Odlehlá kayapská vesnice Kendjam (Stojící kámen) vypadá na první pohled jako ráj na Zemi. A možná jím také je. Dějiny kmene Kayapó však můžeme těžko popisovat jako venkovskou idylu prostou pronásledování a nemocí, které zničily téměř všechny indiánské kmeny v Severní i Jižní Americe.

V roce 1900, jedenáct let po vyhlášení Brazilské federativní republiky, byly indiánů Kayapó zhruba čtyři tisíce. Do brazilského vnitrozemí přicházeli lidé těžit nerostné bohatství, kácet stromy, sbírat kaučuk a chovat dobytek a misionářské organizace i státní úřady zahájily akce, jimiž chtěly „pacifikovat“ indiánské kmeny pomocí oděvů, hrnců, mačet, seker a podobného zboží. Častým následkem kontaktů s nově příchozími byly spalničky a jiné nakažlivé nemoci zavlečené do společenství lidí bez přirozené imunity. V 70. letech minulého století, po výstavbě transamazonské dálnice, už bylo indiánů Kayapó jen zhruba 1300.

Tvrdý boj o přežití

Přesto nebyli zlomení ani poražení. V 80. a 90. letech minulého století bojovali za své zájmy pod vedením legendární generace náčelníků, která k dosažení politických cílů využívala kulturu válečníků. Vůdci jako Ropni a Mekaron-Ti organizovali protesty s vojenskou přesností a disciplínou, začali s politickou agitací, a jak jsem se dozvěděl od Barbary Zimmermanové, která s místními indiány pracuje už déle než 20 let, dokonce zabíjeli vetřelce, které zadrželi na svých pozemcích.

Skupiny válečníků z různých vesnic vykazovaly ze svého území rančery a zlatokopy, kteří sem přišli bez povolení, a někdy jim dávaly na výběr jednu ze dvou možností: buď opustí do dvou hodin indiánské území, nebo je zabijí na místě. Válečníci převzali kontrolu nad strategickými říčními křižovatkami a hlídali na hranicích, zadržovali rukojmí a zajaté narušitele posílali zpátky do města bez šatů.

V boji za autonomii a vládu nad vlastní zemí se náčelníci z tehdejšího období naučili portugalsky a byli schopni přijímat pomoc ochranářských organizací i známých osobností, jako je rocková hvězda Sting, který s náčelníkem Ropnim (nazývaným také Raoni) cestoval po světě. V roce 1988 Kayapové pomáhali zapracovat práva původních obyvatel do nové brazilské ústavy a nakonec zajistili právní uznání svého území.

Změna poměru sil

V roce 1989 protestovali proti projektu výstavby přehrad na řece Xingu (Kararaô), v jehož rámci by se zaplavily některé části jejich území. Od původního plánu počítajícího s šesti přehradami investoři ustoupili po velkých demonstracích, při nichž se k indiánům Kayapó na altamirském shromáždění připojily ochranářské skupiny.

„V Altamiře v roce 1989 dokázali vůdci kmene dokonalým způsobem přetvořit válečnické tradice v mediální představení odpovídající dvacátému století,“ říká antropolog Stephan Schwartzman z Fondu pro ochranu životního prostředí. „Změnili tím poměr sil.“

Počet příslušníků kmene Kayapó v současné době rychle roste. Naučili se využívat moderní techniku i praktiky brazilské společnosti založené na penězích – od brokovnic a hliníkových motorových člunů po stránky na facebooku –, aniž by současně zpronevěřili podstatě své kultury. Za pomoci uznávaného antropologa Terence Turnera z Cornell University začali používat videokamery a zaznamenávají své obřady a tance i jednání se státními úředníky.

Jedním z malých příkladů jejich schopnosti zapojit prvky vnějšího světa do své kultury je vzor, který v současné době rádi používají jejich umělci při práci s korálky. Jeho základem je logo Brazilské banky. K nelibosti některých ochranářů náčelníci několika vesnic spolupracovali v 80. letech minulého století s těžaři zlata a v 90. letech prodávali povolení ke kácení lesů kvůli těžbě mahagonu – později takové spolupráce litovali a většinou ji již ukončili.

Kaypové zatím odolali

Kayapové se z velké části zorganizovali a vyřešili některé vnitřní spory, začali vystupovat jednotně a společně sledovat stejné cíle. Díky tomu jsou dnes zřejmě nejbohatším a nejmocnějším ze zhruba 240 indiánských kmenů, které v Brazílii zbyly. Jejich obřady, vztahy v rodině a ve vesnici, jejich jazyk z jazykové skupiny žé a jejich znalost lesa a pojetí spojení člověka se světem přírody zůstaly nenarušené. A co je možná nejdůležitější ze všeho, mají svou zemi.

„Kayapové nevstupují do jednadvacátého století jako poražený národ. Neponižují se,“ řekla mi Barbara Zimmermanová. „Neztratili pojem o tom, kdo jsou.“

Ochutnávka lednového vydání
	Kurážní Kayapové Muzejní sbírky Daleko od domova Putinův svátek Neuvěřitelná skála