Krysí chrám není pro slabší povahy

Jsou všude a jsou jich tisíce. Lezou po tepaných mřížích, vykukují z každé díry v mramorových zdech či podlahách, šplhají po schodištích. Při pohledu na ně i člověk, kterého hlodavci neděsí, lehce pobledne. Vítejte v Karní Matá, krysím chrámu v pouštním městě Dešnoku v indickém státě Rádžastán.

Krysí chrám není pro slabší povahy

Frontu vstupu chtivých návštěvníků jsme viděli už před vstupní branou do honosného chrámu postaveného z kamene, dřeva a rádžasthánského mramoru. Věřící hinduisté si zouvali boty, neboť kličkovat mezi volně běhajícími posvátnými krysami, jejich všudypřítomným trusem a velkými mísami mléka a dalšího krmení mohou návštěvníci výhradně bosí.

Bezprostřední kontakt mezi krysí tlapkou a vaším obnaženým nártem znamená velké požehnání, vysvětlil nám průvodce. Zvláštním znamením přízně je prý spatření bílých exemplářů, těch však v chrámu žije jen několik. Chraň Bůh, abyste na některou z nich šlápli tak nešťastně, že ji zabijete. Božstvo pak usmíří jen velkorysý dar – ekvivalent váhy krysího těla ve zlatě, dodal průvodce.

Krysí chrám

Velkolepý, zlatem a stříbrem zdobený chrám byl vystavěn jako pocta krysí královně zvané Karní Matá. Tato svatá žena, skutečná historická postava, léčitelka, vypravěčka a vtělení bojovné bohyně Durgy prý uzavřela dohodu s bohem smrti Jamou. Dítě jednoho člena jejího klanu, synovec Karní jménem Lakšmán, totiž zemřel. Karní ho vzkřísila, ovšem Jama ji upozornil, že duše dítěte už byla reinkarnována. Karní proto Jamu požádala, aby všichni členové kmene byli od toho dne reinkarnováni do podoby krysy, dokud se nebudou moci vrátit zpátky jako členové klanu Čaranů. Tolik dávná legenda, která sahá až do 14. století.

„Nevěřícím“ turistům se zouvat moc nechtělo. Našlo se však řešení: mikrotenový sáček „oblečený“ na holou nohu a navrch ještě ponožka. O tom, že podobný nápad jako my mělo hodně turistů, svědčily koše u brány plné odhozených ponožek. Dlouho však plné nezůstávaly – místní si ponožky po odchodu turistů do jedné rozebírali.

Havélí a velbloudi

V poušti Thár to však není jen Krysí chrám, co přitahuje davy turistů. My jsme se těšili na romantickou vyjížďku na velbloudech. Přesunuli jsme se proto do jednoho z pouštních měst – Džajsalméru, přezdívanému „zlaté město“.

Jméno mu dal zlatavý odstín pískovce, z něhož byla postavena obrovská pevnost jako z pohádek Tisíce a jedné noci. Svého času bylo město centrem obchodu v západním Rádžasthánu. Je to nejromantičtější město v Indii, tvrdil nám hrdě místní průvodce, když jsme procházeli uzounkými uličkami do pevnosti, kde dosud bydlí několik tisíc lidí.

V rozlehlém paláci mahárádžů je dnes muzeum.

O někdejším lesku pouštních měst – nejen Džalsalméru, ale i Bíkánéru, Džódhuru či Navalgarhu - svědčí nádherně zdobené domy místních obchodníků, vysokých úředníků. A banditů, jak neopomněl dodat náš průvodce. Všichni tito boháči se v 18. a zejména v 19. století se podle něj předháněli v tom, který dům zvaný havélí bude okázalejší a pestřejší: při pohledu na práci dávných kameníků jsme mu dali za pravdu. V mnoha havélí jsou dnes muzea či soukromé domy – koupili je movití Američané či Evropané. My jsme v jednom z paláců překvapivě zaslechli školní zvonek – a hned poté se z budovy vyřítili ječící školáci, kteří se těšili na přestávku.

Když jsme si prohlédli jeden z nejstarších džajsalmérských paláců –Salím Singh kí havélí – a představili si, jak v něm zhruba před 300 lety žije jeden z vysokých úředníků džalsajmérského mahárádži, konečně jsme se vydali za velbloudy.

Měli jsme jasno – chceme toho v Indii ještě hodně vidět, takže vyrazit na několik dnů na pouštní safari nemůžeme, ať nás místní majitelé velbloudů lákají sebevíc. Nám bude muset stačit jen několikahodinová projížďka a „kýčovitý“ pohled z velbloudího hřbetu na západ slunce nad pouští.

Hrneme se k obřím zvířatům. Lidé věci znalejší však trochu krotí nadšení nováčků: Jen počkejte a uvidíte – prý nasednete lehce, ale potom, potom uvidíte… Velbloudi „seděli“ na zemi a ani se nepohnuli, a tak nebylo těžké nasednout do připravených sedátek. Jenže pak nastala ta nejnebezpečnější část Operace Velbloud – zvíře se začalo zvedat. Ovládl nás lehký pocit nulové stability, protože velbloud vstával opačně, než by věci neznalý člověk čekal. Kdo se pevně nedržel a nestihl se včas prudce zaklonit, aby udržel rovnováhu, zkusil si, jak měkký je pouštní písek. Velbloud se totiž zvedá nejprve na zadní, až pak na přední nohy. Při návratu se vše opakovalo v opačném gardu, přesto jsme se shodli, že kdo si „nezajezdil“ na zdejších velbloudech, nebyl v Tháru.

AUTOR: Sandra Krištofová, National Geographic Česko

Ochutnávka prosincového vydání

puma,winter,ngs 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.