Jízda vlakem je v Indii boj o přežití. Na železnicích zemře 10 lidí denně

Indická nádraží jsou svět sám pro sebe. Musíte se bleskově zorientovat, jinak se nikam nedostanete, a vás to semele. Doslova.

 

Bombaj je hlavní město indického státu Maháráštra a čtvrté nejlidnatější na světě. Tak jako ve všech metropolích, je i v Bombaji cestování pro 20 milionů obyvatel náročné a často nebezpečné. Nejvíce lidí přepraví železnice, která byla v Indii založena před 160 lety. Cestování příměstským vlakem ve špičce je doslova bojem o přežití. Na bombajských železnicích zemře průměrně 10 lidí denně.

Video BBC: 1 bůh na 3 lidi. To je Indie

„Andheri,“ volám na řidiče rikši, který zastavuje na moje zamávání. Zamyslí se, zakroutí hlavou, pak nastartuje a zase odjíždí. Opět. Už asi 20 minut se snažím někoho přesvědčit, aby mě dovezl na vlakové nádraží Andheri, odkud jede vlak směrem na jih do centra města. Přemýšlím, proč nikdo nechce jet tímto směrem a něco si vydělat. Zřejmě je to příliš pomalá a krátká trasa. Mohla bych si vzít taxi až dolů k moři, ale vyhlídka dobrodružného cestování vlakem mě láká. Absolvovat ji přesně tak jako miliony lidí v Bombaji.

 

Zakleté místo?

Najednou těsně u mě zastavuje černo-žlutá rikša. Usmívající se Ind mě zve dovnitř. Sedám si a nejistě vyslovuji: „Vlakové nádraží Andheri“. Muž souhlasně pokyvuje, a tak rychle doplňuji. „Třicet“. Je to běžná cena, kterou znají jen místní. Bez mrknutí oka souhlasí. Jedeme.

Je špička a cestování v tomto čase je opravdu bláhové. Inu, chtěla jsem opravdovost a dobrodružství. A to je teprve začátek. Ploužíme se mnohaproudovou ulicí. Ručička teploměru stoupá nahoru a z výfuků stojících vozidel začíná být nedýchatelno.

Konečně. Rikša zastavuje před obrovským shlukem lidí. „Kde je nádraží?“ ptám se. Řidič ukazuje směrem daleko za dav. Začínám se tedy proplétat lidskou masou a doufat, že tam železniční stanice opravdu je. Po několika úporných pokusech prodírání a uhýbání zahlédnu vstup do haly vlakového nádraží. Musím si nejdříve koupit lístek. Vejdu dovnitř.

Přede mnou je několik dlouhých front k pokladnám. Bez jasného označení. Zkouším tedy studovat mapu. Kam vlastně chci jet? Do centra, ale z mapy není zcela jasné, kde centrum je. V hale, kde cizince nezahlédnete, neuniknete pozornosti. Indové jsou velmi přátelští a hned vám nabízejí pomoc. Po vzájemné hlasité diskuzi mnoha přítomných jsem pochopila, že musím jet do stanice Churchgate a na lístky vystát frontu vpravo. Super. Libuji si. Jde to dobře.

Dhobi Ghat je největší prádelna světa. A perou tam jen muži

Bludiště, kde všichni najdou cestu ven

Po 15 minutách stání ve frontě ke mně přijde muž z našeho diskuzního kroužku a oznámí mi, že stojím ve špatné frontě. Ukazuje na frontu vlevo. Znejistím. Opustit své vystáté místo se mi opravdu nechce. Jeho tezi podporuje hned několik Indů kolem. Ač nerada, přemisťuji se na konec fronty vlevo. Když už jsem skoro na řadě, tak pokladní si náhle udělá přestávku a zavře pokladnu. Nemohu tomu uvěřit. Začíná chaos.

Lidé přebíhají do vedlejší fronty a ti, kteří si v ní vystáli své místo, nechtějí nikoho pustit před sebe. Křik, hádky a strkanice. „Přece nebudu stát další frontu,“ proběhne mi hlavou a přidávám se k ostatním předbíhajícím. Namáčknutá na pult pokladny se snažím uhájit své místo. „Churchgate a zpátky,“ překřikuji ostatní. „První, nebo druhou třídu?“ ještě se zeptá pokladní. „Druhou,“ oznamuji statečně a přemýšlím, co mě ještě čeká. Platím neuvěřitelných 14 rupií. Tak málo za tolik muziky.

Galta v Indii. Poutní místo, kde mají své místo opice, lidé i bohové

Živý organismus se svými vlastními zákony

Lístek mám a teď jen najít nástupiště. Opět se prodírám davem. Přijde mi, že všichni z celého nádraží jdou ve směru jen proti mně. Po několikaminutové usilovné snaze projít k vlakům mi to najednou dojde. Jasně. Jdu v pravém pruhu jako v Evropě, ale musím jít přece vlevo jako v Anglii. Zdá se to trochu lepší.

Jsem hnána proudem lidí vpřed úzkou uličkou a pak po schodech nahoru na kovové lávky, které vedou přes koleje a nástupiště. Zmateně se zastavuji uprostřed a snažím se na cedulích vyčíst, který vlak jede mým směrem.  „Tady, tady,“ náhle zaslechnu známého z haly. Rychle sbíhám po schodech, protože právě přijíždí vlak. Má 12 vagónů se zamřížovanými okny a neustále otevřenými dveřmi. V nich vlají cestující, kteří se už dovnitř nevešli. Kapacita vagónů je 200 lidí, ale ve špičkách je daleko překročena – až na 500.

 

Vychování stranou, jinak prohrajete

Vlak zastavuje a začíná tvrdý boj. Teď musíte zapomenout na slušné chování. Ti, kteří visí z otevřených dveří, seskakují ještě za jízdy na nástupiště. Za nimi se valí další cestující, kteří chtějí vystoupit. V tom jim však brání ti, kteří chtějí nastoupit. Pokouším se dostat do vagónu. Lidé za mnou mě tlačí dovnitř, a naopak vystupující mě vrací zase zpátky. Šílená bitva, v které vítězí ten silnější nebo agresivnější, začíná. Nemůžu dýchat a cítím, že budu v příštích vteřinách ušlapána. Jen nespadnout na zem.

Vyhráno. Stojím uprostřed vagónu a vlak se pomalu rozjíždí. Hlavně nezůstat příliš blízko otevřených dveří, abych nebyla nucena vystoupit tam, kde nechci. Stává se, že lidé vypadnou během jízdy z vlaku. A to končí velmi často tragicky. Mám štěstí, že jedu až na konečnou stanici. Až na několik modernizovaných vlaků se stanice nehlásí.  A když ano, tak v jazyce maráthí, hindi a v angličtině. A to opravdu není záruka, že správně porozumíte. Na stanicích jsou cedule s označením zastávky, ale když je vlak přeplněný a vy stojíte uprostřed, tak nevidíte vůbec nic. A často se Vám ani nepodaří vystoupit.

Skrz štěrbinu mezi lidskými těly zahlédnu místa, kterými projíždíme. Vedle kolejí vidím slumy s rozvěšeným prádlem a miniaturními záhonky se zeleninou. Opodál se pase kráva a několik ovcí. Do vagónu náhle zavane intenzivní vůně kari. Právě se podává oběd. Děti sedí kolem ohně a trpělivě čekají na svůj příděl. Nevnímají vlak, projíždějící těsně kolem nich. Stal se neodmyslitelnou součástí jejich každodenního života.

V přeplněném prostoru najednou pocítím mírný závan čerstvého vzduchu. Zvednu hlavu a vidím nad sebou mnoho elektrických větráků, připevněných na stropě. Vypadají bizardně v tomto prostoru a jakoby z jiného světa. Otáčí se ze strany na stranu a monotónně pokyvují. Působí zklidňujícím dojmem. Alespoň na chvíli než dojedeme do další stanice.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.