Málo vzdělaní rodiče často vychovávají zlomyslné sobce

Děti z rodin s nízkou úrovní vzdělání jsou sobečtější a zlomyslnější, uvádí ve své studii magistra Julie Chytilová Ph.D. laureátka Ceny Neuron 2011 za ekonomii pro vědce do 40 let. Rozhovor přinášíme v rámci spolupráce s Nadačním fondem Karla Janečka na podporu vědy a výzkumu.

Málo vzdělaní rodiče často vychovávají zlomyslné sobce
Málo vzdělaní rodiče často vychovávají zlomyslné sobce
Zdroj: archiv

Pro jak velkou část populace vaše teze platí a lze vůbec tento výsledek zobecnit?

Výzkum probíhal v České republice a zúčastnilo se ho téměř 500 dětí ve věku od čtyř do dvanácti let ze škol a mateřských školek v Praze a okolí hlavního města. Výsledky lze zobecnit pro věkové skupiny. Naše závěry jsou stejné jako v rozsáhlém mezinárodním šetření, ve kterém se ptali rodičů, co je důležité naučit děti doma. V dotazníku byla jednou z možností výchova k nesobeckosti. Lidi s nižším vzděláním to zmiňovali mnohem méně.

Jak jste zajistili, aby 500 osob představovalo reprezentativní vzorek populace?

Do výzkumu jsme zařadili děti z prvního stupně základních škol, protože od 6. třídy už se hlásí na víceletá gymnázia a vzorek by už nebyl tak reprezentativní, jako na prvním stupni, kde jsou děti ze všech rodin ještě v jedné třídě.

Science Café

 

Nějak si neumím představit, jak se u dětí měří sobeckost a zlomyslnost?

Děti hrály o žetony, které mohly později vyměnit za hračky nebo sladkosti. Každé dítě vidělo na monitoru fotografii skupiny dětí. Někdy je znalo, jindy nikoliv, ale nikdy nevědělo s kým hraje, aby nerozhodovaly sympatie nebo antipatie na první pohled.

Když si dítě fotografii prohlédlo, mělo několik možností jak žetony v každé hře použít. Buď si mohlo nechat dva pro sebe a jeden dát někomu z fotografie, nebo si jeden žeton přisunulo k sobě a dva darovalo, anebo žetony rozdělilo na dva stejné díly.

Zlomyslnější a sobečtější byl ten, kdo si vždy vybral možnost nechat si dva žetony pro sebe a jeden někomu dal. Postupně vznikly čtyři typy ekonomického chování: zlomyslný, rovnostář, štědrý a sobecký. Polovina dětí ze vzdělaných rodin se o odměnu rozdělila, u méně vzdělaných rodičů to udělala jen třetina.

Jaký vliv na tyto výsledky měl věk dětí?

Člověk je od narození je sobecký, ale čím je starší, tím bývá štědřejší. Pomáhá, i když z toho nic nemá. Děti méně vzdělaných rodičů v těchto preferencích zaostávají.

Proč je pro ekonomii výhodné, když je člověk štědrý, nesobecký?

Tento typ preferencí je důležitý pro spolupráci ve skupinách. Každý její člen může přispět nějakou aktivitou, což vygeneruje velký benefit pro všechny. Sobecký člověk získává více jako jedinec, ale zisk si bere z aktivity všech. Tým postupně ztrácí a nakonec jsou na tom všichni hůře, než ve skupině složené ze štědrých a nesobeckých osob.

Jaké praktické využití mohou mít vaše poznatky?

Dají se uplatnit pro přípravu programů zaměřených na děti ze znevýhodněných rodin. Když tyto děti dostanou dobré vzdělání, rozvineme jejich matematické schopnosti a to může mít dopad na jejich sociální preference.

Pracujete v CERGE-EI, ale ze své pražské kanceláře často jezdíte do zahraničí. V Indii jste například zjistila, že matky, na rozdíl od bezdětných žen, dokáží odložit okamžitou spotřebu ve prospěch budoucího užitku. Co z toho vyplývá?

Pokud chtějí bohaté země pomoci dětem v chudých státech, bude pravděpodobně efektivnější dávat peníze přímo matkám než otcům. Matky lépe rozhodují o financích a může to posílit jejich důstojnost v tamní společnosti. Matky mají k dětem těsnější pouto a dokážou si představit jejich budoucí potřeby, zároveň se snaží zajistit rodinu proti nečekaným událostem.

Je pravda, že lidé, kteří se vlastní pílí vymaní ze sociálně slabého prostředí jsou často sráženi okolím i širší rodinou zpátky?

Ano, to může být velký problém. V zemích, kde nejsou na venkově běžně dostupné banky, si lidé často spoří a poté půjčují skupinově. Drobní střadatelé se pravidelně scházejí a každý musí přinést do společné pokladny určitou částku. Když ji nepřinese, musí to ostatní zaplatit za něho. To motivuje lidi k odpovědnosti a z našich zkušeností v terénu vyplývá, že často musí ženy bránit uspořené peníze před manželem, který má jiné preference a peníze by raději utratil.

Pak na něho občas zapůsobí, když manželka řekne: „Nemůžeš naše úspory vzít, protože když je nepřinesu do spořící skupiny, budeme mít ve vsi ostudu.“ Rovněž jsem zjistili, že některé ženy spoří a zároveň si berou půjčku. Brání se tak před žádostmi příbuzenstva o peníze. Může totiž na takovou žádost odpovědět, že jim nemůže půjčit, protože sama splácí půjčku.

V Ugandě zjistili, že přínos vzdělání se projeví až v pozdější době. Jak na tento argument slyší místní lidé, zejména v prostředí, kde jsou stále ohroženi na životě?

Zjistili jsme, že vzdělání zvyšuje trpělivost, takže má smysl v rozvojových zemích ještě více podporovat vzdělání. Zvýšením trpělivosti se zvyšuje motivace lidí investovat do věcí, které přinesou výnos až v budoucnosti. Například do školného, školních pomůcek. Pro trpělivého mají hodnotu vzdálenější výnosy, méně trpělivého nezajímá investice do vzdělání, protože přinese užitek až za několik let.

Jak ale přimět nevzdělané lidi k trpělivosti , aby pak posílali svoje děti do školy?

Rodiče často chtějí posílat děti do školy, ale nemají na školné, na pomůcky, uniformu. Stát může některé z těchto položek zaplatit za rodiče nebo postavit další školy, aby děti nemusely za základním vzděláním chodit tak daleko.

Vaše výzkumy probíhaly v Indii, Ugandě a Gruzii. Podle jakých kriterií jste tyto země vybrala?

Klíčové je najít organizaci, která v konkrétní zemi funguje, zná místní prostředí a může nás představit místním lidem. V Indii a Ugandě jsem spolupracovali s Charitou ČR, v Gruzii jsme získali kontakt přes tamní univerzitu.

Sledujete ekonomické chování stovek až tisíců osob. Zajímají je výsledky vašeho výzkumu?

Závěry jednotlivcům neposkytujeme, neříkáme jim, jak dopadli ve srovnání s ostatními respondenty. Není to ani možné, protože výsledky anonymizované. Ale anše závěry poskytujeme neziskovým organizacím, které pokus platily, nebo ředitelům škol, kde výzkum probíhal. Například nedávno jsem výsledky o spoření a mikroúvěrech rezentovali terénním pracovníkům z organizace Člověk v tísni. Naše poznatyk pak využijí v praxi. Výsledky rovněž publikujeme v odborném tisku nebo na konferencích.

 

Text: Josef Matyáš

Foto: archiv Julie Chytilové

Související články