Krajina změněná ropou. Ropné království v Severní Dakotě změnilo lidem život. Exkluzivně pro NG

Frakovací šílenství v Severní Dakotě oživilo přísun ropy z vlastních, amerických zdrojů – ale za jakou cenu?

Zdroj: Eugene Richards / NG

Susan Connellová přijíždí ke svému dnešnímu prvnímu vrtu. Módní brýle s černou obrubou odloží na přístrojovou desku osmnáctikolového náklaďáku, vyleze z kabiny a zapne si zip kombinézy z nehořlavého materiálu až ke krku. Je začátek července, zhruba sedm hodin ráno. Jsme v indiánské rezervaci Fort Berthold na západě Severní Dakoty.

Devětatřicetiletá Connelová má dvě malé dcery a patří mezi několik málo řidiček velkých nákladních aut v této ropné oblasti. Převáží vodu. Úředně se jí říká produkční voda, řidiči ji však nazývají špinavá voda. V prvních dnech čerpání z nového vrtu doprovázejí ropu kapaliny a jiné látky používané při vrtání, spolu se slanou podzemní vodou, jíž je v roponosných horninových vrstvách dost. Technických příměsí postupně ubývá, až nakonec zůstane většinou jen slaná voda. Pět vysokých nádrží stojících před námi obsahuje ropu, šestá vše ostatní. A právě to má odvézt Susan Connellová k odpadní nádrži.

Práce s jedem

Hlavně mi tady neomdlete,“ říká Connellová napůl žertem. Vystoupili jsme po strmém schodišti na úzkou ocelovou lávku devět metrů nad zemí, ona tím však nechce naznačit, že bych se mohl bát výšky. Vysvětluje, že když ještě neměla mnoho zkušeností a otevřela poklop na nádrži se špinavou vodou, výpary ji skutečně porazily. „Padla jsem na kolena.“ Nikdo ji neupozornil, že voda obsahuje desítky chemických látek včetně bakteriálního sirovodíku páchnoucího jako zkažené vejce, známého H2S. Jeho vysoké koncentrace jsou jedovaté, dokonce smrtelně.

Paradoxně je tento plyn nejnebezpečnější, když ho necítíte – to také musela Susan Connellová zjistit na vlastní kůži. Nakonec jí někdo dal detektor sirovodíku, který si připínala na límec, když šla k zásobníku, který „zkysl“ natolik, že mohl být nebezpečný. Jednou vypouštěla špinavou vodu z cisterny a její detektor se ozval. Utekla pryč a myslela si, že se nic nestalo. O několik hodin později ji však začal bolet žaludek a celý týden zvracela. Pak si rychle koupila plynovou masku. 

Život v ropném království

Řízení kamionu je nejčastějším zaměstnáním v oblasti, která je zhruba dvakrát větší než Belgie a kde pokrok v technologii vrtů a těžby umožnil těžit ropu z rozptýlených polí, kde je ropa hluboko pod povrchem. Od počátku roku 2006 se produkce z devonského a karbonského souvrství Bakken zvýšila téměř stopadesátkrát na více než 660 000 barelů denně a Severní Dakota se vyhoupla na druhé místo mezi americkými dodavateli ropy – za Texas a před Aljašku. 

Kdy dojde ropa? V optimistické verzi za 60 let. A v pesimistické…?

Že tato situace nastane, předpokládala jen hrstka zasvěcenců. Dnes někteří optimističtí naftaři předpovídají, že by se denní těžba tohoto státu mohla nakonec přiblížit denní těžbě v Texasu – dvěma milionům barelů. Počet vrtů by se mohl zvýšit z přibližně osmi tisíc, které jsou v provozu v současné době, na čtyřicet až padesát tisíc. Až tato ropná horečka skončí, třeba za nějakých dvacet let, bude možná vytěženo čtrnáct miliard barelů vysoce kvalitní ropy. Dokud nebudou v této vnitrozemské venkovské oblasti zřízeny další ropovody, bude se většina ropy a vody dopravovat nákladními auty. Stejně jako vše ostatní, co je zapotřebí pro rychlý a rozsáhlý rozvoj těžby: štěrkopísky, stavební suroviny, nástroje, strojní vybavení. Prérie se mění v průmyslovou oblast. Potřebuje-li tato přeměna nějaký symbol, není lepší kandidát než osmnáctikolový náklaďák Susan Connellové.

Změna takového rozsahu a intenzity s sebou samozřejmě nese pochybnosti. Do oblasti směřují tisíce lidí nejrůznějšího ražení. Je tady spousta pracovních míst. V srdci této ropné skvrny, ve Willistonu, je nezaměstnanost menší než jednoprocentní. Jak se však vyrovná tato krajina farem a malých měst s přílivem obyvatel? Dalším rizikem je nebezpečí poškození životního prostředí.

Většina pozornosti se zaměřuje na hydraulické štěpení neboli frakování, při kterém se pod vysokým tlakem vhání velké množství sladké vody s pískem a jinými látkami, z nichž některé jsou jedovaté, do poloh břidlic uložených hluboko pod povrchem. Tím se v nich otvírají trhliny, do nich migruje ropa a zemní plyn. Odkud se vezme tolik čisté vody? Jak to udělat, aby špinavá voda čerpaná z vrtů neznečistila podzemní vody, jako se to už stalo v jiných částech země? Podíváme-li se na věc s odstupem, je možné ochránit neocenitelné hodnoty prérie – ticho, samotu, klid – před překotným rozvojem celé oblasti, před překotnou těžbou co největšího množství ropy?

Napsal Edwin Dobb
Fotografie Eugene Richards

Další fotografie a pokračování příběhu Severní Dakoty najdete v březnovém vydání časopisu National Geographic. Vychází 8. března 2013.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články