, které mu totiž učarovalo a stalo se tak říkajíc láskou na celý život. A nejen to, další jeho zálibou je jeskyňářství a poznávání historie. Jednoho podzimního dne jsme spolu vyrazili k jeskyni…

Dříve statky, 
dnes pusto a les

Společně jsme se tedy vypravili do lesů mezi Michalovými Horami a Výškovicemi s tím, že mi ukáže místo, kde dříve o dobrodružství nebyla nouze a ještě dnes nese stopy dávné lidské činnosti.

Postupně stoupáme po lesní cestě a můj průvodce, který tu zná snad každý kámen, mi vypráví o historii Výškovic. Je to až neuvěřitelné, že tam, kde dnes stojí pramálo budov, to dříve žilo. „Všude kolem jsou ještě patrné zbytky kamenných budov statků, kterých zde původně bylo kolem čtyřiceti a stály odtud až na Boněnovský vrch. Po válce došlo velmi rychle k vysídlení německého obyvatelstva. Například v nedalekých Michalových Horách zůstaly jen čtyři původní obyvatelé. Naopak tam po válce byli dosídlené třeba panské rodiny až z Jihlavy. V první přistěhovalecké vlně přišli hlavně takzvaní zlatokopové, kteří hledali ukryté poklady po Němcích,“ líčí historické skutečnosti.

Jeskyně a trempové

Do těchto míst se pan Bedřich vrací často a při procházení kolem potoka a v okolních lesích a loukách postupně nacházel plno děr, vedoucích do podzemí. Jak mi řekl, hledal i velikou jeskyni, o které slyšel mnoho vyprávění, ale dlouho nenalézal. V hospodě v Michalových Horách se ptal starých trempů. „Říkali, že je tak veliká, že baterka ani nedosvítí na strop. Dnes jsou samozřejmě baterky výkonnější, než byly kdysi karbidové lampy,“ začal vyprávění o jedné z největších umělých jeskyní na Tachovsku, známé jako jeskyně Inků. K ní nyní míříme. O jeskyni mu vyprávěla kdysi teta, pak začalo hledání. Prolezli s přáteli snad všechny díry v okolí. Po několika metrech se ale vždy vraceli s jistotou, že právě tahle to není. Až jednou se poštěstilo.


Míjíme paseku, vstupujeme na louku a na jejím okraji ukazuje směrem do lesa. „Tady to je.“ Nechápu. Nic totiž nevidím. Po několika krocích ale přicházíme k otvoru do země. Připomíná svým tvarem obří oko. Nedá nám to a nahlížíme dovnitř. Díra vede někam dolů a světlo baterky sotva dosáhne na protější stěnu. Ptám se, od kdy tu ta jeskyně vlastně je. Prý se mezi lidmi vypráví všechno možné. „Začalo se zde těžit určitě v době, kdy Michalovy Hory byly Michelsberg, tou dobou na mapách ještě nebyly ani Mariánské Lázně a těžilo se tu všude kolem. Zde konkrétně prý vápenec.“ Podle mého průvodce to ale asi není tak úplně přesné. Říká, že spíše šlo o průzkumnou štolu, hledalo se stříbro a pak také těžil mramor.

Název jeskyně se odvíjí od života trempů, kteří na Kosovém potoce byli ve své době snad všude. „Měli osady i na Lazurovém vrchu, asi tři. Další byla právě zde,“ ukazuje od vchodu do umělé jeskyně, přesněji řečeno bývalé štoly. Rozhlížíme se kolem s představou dávných vyznavačů trempinku a musíme uznat, že pěkné místo v sobě má i kus tajemna. Nedá nám to a vstupujeme portálem do vnitřku jeskyně Inků. Dolů vede asi čtyřicet schodů tvořených prkny a hlínou. K jejich vzniku se váže další vyprávění mého průvodce. „Přemysl Tájek, fotograf, tu měl kdysi svatbu. Kvůli tomu prý jeho tatínek nechal vybudovat toto poměrně luxusní schodiště,“ usmívá se Bedřich Smrčka při pomalém sestupu do útrob jeskyně, kudy lidská noha běžně nekráčí. Dole vidíme průzračné jezírko a několik bočních chodeb. Podle pana Bedřicha tvoří spletitý labyrint. Potvrzují to provázky ležící na zemi, podle nichž se orientují jeskyňáři. Co je ale naprosto fascinující, je mramorový strop hrající všemi možnými barvami. Ani nedýcháme, svítíme kolem baterkou a po několika okamžicích strávených v útrobách jeskyně Inků ji opouštíme, abychom nerušili a zbytečně neriskovali.

Sesuv pod chalupou

Při návratu se dozvídám další zajímavost nemající daleko k dobrodružství. Můj dnešní společník na cestě za poznáním se sice narodil v Praze a vyrůstal tam do pěti let. Dětství ale trávil v Michalových Horách a vždy snil o tom, že pod chalupou mají poklad. Před deseti lety se mu sen částečně splnil. Pod chalupou se totiž propadlo staré důlní dílo. „Přijeli k nám tehdy z Báňského úřadu, také Děti země a Ministerstvo životního prostředí. Provalila se tam díra patnáct metrů hluboká. Už jako dítě jsem tak nějak cítil, že nějaká díra tam pod domem je. Nejprve mysleli, že jde o podzemní nádrže blízké benzinové čerpací stanice, která tam za války stávala. Ale šlo o štolu,“ zasněně vypráví a dodává, že samozřejmě tam poklad nikdo nenašel.

Pomalu se setmělo a my opouštíme kopce u Výškovic. Sedáme do auta a vracíme se každý za svými povinnostmi. Opět jsem utvrzen v přesvědčení, že dobrodružství lze prožít třeba za rohem, jen mít oči  otevřené a srdce nakloněné tím správným směrem. Mému průvodci ke štěstí stačí Kosový potok. „Někdo musí do Austrálie, já musím s rodinou do údolí potoka. Navštívit Ďáblovu skálu u elektrárny nebo ruinu zámku v Kořenu. Z údolí jsou patrné i veliké kameny, pozůstatky po sunutí ledovce v době ledové. To už je ale jiná kapitola,“ uzavírá své vyprávění a loučíme se se slibem, že přesné místo jeskyně Inků nikomu neprozradíme.