Lincoln: Odkaz prezidenta osvoboditele

V roce 150. výročí zavraždění „velkého osvoboditele" přemítají Američané žijící podél trasy jeho pohřebního vlaku o životě a odkazu svého významného prezidenta. Reportáž, která připomíná vznik obrazu národního hrdiny, napsal pro dubnové číslo Adam Goodheart. Nabízíme vám z ní úryvek s galerií snímků Eugena Richardse.

"Zemřel pro mě! Zemřel pro mě! Bůh mu žehnej!" Tato slova v slzách vyslovila jedna starší žena při pohledu na Lincolnovu rakev, kterou vezli ulicemi dolního Manhattanu. Vyjádřila tak pocity mnoha Afroameričanů v souvislosti s Lincolnovou smrtí. Všichni – černí i bílí – věděli, že Lincolnova role v procesu zrušení otroctví vyvolala vražednou nenávist, která jej nakonec připravila o život. Je naprosto pochopitelné, že černí Američané doufali, že zaujmou místa v předních řadách truchlících občanů – na pochod ulicemi New Yorku se jich chystalo více než pět tisíc. Jenže mnozí bílí Američané měli jiné představy.

1860  První Lincolnův portrét od proslulého fotografa Mathewa Bradyho se stal podkladem pro často vylepované volební plakáty. Necelých devět měsíců po vzniku této fotografie byl Lincoln zvolen do Bílého domu. Několik dní před příjezdem pohřebního vlaku vydaly městské úřady nařízení, že do průvodu nesmějí žádní černošští účastníci. Ministr války Edwin Stanton odeslal z Washingtonu rozlícený telegram rušící tento zákaz, ale zastrašování zapůsobilo. V obrovském průvodu kráčejícím 24. dubna po Broadwayi byly tisíce irských hasičů, německé vojenské kapely, italské společenské kluby, římskokatoličtí kněží, židovští rabíni, zvláštní delegace zaměstnanců pekáren, výrobci doutníků, svobodní zednáři, členové pěveckých spolků a stoupenci střízlivosti. Několik stovek černých Američanů pochodovalo na samém konci průvodu.

Putovat dnes po stopách Lincolnova pohřebního průvodu znamená připomínat si toto hořké ponaučení. V Buffalu se jdu podívat na pamětihodnosti z 19. století: nejen na konečnou stanici Erijského kanálu, který býval kdysi vstupní branou na Západ, ale také na historický baptistický kostel na Michigan Street, jenž byl postaven ve 40. letech 19. století a stal se střediskem zdejší intelektuálně čilé a politicky aktivní černošské komunity.

V pěkné a sluncem zalité svatyni hovořili celostátně proslulí aktivisté a kazatelé, ve sklepení nacházeli úkryt uprchlí otroci. V následujícím století se v sousedství začaly úspěšně rozvíjet obchody, restaurace a kluby.

Buffalo je dnes jedním z nejchudších amerických měst a patří mezi ty, které jsou rasově nejvíce rozdělené. Osamělý starý kostel stojí v nehostinné a bezútěšné městské krajině. Její současný pastor, biskup Clarence Montgomery, mi říká, že jenom polovina ze zdejších mladých Afroameričanů dokončí střední školu. Navzdory několika jiskřičkám naděje – jednou z nich je historický jazzový klub, kde dnes sídlí působivé muzeum dokumentující zdejší bohatou hudební minulost – převládají v okolních blocích domy s prázdnými výkladními skříněmi, domy se sociálními byty a jednoduché přízemní domky.

1865   „Při tom strašlivém vypětí, jemuž jsem vystaven dnem i nocí,“ řekl Lincoln, „bych zemřel, kdybych se nesmál.“ Těžké následky válečných let jsou patrné na portrétu, který vznikl necelé tři měsíce před osudnou návštěvou Fordova divadla.

Překvapilo mě, když jsem na Michigan Street jen o několik bloků severněji viděl, jak se chátrající město setkává s docela jiným světem: ulici zde lemují blyštivé nemocniční a kancelářské budovy a další se stavějí v blízkém okolí. Je to nová nemocniční čtvrť a slibná známka hospodářského oživení – až na to, že téměř každý, koho vidím, od pacientů a zdravotnických pracovníků až po dělníky na stavbách, je bílý. „Michigan Avenue se stává naší Masonovou-Dixonovou linií," říká George Arthur, bývalý předseda městské rady a dlouholetý vůdce zdejší afroamerické komunity. „Nemocniční čtvrť přináší prosperitu bělošské komunitě, ale takřka vůbec nemá vliv na černošskou komunitu. Zdejší míra nezaměstnanosti patří k nejvyšším v celé zemi."

Arthur mi vypráví, že pokud se týká rasové nerovnosti, historie sice kráčí kupředu, ale stejně často se vrací zpátky. „Jeden z prvních soudních procesů v Americe o sjednocení veřejných škol začal v roce 1868 v Buffalu," říká. Snaha byla úspěšná, ale přibližně o sto let později v době, kdy Arthur vstoupil do politiky, už ve školách znovu dávno panovala segregace. V 70. letech minulého století byl Arthur jedním z těch, kteří vedli úspěšné hnutí za novou integraci. „Jenže dnes jsou školy zase segregované a jsme ve stejné situaci jako v 60. letech," poznamenává. „Šedesátá léta 19. století nebo 20. století – a skoro nic se nezměnilo.

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.