Nepřemožitelný sok Muammara Kaddáfího, zpodobněný v bronzu, ležel na zádech v dřevěné bedně, zahalen temnotou muzejního depozitáře. Jmenoval se Septimius Severus. Stejně jako Kaddáfí pocházel ze země, která se dnes jmenuje Libye, a osmnáct let mezi druhým a třetím stoletím našeho letopočtu vládl Římské říši.

Jeho rodiště Leptis Magna, obchodní centrum 130 kilometrů východně od města, které Féničané kdysi nazývali Oea a dnes se jmenuje Tripolis, se stalo v každém významném ohledu druhým Římem. Více než 1 700 let po císařově smrti uctili italští kolonizátoři tohoto imponujícího vůdce vztyčením sochy třímající v pravé ruce pochodeň. Sochu umístili v roce 1933 na hlavní tripoliské náměstí (dnes náměstí Mučedníků), kde zůstala půl století, dokud nezačala pohoršovat jiného libyjského vládce.

„Socha se stala jakýmsi mluvčím opozice, neboť byla tím jediným, co Kaddáfí nemohl potrestat,“ říká Hafed Walda, profesor archeologie libyjského původu na King’s College London. „Lidé se každý den ptávali: ‚Co dnes řekl Septimius Severus?‘ Stal se pro režim znepokojivou postavou. A tak ho Kaddáfí vykázal na smetiště. Lidé z Leptis Magny ho zachránili a donesli zpátky domů.“ A tam jsem ho také našel, uloženého v dřevěné bedně mezi zahradnickými nástroji a vyhozenými okenními rámy a vyčkávajícího, jaký osud mu nová Libye přichystá.

Zašlá sláva

Kaddáfí právem považoval sochu za hrozbu, neboť Septimius Severus tu stál jako teskná připomínka toho, čím Libye kdysi byla: kulturně a hospodářsky nesmírně bohatou středomořskou oblastí, která nebyla ani v nejmenším izolovaná od světa za mořem. Libye, prostírající se na více než 1 800 kilometrů pobřeží a opřená o vysočinu, jež ustupuje do polopouštních wádí a pak do prázdnoty měděně zbarvené pouště, byla dlouho cestou, po níž se ubíraly obchod a umění i nepotlačitelné společenské tužby. Tripolsko, oblast tří měst – Leptis Magna, Sabratha a Oea –, kdysi dávalo Římanům obilí a olivy.  

Ztracené město v Kolumbii vydává nová svědectví. Prastarý komplex postavila neznámá kultura

Kaddáfí však přednosti této země rozmařile promarňoval: její polohu přímo na jih od Itálie a Řecka, která z ní činila jednu z bran Afriky do Evropy, její zvládnutelný počet obyvatel (necelých sedm milionů lidí obývajících plochu šestkrát větší než Itálie) i její ohromné ropné zásoby.

Potlačoval všechny novinky a svobodu vyjadřování. Pro školáky, kteří se učili nazpaměť Kaddáfího zmatenou filosofii zapsanou v jeho Zelené knize, se dějiny jejich země skládaly ze dvou kapitol: doby temna pod západním imperialistickým útlakem a slavné éry Bratra vůdce. Dnes je diktátor se svou pokřivenou představou Libye mrtev a země prožívá bolestné křeče přerodu. Jak říká Walda: „Cesta objevování právě začala. V mnoha ohledech je tato chvíle nebezpečnější než čas války.“

Jak vidí budoucnost Libye National Geographic? Čtěte v článku únorového vydání magazínu NG

Napsal Robert Draper
Fotografie George Steinmetz

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Za vulkány Chile (III.): Sami a opuštěni na Nevado Chillán
• Za vulkány Chile (IV.): Tinguiririca – tady bojovali ragbisté o život
• Za vulkány Chile (VI.): Casablanca není jen film, ale i obří sopka