Mají mít velryby a delfíni lidská práva? Vědci to navrhují
Jsou inteligentní, jsou citliví, a dokonce občas pomáhají lidem. Čím dál více vědců požaduje, aby kytovci dostali práva podobná těm lidským.
Delfíni mají osobnost. A také inteligenci a cit.
Britský deník Guardian znovu zvířil vody veřejného mínění. Informoval o snaze desítek mořských biologů a dalších vědců, aby mořští savci získali lidská práva. Deník cituje Thomase Whitea, ředitele Centre for Ethics and Business na Loyola Marymount University v Los Angeles: „Tvrdíme, že věda dokázala, že individualita, vědomí a uvědomování si sama sebe už není jen lidskou vlastností." Podle tohoto týmu to ale znamená pro lidstvo velkou výzvu.
„Delfíni jsou osobnosti. Nejsou lidé, ale mají výrazné osobnosti. A každá osobnost musí být individuum," cituje Whitea list Guardian. Vědec uvažuje striktně logicky: „Jestli je pro nás individualita cenná vlastnost, pak úmyslné zabíjení jedinců s jedinečnou osobností je z etického hlediska srovnatelné se zabitím člověka.“ Stejně nepřijatelné je pro etika i to, že by tato zvířata žila v zajetí v podmínkách, které je nějak omezují. White tento záměr přednesl na každoroční konferenci American Association for the Advancement of Science ve Vancouveru.
Představil tam i desetibodovou deklaraci, která shrnuje rámec, jenž má ochránit životy, svobodu a kvalitu života kytovců. Obsahuje například práva na svobodný pohyb a život v přirozeném prostředí, ale také ochranu jejich kultury před člověkem. Tato deklarace navazuje na necelé dva roky starý dokument, který vznikl v Helsinkách. Celé desatero naleznete TADY. A co bude dál? Právní kroky prosazuje Whale and Dolphin Conservation Society. Podle ní se teď musí hledat pro deset bodů podpora napříč zeměmi, politickými stranami i náboženstvími.
O co se vědci opírají?
Výzkum mořských savců je jeden z nejvíce podporovaných směrů biologie; díky tomu se podařilo shromáždit mnoho faktů, které podporují přesvědčení o jedinečnosti a inteligenci velryb a delfínů. Jako jedni z mála tvorů na Zemi například chápou abstraktní pojmy, rozumí symbolům a jsou si vědomi vlastní osobnosti. Thomas White koncentroval většinu známých studií do knihy Na obranu delfínů.
Přelomová byla studie z roku 2001. Vznikla v Atlantě; mořští biologové v jejím průběhu označovali delfíní těla barvou. A delfíni na to reagovali – pozorovali si takto označená místa navzájem, ale i individuálně. Připlouvali k zrcadlům umístěným v bazénu a hleděli na místa, kde se jejich vzhled změnil. Podle biologů je to v živočišné říši ojedinělé chování, jiná zvířata na úpravy vzhledu nijak nereagují.
Podívejte se na video z tohoto experimentu:
Před několika lety zase vzrušilo vědce pozorování kosatek u pobřeží Jižní Ameriky. Během pozorování stáda se ukázalo, že mladší členové se dlouhodobě starají o starou nemocnou samici se zlomenou čelistí. Příliš slabá kosatka už nedokázala získávat potravu, takže jí zdravé kosatky opatřovaly potravu a donášely jí jídlo téměř až do čelistí… I to je v živočišné říši jedinečné a nenapodobované chování. Samice už ostatním k ničemu není, z čistě darwinistického hlediska pro ně nemá význam. Proč se o ni tedy zbytek smečky stará? Podle mořského biologa Chrise Hitlera-Strouda se to dá označit jediným výrazem – lidskou vlastností jménem soucit.
Jak chytří jsou delfíni?
Inteligence delfínů je velkým tématem už řadu let. Velikost delfíního mozku je pozoruhodná – v poměru k velikosti těla je dokonce větší než ten lidský. Ale až v poslední době se ukazuje, jak inteligentně se delfíni dokáží chovat. BBC cituje příklad z jednoho delfinária v Mississippi. Delfínice Kelly tam dokázala přelstít své ošetřovatele, a navíc ty nejúčinnější triky naučila i své potomky.
Delfíni tam totiž měli sbírat ze dna odpadky; dostávali za to jako odměnu ryby. Kelly však našla v systému díru. Odpad si schovávala pod kameny a když šel kolem ošetřovatel, malý kousek odtrhla. S ním pak připlula a žádala odměnu. Dokázala tam jeden kus papíru proměnit až v desítku odměn. Jak by řekli ekonomové, uměla maximalizovat zisk. Jednou vytáhla Kelly extra velkou odměnu za mrtvého racka, kterého vytáhla z nádrže. Druhý den si schovala ryby, které dostala na snídani, a pak na ně nalákala další racky. A tohle všechno pak naučila svá mláďata – k velkému zármutku ošetřovatelů, kteří rázem v bazénu měli smečku zabijáků ptáků.
White ve své knize dokládá na desítkách případů, kdy kytovci prokázali neočekávanou inteligenci a také komunikační schopnosti srovnatelné s těmi lidskými. Uvádí třeba příběh z orlandského delfinária, kdy jeden z delfínů dokázal napodobit trik, který nemohl na vlastní oči nikdy vidět. Je jasné, že mu ho musel „vysvětlit“ jiný z delfínů v bazénu. Další z příběhů, na nichž White svou tezi staví, je vyprávění zkušeného potápěče Wayna Grovera. Tento muž pozoroval, jak dva dospělí delfíni úspěšně odstranili rybářský háček zaseknutý do těla mláděte.
Delfíni jsou jazykovědci
Za 20 let výzkumů je už jasné, že delfíni velmi dobře rozumí lidské řeči. Podle mořského biologa Loua Hernana dokáží rozlišovat i některé gramatické jevy. Jako jediná zvířata na Zemi umí porozumět až pětislovné větě, které obsahuje několik významů a odkazů. A také rozlišují větný způsob – poznají, kdy je věta otázkou a kdy příkazem.
Tohle všechno vypadá izolovaně sice zajímavě, ale ještě to neznamená, že by delfíni měli být považování za něco jako lidi. Ale když se spojí poznatky o delfínech získané z různých studií dohromady, začne podle Whitea vznikat obraz vzácné bytosti. Bytosti, která je inteligentní, citlivá, přizpůsobivá a schopná abstraktních úvah. Rozhodně není rovná člověku, ale neměli bychom si takových tvorů vážit víc, než jen jako masa na pečínku? Anebo jako obdobu klaunů na trapných show v delfináriích?
White věří, že se mu podaří prosadit, aby zákon o právech kytovců byl schválen většinou parlamentů světa. „Když mi bude přát štěstí, mohlo by se to stát už za 10 let,“ říká vědec. „Důležité je, že jsme podnikli první krok…“
