Láska z masáže

Jsou dvě hodiny ráno. Opouštím halu pekingského letiště, bzučící hnízdo vos, které se na mě lepí jako na malinovku. Po jedenácti hodinách letu je moje tělo ulepené, rozlámané, unavené a jediné na co myslím je sprcha a postel.

Láska z masáže

"300 yuanů? děláš si srandu?" zavrčím na taxikáře, který mi nabídne rychlý odvoz do centra. Podrážděně svraští nos jako uražený pekinéz, cosi nesrozumitelného vyštěkne a ukáže na dlouhou čtyřproudou frontu vojácky seřazených lidí a velmi pozvolna přistavované taxíky. Do řady! Na podobný systém si později budu muset zvyknout i u nástupů do vlaků, ale na poprvé se tomu nechci jen tak podřídit.

Ta dnešní (zlatá) mládež

„Nejedeš do centra? Že bychom to dali na půl? “ obrátím se na "pana Selfie" ve chvíli, kdy už si s cigaretou v koutku úst prohlíží svoji fotku s pozadím příletové haly. „Proč ne,“ ucedí Rus, který – jak se ukáže - není zvyklý čekat. „Drž se za mnou,“ pokyne s lehce arogantní manýrou zlaté mládeže a rázuje si to přímo do čela nedočkavého davu. Na protesty reaguje tak, že nerozumí; rychle domlouváme nejnižší možnou cenu, nasedáme rychle do taxíku a za okamžik už okna posprejují neonové šmouhy nočního Pekingu.

„Ty jsi tady poprvé?“ - nabízí mi s úsměvem světáka cigaretu. „Jasně - a ty?“ - „Občas sem z Moskvy zajedu na víkend.“ Za rohem to zrovna není – a tak přemýšlím o tom, co jej může natolik přitahovat do epicentra „říše středu“. „Děvušky?“ zkouším to první, co může muže zajímat. 
(…) „Málčiky,“ opáčí s hlasem lehce kandovaným v medu, díky němuž získám pocit, že nežertuje.

Ticho překvapeného mlčení, které by z mé strany následovalo, přecházím po oslím můstku přes Putina, Ukrajinu a Rusovo přesvědčení, že díky Západu bude další světová válka. Na nějaké složitější geopolitické rozbory však není v tuto chvíli energie: „ Tak akorát si dát sprchu, masáž a jít spát,“ uzavírá naše setkání chvíli před tím, nežli jej vysadí u hotelu. Letmo se rozloučíme, předá mi vizitku a půlku na taxík, a pokračuje na recepci.

Podle rozmazané siluety stínů se mi zdá, že na něj před hotelem čeká nějaký mladík (se kterým se obejme), ale mé smysly na hranici noci a dne malátně přepadají za meze empirie.

čína

 

Kde lišky dávají dobrou noc

K poledni se probouzím uprostřed Hutongu; úzký řez uliček, propojených dvorků a těsného sousedského života staví na základech položených v období dynastie Ming. Pod svícnem však bývá největší tma – tudíž jej zpočátku beru jen jako výchozí základnu pro cesty na nedaleké náměstí Nebeského klidu a do Zakázaného města. V podvečer se však pravidelně vracívám kolem masážního salonu, ze kterého tou dobou začínají vylézat rozverné žínky jako z liščí nory: klevetí, posedávají na židlích mezi dveřmi, mávají a nabízejí „masáže celého těla“.

Nebaví mě stále říkat „ne“ nebo je ignorovat; nahlédnu tedy ze zvědavosti dovnitř, abych seznal, že takhle přece vypadá kadeřnictví nebo kosmetický salon. „O co tady jde?“ – s výrazem: n-e-d-ě-l-e-j, že nerozumíš mě jedna z „lišek“ táhne za rukáv hlouběji do „nory“. Za zadními dveřmi salonu se prostředí rázem přeanimuje jako adventura při drhnoucí grafice. Z nastalého rozdílu je zřetelné, že salon je jen denní kulisou a předsádkou zázemí, které sloužilo na tělesné masáže v nejširším možném valéru výkladu.

čína

Kosmeťák zkrátka představoval kosmos stvořený pro oko a denní kosmetické úpravy, zatímco zákulisí přináleželo nočním kosmogonickým hrátkám a mísení jinjangové energie. Ve své podstatě to byla nejenže fikaná úlitba dohlížejícím zákonům, ale odpovídalo to i tradici čínské „prudérnosti“, která podle orientalisty Van Gulika počala v období, kdy bylo třeba chránit ženy před mongolskými nájezdníky a také udržovat sexuální život v tajnosti před ostatními lidmi.

Tato opatření souvisela i s přísnou  konfuciánskou zásadou společenského a prostorového „oddělení pohlaví“ mimo území manželského lože, posvěceného kolbiště, na kterém se (jako jediném) mohl odehrávat milostně – fyzický kontakt mezi mužem a ženou. Van Gulik uvádí, že se to týkalo i líbání, se kterým se cizinci v 18. a 19. století nesetkali, tudíž se mylně domnívali, že se Číňané nelíbají vůbec. Oproti tomu oni považovali západní ženy, které se líbaly na veřejnosti za prostitutky, a to té nejnižší kategorie.

Na konci vlády dynastie Čching (1911) se ostatně pár bloků odtud nacházela „čtvrť červených luceren“ s více než 300 nevěstinci. Dnes se na ně běžně nenarazí – a pokud ano – pak jsou skryté pod povrchem jako „liščí nory“. Liškám kromě prohnanosti přisuzoval čínský folkor i nadbytek životní síly čchi, protože žily v dírách blízko tvořivých sil země. Kromě toho se díky magické schopnosti svedly proměňovat v nádherné ženy se schopností svádět muže. A podle tchangského pojetí lišek jako inkubů dokonce i ženy.

čína

 

Vypustit páru, vytlačit olej

Massage. Ráno u snídaně se mi rozsvítí diodově blikající nápis z noci, který svým výbojem zažehne celou neuronovou síť. Po paměti sáhnu do náprsní kapsy saka a obrátím v prstech vizitku jako srdcový trumf.

Nepřítomně sleduji obchodníky zavážející na kárách zboží a měkké paprsky slunce pronikající párou linoucí se z čerstvých, napařovaných knedlíků dim – sum. Zamyšlen otevřu notebook, na uvedenou adresu „marat (…) “ odešlu mail, a jdu si po svých.

V pozdní odpoledne mi přichází odpověď, na jejímž základě nasedám na metro směřující mimo širší centrum Pekingu. Na rozdíl od Marata mě před hotelem nikdo nečeká: ohlašuji se tedy na recepci a čekám dokud nesjede výtahem dolů. Na hotelové recepci si objednáváme kafe: „Poslouchej, ta masáž – no ta o níž si tehdy ráno mluvil v taxíku – to je stejná masáž jako v případě kadeřnických salonů?“ ptám se ho rovnou po jak-se-máš frázích.

„Jasně,“ protáhne výraz do blazeovaného úsměvu. „Moh´ bys mi o tom říct víc?…“

čína

– „Podívej,“ připálí si důležitě cigaretu, „ v tomhle případě je to hotel přímo se službami v ceně, je to high – end. Ale já v podstatě neznám v Pekingu hotel, kterej by tyhle služby neměl nějak zavedený. Nemusí to být na týhle úrovni, ale stává se, že ti večer zaklepe na dveře kluk či holka – to záleží na tobě - a nabídnou ti masáž. Je to na úrovni, můžeš s nima jet i do klubu, na večeři, tady je to all inclusive.“

„No dobře, ale proč kvůli tomu jezdíš do Pekingu? Navíc dost daleko od centra.“ Marat se pobaveně zasměje: „Tenhle byznys se musel z centra odstěhovat, aby to nebylo na očích, ale tady máš všechno co potřebuješ. Dokonce i řidiče. Já to beru jako kompletní relax se vším všudy. Není to o tom, že ti tu někdo udělá ruční práci – tomu se tady říká „vypustit olej“ a dělaj´ to i v těch nejlevnějších „masážních salonech“ nebo na ulici. Tohle je o luxusu, kvalitě služeb, a že se ti věnujou tak, jako bys byl nějakej král. No a taky se mi líbí asijský kluci, chápeš?“

Odpovím souhlasně, aby byl spokojený, ale chápat to v podstatě nemůžu, protože s tím nemám žádnou zkušenost; pěstěné mladíky, kteří si v hotelové lobby na oko čtou, minu při odchodu z hotelu s lehkým vím – o – co – jde pousmáním.

„Hlava cikády a obočí můry,…

…plet´ hladká jako sádlíčko. Krček dlouhý a bílý jako larvička, zoubky jako semínka melounu (…)" – to je popis ideální krásky, který pochází z roku 750 př.n.l. a po staletí platil jako estetický kánon. Hlava cikády představovala dva dlouhé copy splývající po obou stranách účesu a "obočí můry" zase její elegantně zatočená tykadla.

čína

Tvář masérky Lin však korunuje drdol, který jakoby vypadl z popisu tchangského básníka  Pö – Ťiu – i:. "Když duch lišky zestárne v opuštěném hrobě, promění se v ženu půvabného vzhledu, z chlupů je drdol, z čenichu napudrovaný obličej, dlouhý ocas promění se ve splývající karmínovou róbu."

Na rozdíl od mužské (homosexuální) prostituce - historicky až na její vrchol v dynastii Jižní Sung (1127 – 1279) tvrdě trestané a potírané - byly kuběny, společnice a „masérky“ vždy vítanou součástí mužského společenského života. Masérka Lin, se kterou každý večer prohodím pár slov, mi vysvětluje, že patří někam do první třetiny hierarchie „obchodnic s doteky a láskou“: My jsme milé, voňavé , na úrovni, v čistém prostředí, se střechou nad hlavou. Nepracujeme na ulici a nebo neobšťastňujeme dělníky najímané na námezdní práce.“

čína

„No dobře, ale kdo je tedy na vrcholu,“ ptám se Lin.

„Ernai,“ odpoví rozhodně, „ to je to něco jako druhá žena na večírky, se kterou se lze veřejně chlubit jako s trofejí. Manželka s tím počítá, protože se to u bohatých mužů předpokládá. No a ti to berou jako své právo a netají se tím,“ vybaví se mi tradice konkubinátu formativních čínských vládců.

„Jenomže k tomu je třeba být dost mladá, chytrá a reprezentativní. A taky hodně muže chápat a naslouchat mu,“ povzdechne si Lin. „Tyhle holky pak nemusí vůbec pracovat. Často drží při sobě, takže se stěhují do společných domů či čtvrtí. Můžou si pak celé dny spolu drbat, chodit na kosmetiku, nakupovat a čekat až zase přijde jejich čas. Žijou si na vysoké noze jako filmové hvězdy…“

čína

 

Hvězdné os(t)udy

Mohutný hřbet kamenného hada láskyplně objímá i sadisticky škrtí horské vrcholy, válí se v nadýchané peřině mraků. Stojím na vrcholu jedné ze strážných bašt Velké čínské zdi a udiveně zírám na krajinu, která mi připomíná obal desky Joy Division: Unknown Pleasures.

Hluboce oddechuji, protože jsem fyzicky vyčerpaný, ale na nohy mě znovu postaví zvláštní „seismické“ vlny energie „čchi“ plující dle pradávné víry Číňanů v mlze nad vrcholky hor. Po chvíli odpočinku se znovu vydávám na cestu a stoupám ještě výš, abych si vyčistil hlavu od „nízkých pudů masérek“. Zastavím se ve chvíli, kdy si uvědomím, že vlastně podnikám zbytečné kroky.

Nahoře a dole je totiž v tradičním čínském myšlení neodlučitelně propojené a tu „pravou lásku“ zpečetěnou kosmickým sňatkem představuje spáření nebes a země (mraky představovaly její vajíčka a déšť vznikající v bouřích zase nebeské sperma). Obdobně pak spojení muže a ženy bylo považováno za věrnou reprodukci polárních sil přírody. V tomto ohledu bylo muži pro početí zdravého potomstva doporučeno posilovat životní sílu a jangovou esenci stykem s jeho vícero ženami, a tento postulát „čínské eugeniky“ ospravedlňoval i existenci konkubín, které musely, na rozdíl od manželek vyšších tříd, opustit královo lože ještě před svítáním.

čína

Pozdě v noci, chvíli před usnutím, objevím v Knize písní jim věnovanou báseň Siao – sing, Hvězdičky (jak se později konkubínám přezdívalo): „Mihotavé, mihotavé jsou hvězdičky, co poslušně následují Štíra a Hydru na východě. Tak tiše pospícháme tmou, když noc ještě vládne nad palácem. Osudy žen jsou věru rozdílné (…)“

Když si ji přečtu, zamyšleně odložím knihu a vyjdu do ztichlého Hutongu. Krátce zakloním hlavu, ale ve smogové duchně nezahlédnu ani pěticípou stár. Jediné, co ve tmě září, je lampa nad bordelem. Těžké je však soudit něčí osudy, když všichni při cestě do hlubin noci následujeme svou „šťastnou hvězdu“. V případě Lin to byla červená lucerna, zářící na nebi jako rudá hvězda Antares, která starým Číňanům předpovídala příchod obrozujícího jara.

čína

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.